Herbert von Karajan | Reflex.cz
reklama
nahoru

Herbert von Karajan

JAN P. KUČERA17. července 2008 • 02:00
Herbert von Karajan

Ve světě lidí kultivovaných se letos dojatě vzpomínalo: Herbert von Karajan se narodil před sto lety. Velký Karajan – nelze zapomenout! Ten oduševnělý výraz – ta malba vláčným gestem – ty zavřené oči! Nesmrtelný! „Karajanovský problém“ je přitom problémem uměleckým jen v nejobecnějším smyslu: je to totiž problém morální.

reklama

 


Spousta posluchačů bývala unesena osobností a uměním slavného čaroděje taktovky. A byla ochotna přísahat, že většího Mistra toho prazvláštního a do značné míry tajemného umění dirigentského nebylo, není a nebude.

Vyskytli se i lidé mínění opačného, kteří v Karajanově umění viděli spíš povrchní histriónství a von Karajana (z rodu původně arménského, praděd byl kurfiřtem Fridrichem Augustem III. povýšen do šlechtického stavu) opovržlivě nazývali šarlatánem a šaškem, který se jen předváděl. Ovšem i takový provokativní kacířský postoj je možný - jenom předpokládá naprostou nevědomost, jak velký talent byť i jen průměrný dirigent musí mít a jak hluboké znalosti a dovednosti musí zvládnout.

Jinou věcí je to, že patrně žádný jiný z velkých dirigentů neměl tak vyvinutý smysl pro sebepropagaci (Karajan si platil osobního tajemníka, k jehož povinnostem patřilo denně zajišťovat alespoň nějakou zmínku o Mistrovi v evropském a americkém tisku) a žádný jiný si tak pečlivě nebudoval legendu o své genialitě. Výsledek je patrný dodnes. Není zas tak mnoho těch, kteří znají třeba jedinečného Hanse Knappertbusche nebo čestného Fritze Busche. Ale jméno Karajan zdá kdekdo. V každém případě je nesporné, že Karajan k velkým dirigentům, ba snad k těm nejlepším, patří. Když byla řeč o morálce, je možné, že to slovo je v této souvislosti příliš silné. Možná se za vším skrývá jen Karajanova maximální dovednost, ať už byla jen výsledkem zdařilé kombinace protřelosti a štěstí, být v pravý čas na správném místě.

OSVĚTIM VERSUS BRIONI


Jakkoliv umění "být ve správný čas na správném místě" bylo nanejvýš užitečné v každé epoše lidských dějin, v hanebných dějinách dvacátého století (z něhož Karajan prožil plných jedenaosmdesát) to platí znásobeně. Hledám-li názornou ilustraci, pak se bohužel vnucují hlavně ty nejdrastičtější. V roce 1942 (abychom se drželi života Karajanova) bylo třeba možné ocitnout se v osvětimském bunkru hladu. To byla prázdná betonová kobka, kam esesáci házeli nahé lidi, kteří se před bohem provinili jen tím, že té nacistické idiotské sběři přišli do cesty. Aby to bylo zajímavější, tak ti vyznavači vyšší rasy svým obětem ještě zpřeráželi nohy, a pak je tedy nechali šílené bolestí, hladem, a především žízní zemřít. To je tedy příklad hodně špatného místa, kde se člověk v roce 1942 mohl ocitnout.

Bývala ovšem i lepší místa, místa poživačného štěstí s dobře zásobenými restauracemi, koncertními sály, divadly, bary a nevěstinci luxusnějšími i prostšími. Žádné betonové kobky hladu, nýbrž teplé postýlky těch šťastnějších. Takové místo bylo možno nalézt na jednom ze dvou větších ostrovů souostroví Brioni u jižního pobřeží Istrie. Větší exkluzivitu si lze opravdu stěží představit. Ostrov byl spojen speciální leteckou linkou s Benátkami (asi 120 km) a stál na něm jeden jediný hotel, postavený v blahých časech první světové války jakýmisi vídeňskými zbohatlíky. Rozkošně se otevíral zhruba dvěma stům hostů především z Británie, Francie a USA. Vedle plachtění, tenisu či golfu si tito šťastní mohli i zastřílet a také toho si náležitě užívali. Nestříleli však na lidi, nýbrž na bažanty a exotické, orientální japonské koroptve.

GOLFISTA, TENISTA, NACISTA


K těm užívajícím si patřil i mladý a dosud zdaleka ne slavný Herbert von Karajan, který se v této nanejvýš patřičné společnosti nikoliv náhodou nacházel. Měl už totiž patřičné známosti. Aby je získal, včas vstoupil do NSDAP a s nacistickou legitimací s číslem 3 430 914 se cítil mnohem jistěji než bez ní. Jako dirigent berlínského orchestru, který spadal do správní kompetence Josepha Goebbelse, se s tímto bystrým, uměnímilovným a patřičně vlivným nacistickým intelektuálem osobně seznámil. Byl také pozván k tabuli do rodiny Hermanna Göringa, ale prý jen jednou, jak zdůrazňoval po válce. Abychom se však vyhnuli možnému nedorozumění, je nutné v této souvislosti zdůraznit, že Karajan, jakkoliv mu to po válce bylo nesčetněkrát předhazováno, přesvědčeným nacistou určitě nebyl. Jen žaludek měl dobrý.



Máme dost věrohodných svědectví, že by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát během celých válečných let prohodil pár slov o politice. Jednoduše ho vůbec nezajímala. Do partaje vstoupil jen jako horlivý pěstitel onoho umění být v pravý čas na správném místě a s jediným cílem: udělat kariéru a dirigovat. I pro něj plně platilo to co pro Hitlerovu přítelkyni Leni Riefenstahlovou (s Karajanem se znala dobře, její rozsáhlé prolhané paměti vyšly před několika lety i česky, podobně prolhaná a totálně sebestředná je ovšem i autobiografie Karajanova), totiž že členství v partaji nebylo žádnou skvrnou na jejich charakteru - neboť prostě žádný neměli. To v žádném případě není totéž, co se zdá označovat české adjektivum "bezcharakterní". Karajan i Riefenstahlová spíš stáli mimo charakternost, nepožehnáni "starostí o člověka", plně zaujati jen svou kariérou, svou prací a svým uměním, svým "já". Takoví lidé se pak při trapném denacifikačním řízení právem bránili tím, že nic a o ničem nevěděli. A mnozí - včetně i dobrých historiků - jim to uvěřili a věří snad dodnes, protože je přece jen snazší vyrovnat se s takovou nevědomostí než s podivnou lhostejností k tak strašnému osudu jiných.

O Karajanovi nelze říci, že ho třeba lyžování zajímalo víc než válka, protože on válku prostě nebral na vědomí. Stejně jako nějaký holocaust, nějaké koncentráky - co s tím, proč to vnímat na nádherně středomořsky prosluněném ostrůvku Brioni, kde právě jedu automobilem, hraju tenis, skvěle plachtím na jachtě (není to nic snadného v těchto vodách matoucích proudů), hraju golf, učím se létat přítulným letadélkem, a ještě potkám mladou krásnou ženu! Není ovšem nikterak snadné zaujmout ji uprostřed těch skvělých mladých pánů při vlastní výšce 160 centimetrů, proto to někdy u mladých dam nestačí vyvážit jinak oslnivý fakt, že zpaměti ovládám tisíce stran partitur. Ale zdařilo se, bohatá Afrodíté - Anita Gütermannová, dcera magnáta vyrábějícího šicí stroje - se stala jeho.

V NIČEMNÉ ZEMI


Startovní bloky byly vhodně a pevně zatlučeny, takže lze říci, že celé dějiny interpretačního umění snad ani neznají podobně výtečný rozběh k velké kariéře, včetně takové drobné, nicméně významné maličkosti, totiž že někteří velcí, jejichž příliš hutný stín by přece jen mohl trochu zdržovat, ustoupili. Ustoupili proto, že na rozdíl od mladíka nechtěli mít s nacismem ani s fašismem nic společného. A tak ustoupili i ti dva z největších, slavný Ital Arturo Toscanini a Mahlerův žák i přítel Bruno Walter, který na rozdíl od Karajana dobře věděl, že nacisté vedou válku proti lidskosti, jejíž i samotné základy strašlivě potupili. Jen jeden tak docela neustoupil a zrovna ten - vedle Toscaniniho - největší z velkých, Wilhelm Furtwängler.



Furtwängler, který měl v rukou skvělou Berlínskou filharmonii, sice neemigroval, ale do strany nevstoupil a ve své podivuhodné nepraktičnosti, respektive neschopnosti přiměřeně reagovat na životní realitu, s nacistickými bossy vedl podivnou válku. Na rozdíl od Karajana válečné události napjatě sledoval už proto, že jeho syn bojoval na ruské frontě. Neemigroval, zůstal u dirigentského pultu, ale ač si s Hitlerem a Goebbelsem tu a tam srdečně potřásl pravicí, s nepřekonatelnou tvrdošíjností odmítal stát se vývěsním štítem nacistické kulturnosti. Tak nacistům vznikla nevítaná mezera, kterou pak radostně zaplnil ochotný kariérista Herbert von Karajan. Nelze se ani divit, že jím Furtwängler hluboce pohrdal.

Soukmenovec Karajan se rozbíhal ke kariéře ve společnosti, jež mohla o všem včetně politiky volně a nasyceně rozprávět a žertovat. Smáli se svobodně, i Karajan, třebaže smysl pro humor k jeho nadáním nepatřil.

Nebylo tedy překážek, aby místo neochotného Furtwänglera právě on po světě šířil kulturní velkolepost nacismu, a když toho hákového kříže kolem bylo i na něho až moc, utíkal se do "ničemné země", jak žertovně nazýval fašistickou Itálii. Karajanovi příznivci hovoří o jeho pobytu v Itálii na konci války jako o svérázném způsobu dezerce, protože se prý obával nějaké možné formy povolávacího rozkazu. Může to být pravda, stačí vzpomenout na jiného majitele nacistického průkazu, filosofa Martina Heideggera, ohánějícího se při obraně vlasti motykou. Pravda to být může už proto, že Karajan se v Miláně těšil skvělé ochraně jistého Karla Friedricha Otty Wolff a. Wolff nebyl ledaskdo, nýbrž SS-Obergruppenführer, generál WaffenSS a vojenský velitel severní Itálie, takže se Karajan při své "dezerci" ani moc skrývat nemusel. Přesto strach měl a ve svém sportovním černém roláku vycházel ven většinou až při setmění. Jak se blížil konec války, nebál se už jen nacistického povolávacího rozkazu, nýbrž i Rusů a Američanů - a také zubaře.

RAKUŠAN V BERLÍNĚ


Snad neexistuje výmluvnější svědectví o Karajanově pozoruhodném egoismu, netečném ke všemu, co se bezprostředně týkalo jeho samotného (to se projevilo i v jeho vztahu k bratrovi či při rozchodu s druhou ženou, které vlastně vděčil za kariéru), než jeho reakce na svržení atomové pumy na Hirošimu. Dozvěděl se to ve společnosti poslouchající rozhlas. Sotva zpráva zazněla, jeden z přítomných důstojníků začal vzpomínat na bombardování Drážďan, z něhož obvinil Rusy. Pak nastalo ticho, které přerušil až zneklidnělý Karajan otázkou: "Co myslíte, mám se vzdát Rusům, nebo Američanům?" Okolosedící ho samozřejmě varovali před Rusy, ale on, který o politice neměl potuchy, se přikláněl spíš k "ruské" variantě. Do Milána, kde na jaře 1945 pobýval, však vpochodovali Američané, a tak se mohl vrátit do Německa.

Postihl ho však zákaz dirigovat, zakázala to sovětská okupační správa. Nebyl samozřejmě sám, kdo měl problémy. Velký Richard Strauss se musel zpovídat ze svého dopisu Hitlerovi, v němž Vůdce bouřlivě ujišťoval svou loajalitou, ze sympatií k nacismu byl podezírán Karl Böhm a mnozí další. Už v příštím roce však byl zákaz zrušen a hvězda Karajanova umění mohla stoupat vzhůru.

Plného jasu dosáhla v roce 1955, kdy si ho hudebníci Berlínské filharmonie, snad nejlepšího orchestru světa, po Furtwänglerově smrti zvolili - ke vzájemnému dobru - za šéfa. Tehdy Karajan stanul na vrcholu, i když mu, například v New Yorku, jeho nacistickou minulost tu a tam dost důrazně připomněli.

Mamutí ctižádostivost, ale také ohromné schopnosti Karajana vedly k tomu, že nakumuloval významné funkce v míře naprosto nevídané: byl šéfem nejen Berlínské, nýbrž i Vídeňské filharmonie, ředitelem proslulé Vídeňské společnosti přátel hudby, uměleckým ředitelem salcburského festivalu, uměleckým ředitelem slavné milánské Scaly atd. atd. Ač Rakušan, nejblíže mu zůstala Berlínská filharmonie. Když se po mnoha letech jejich mimořádně plodné spolupráce s orchestrem pro neshody rozešel (o nejdůležitějších věcech, včetně výběru šéfa, rozhoduje dvoutřetinovou většinou tajné hlasování hráčů), rozchod v podstatě nepřežil, po několika měsících - 16. července 1989 - zemřel.

Za těch dlouhých tvůrčích let Karajan nesčetněkrát oslnil obecenstvo a jeho úspěchy ani nelze vyjmenovat. Alespoň jeden by však opominut zůstat neměl, protože vedle jeho umělecké hodnoty jej lze chápat jako jakýsi akt smíření. Jedná se o nahrávku Beethovenova Trojkoncertu, k jejíž realizaci se v září 1969 v jednom berlínském kostele pod Karajanovou taktovkou a za doprovodu Berlínské filharmonie sešli Ukrajinci Svjatoslav Richter a David Oistrach a Rus Mstislav Rostropovič. Dříve byla taková sestava z politických důvodů nemyslitelná, vzápětí, vzhledem k Rostropovičově mravní nekompromisnosti, která znemožnila jeho další spolupráci s umělci SSSR, rovněž ne.



ANČERL NELÉTAL


Českou vzpomínku na sté výročí narození velkého dirigenta je však nutné zakončit jinak. V dubnu roku 1908 se totiž nenarodil jen Herbert von Karajan, nýbrž i jiný dirigent, umělecky stejně velký, avšak na rozdíl od Karajana šlechtic nikoliv rodem, nýbrž duchem. Ke kariéře nepotřeboval obědvat u Goebbelse ani vstoupit do řad nacistů, přesto v Mnichově provedl Hábovu čtvrttónovou operu Matka, spolupracoval s Osvobozeným divadlem a od roku 1933 našel uplatnění v Československém rozhlase. Jako vynikající interpret především moderní hudby s mimořádným citem pro rytmickou strukturu hudebních děl získával renomé i v cizině, v Amsterodamu či v Barceloně.

Pak ale přišla válka a Karel Ančerl se začal ocitat ve špatný čas na nesprávném místě. Nikoliv v luxusním hotelu na Brionech, nýbrž v ubytovně pro lesní dělníky v jižních Čechách. Ale to ještě byla idyla. Následovalo zatčení gestapem, pak jen dočasné propuštění a práce v továrně. V listopadu 1942 (soukmenovec Karajan právě trefoval jamku) přišla definitivní pohroma: transport do Terezína a pak cesta do Osvětimi, na níž se stal svědkem vraždy svých rodičů, ženy a syna. Jen v jeho případě esesák nevysvětlitelně máchl rukou doleva místo doprava a on se doslova zázračně zachránil. Pak se mu podařil útěk a nakonec definitivní záchrana. Po válce dirigoval ve slavné Opeře 5. května v Praze, až konečně stanul v čele České filharmonie. Tu v navázání na velkou éru Václava Talicha vypracoval až na úroveň špičkového tělesa světové úrovně. V roce 1969 se do přátelsky okupované komunistické vlasti už nevrátil. Zemřel v daleké Kanadě jako umělec všeobecně oceňovaný.

Nuže tento dirigent, jen o týden mladší než velký Karajan, udělal po válce právě ke Karajanovi pokornou uměleckou pouť. Karajan kolegu přijal přátelsky a pozval ho na večeři. A byl sdílný. Nadšeně popisoval úžasné zážitky z lyžování v Cervii i z plavby na své jachtě Nereida, hovořil o svém letadla Cessna a rozkoších pilotování. Jen tak mimochodem se zeptal svého mlčícího spolustolovníka, zda za války také plul na jachtě, či létal svým letadlem. Karel Ančerl odpověděl, že nelétal, že byl v koncentračním táboře. Karajan lehce pokývl hlavou a začal vyprávět o svém vzácném, limitovaném modelu Porsche 959. Pak se ti dva, tak rozdílní v umění být ve správný čas na správném místě, rozešli.


AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE

 

JAN P. KUČERA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama