Tisíc let svatého Václava | Reflex.cz
nahoru

Tisíc let svatého Václava

Jaroslav Šebek1. října 2009 • 11:00
Tisíc let svatého Václava

Oslavy v roce 1929 se staly duchovním předělem

Před osmdesáti lety byla československá politická scéna možná stejně rozbouřená jako dnes. Pokusem o zklidnění vášní měla být velkolepě koncipovaná připomínka tisíce let od staroboleslavské vraždy přemyslovského knížete Václava, jenž krátce poté získal světeckou svatozář. Tehdejší události přesáhly rámec náboženské slavnosti a staly se důležitou společenskou záležitostí, měnící vztah katolicismu k mladé republice i život církve samotné.



Vznik československého státu znamenal významný přelom ve vnímání svatováclavské úcty. Radikální změnu zároveň prodělala sama katolická církev. Ta již před první světovou válkou ztrácela postupně vliv ve značné části sociálních vrstev, zvláště mezi dělnictvem a intelektuály. Dlouhodobou averzi vůči katolicismu v českém prostředí ještě prohloubily válečné události a bezvýhradná loajalita církevních elit vůči monarchii. Bezprostřední popřevratové nadšení tak bylo provázeno ataky na český katolicismus, považovaný za jednoho z hlavních poražených. Kritická vlna vedla i ke zpochybňování svatováclavské úcty, vnímané zejména levicovým spektrem jako protipól demokracie a záštita pro "monarchistickou autokracii". Tím se jen prohloubilo dřívější rozporuplné vnímání svatováclavské tradice - od poloviny 19. století byl na jedné straně ve Václavovi adorován světec a na straně druhé mu sekularizovaná část společnosti přisoudila atributy národního vůdce, vizualizované v jezdecké soše na největším pražském náměstí.

Přestože byl nový stát provoláván davy shromážděnými právě pod Myslbekovým pomníkem svatého Václava, jeho hlavní a oficiální tradicí se stal husitský a reformační odkaz. Katoličtí představitelé chtěli proto dokázat, že "den svatováclavský jest úzce spjat i s bojem českým za svobodu a s národním osvobozením". Aktivně si přitom počínal zejména vyšehradský kanovník Bohumil Stašek, jenž působil také jako šéf českých lidovců. Snahy lidoveckých elit byly z hlediska tehdejší situace celkem pochopitelné. Politický katolicismus se stal hlavním církevním mluvčím, protože další struktury byly natolik ochromeny, že se nedokázaly vzchopit k adekvátní reakci na zatlačení církve do defenzívy.

Avšak také strana lidová neustále zápasila s nepřízní většiny občanů, a proto potřebovala jasné a srozumitelné symboly k mobilizaci svých stoupenců. A ty se nabízely právě v podobě velkých národních světců. Výklady jejich života měly v podání katolické politiky sloužit k opětovnému zapojení církve do veřejného prostoru. Lidovci podřizovali vše tomu, aby se prezentovali jako státotvorná, vlastenecká a také demokratická strana a smyli ze sebe stigma nedostatečného národního uvědomění, které na katolické politice ulpělo před rokem 1918.

KNÍŽE, NEBO SVATÝ?


Ukázalo se, že zvolená taktika přinesla potřebné politické body, a v parlamentních volbách na podzim 1925 si lidová strana vedla nečekaně dobře (počtem hlasů byla třetí nejsilnější). Výsledkem bylo zformování první občanské koalice. Do vlády vstoupili poprvé i dva němečtí ministři. V této situaci se odehrávala také valná část příprav na blížící se milénium Václavovy smrti, stanovené na rok 929 (nyní se historická obec kloní k datu úmrtí o šest let pozdějšímu). Svatováclavskými oslavami mělo být do určité míry paralyzováno katolické pobouření nad velkolepým průběhem husovských oslav. Ty popudily vatikánské kruhy natolik, že po nich opustil nuncius Marmaggi Prahu a vzájemné vztahy mezi Československou republikou a Vatikánem zamrzly na bodu mrazu (diplomatické nedorozumění odstranilo až uzavření modu vivendi v roce 1928).



Velkou roli při koncipování miléniového programu hrála i snaha o větší integraci polarizované české společnosti, ovlivněné politickými spory. K těmto důvodům se přidružil záměr získat pro novou republiku také další národnosti, Slováky a Němce.

S blížícím se výročím tisíce let od smrti svatého Václava frekvence debat prudce narůstala. Aktéři diskusí nezřídka vyjadřovali obavy, aby se slavnost nestala pouze "klerikálním podnikem". Tyto stesky nebyly úplně bez příčiny, protože lidovci se snažili využít atmosféru příprav ve svůj prospěch. Nahrávala jim i dlouhodobá nemoc premiéra Antonína Švehly, jež ho prakticky vyřadila z úřadu. Vládní agendu měl v rukou lidovecký předseda Jan Šrámek coby první vicepremiér. A ten prosadil, že kabinet převzal nad oslavami záštitu. Prezident Masaryk proto již od začátku příprav prosazoval důsledné oddělení všenárodní a církevní části oslav.

Existovala i nemalá část občanů, jež si přála, aby se přestal národ rozdělovat na ty, kteří si do přemyslovského mučedníka projektovali obraz světce, a na ty, co v něm chtěli vidět hlavně knížete. K tomu, aby se staly oslavy skutečným společenským tmelem, vyzýval například spisovatel Eduard Bass v Peroutkově Přítomnosti: "Nezbavujme se zbytečně žádné vůdčí postavy, a zvláště ušlechtilé duchovní postavy z minula, neoslabujme si zbůhdarma její plnou působnost na dnešek a zítřek."

Katolickou generálkou na vlastní oslavy se stal slet tělovýchovného spolku Orel, jehož význam podtrhlo silné zastoupení zahraničních delegací (například amerických Čechů nebo slovinských katolických cvičenců) a také návštěva vysokých představitelů církevní hierarchie z Polska, Anglie a Chorvatska. K čestným hostům patřil například kardinál a polský primas Augustin Hlond. V Praze se shromáždilo v horkých červencových dnech roku 1929 kolem sta tisíc lidí. Katolická periodika s nadšením oznamovala, že "poprvé zase katolicismus vyvolává široké a daleké kruhy ozvěny v duších celého českého národa".

Sletový efekt poněkud zastínil i následné oslavy ve Staré Boleslavi - tedy na místě Václavovy vraždy, spojeném přímo se zrodem kultu (je ale zajímavé, že se jich zúčastnil i budoucí papež Jan XXIII).

SVATOVÁCLAVSKÁ PRAHA


Vlastní oslavy byly zahájeny 22. září výstavou korunovačních klenotů na Pražském hradě. Široká veřejnost si je mohla poprvé prohlédnout nejen od vzniku republiky, ale de facto od roku 1867, kdy byly po rakousko-pruské válce slavnostně převezeny z úschovy ve Vídni zpět do Prahy.



Státní část oslav pak proběhla v předvečer svátku 27. září. Dopoledne ji zahájilo slavnostní předání standarty pardubickému 8. jezdeckému pluku Václava Svatého. Při této příležitosti promluvil prezident Masaryk. Význam svatého Václava spojil mimo jiné s etikou politického zápasu v parlamentních volbách, vyhlášených shodou okolností jen několik dní předtím. Do vlasů si vjeli představitelé nejsilnějších koaličních stran. Tehdejší šéf kabinetu František Udržal z agrární strany totiž přepustil svému spolustraníkovi úřad ministra obrany, který souběžně zastával, a svůj krok s nikým nekonzultoval. Popuzeně zareagovali lidovci a východisko se našlo jen v předčasném volebním klání. Z hradních kuloárů víme, že Masaryk chtěl dodat volbám vyšší ideový smysl, aby pro široké publikum nevznikl dojem, že v nich jde pouze o jedno ministerské křeslo.

Masarykovi bychom však křivdili tvrzením, že knížete Václava viděl jen očima momentálního politického zájmu. Československý prezident akcentoval při mnoha příležitostech státnický význam národního patrona pro duchovní a morální růst českého státu a jeho příspěvek k rozvoji západních kulturních tradic, jež nejvýrazněji formovaly tvář české společnosti. Explicitně však Václavův odkaz nespojoval s církví.

Hlavní událostí večera byl národní hold u pomníku svatého Václava za účasti vládní reprezentace, diplomatického sboru a řady spolků, jemuž přihlížely desetitisíce diváků.

O den později, v sobotu 28. září, nastal čas pro církevní část miléniové vzpomínky, která se nesla ve znamení epilogu téměř šestisetletého budování pražské katedrály. Její vysvěcení sice proběhlo již v květnu, ale teprve teď ji oficiálně otevřeli pro veřejnost. Impozantní byl další den také průvod s lebkou svatého Václava, ozdobenou zlatou čelenkou, z Vyšehradu na Pražský hrad podle vzoru korunovačních průvodů českých králů. V čele kráčelo několik trubačů v historických kostýmech z doby Karla IV. Legionáři doprovázeli dělovou lafetu, na níž byla vezena Václavova drátěná košile, meč a přílba. A pak následoval dlouhý proud církevních hodnostářů a zástupců nejrůznějších korporací. Podle dobových odhadů se průvodu zúčastnilo více než šest set padesát tisíc lidí.



Slavnosti doprovázel i nebývalý zájem tisku napříč politickým spektrem, včetně listů socialistických stran a německých nebo slovenských tiskových orgánů, jež obšírně informovaly ze svých ideových úhlů jak o průběhu oslav, tak o významu tradice. Papežský nuncius přitom už na jaře s potěšením kvitoval, že většina českých deníků uveřejnila i papežské poselství k Václavovu výročí. Nebylo žádným překvapením, že průchod nevole k oslavám dalo najevo pouze Rudé právo, které je šmahem odmítlo nejen jako podnik klerikální reakce, nýbrž také "fašizující buržoazie".

ZISKY A NENAPLNĚNÉ PŘEDSTAVY


Necelý měsíc po skončení oslav, 27. října 1929, očekávala lidová strana s nadějí, zdali se pozitivní vyznění milénia promítne také do úspěchu v parlamentních volbách. Očekávaný efekt se však nedostavil, naopak lidovci ztratili v Čechách poměrně velké množství hlasů. Důvodem lidoveckého neúspěchu byly i tradičně silné vnitřní spory a fakt, že voliči vnímali malou citlivost vedení strany k sociální otázce.

Fiaskem skončil také velkorysý projekt filmového zpracování světcova života se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Na plátna se totiž dostal se zpožděním, navíc byl ještě bez zvuku, a tak moc diváků do sálů nepřilákal.

Ne všechny náboženské tradice byly také vzaty na milost. Oblíbeného světce českého baroka Jana Nepomuckého považovaly i nadále liberální kruhy za světce temna (památku dvou set let od jeho kanonizace připomnělo v roce 1929 jen otevření české koleje v Římě - Nepomucena).



Nicméně mohutná miléniová oslava podnítila katolické prostředí k obecnějším úvahám nad směřováním náboženského života v novém desetiletí, s nímž se pojila probíhající renesance českého katolicismu. Osobnost svatého Václava měla podle představitelů církve sloužit jako vzor pro prohloubení křesťanské víry, zejména mezi mladými. Do českého katolického prostředí začaly pronikat moderní teologické a duchovní trendy evropského katolicismu. S opadnutím protikatolických nálad se zároveň šířilo přesvědčení, že kněz nemá řečnit na lidoveckých schůzích, ale soustředit se na pastorační práci ve své farnosti.

Naopak účast několika tisíců slovenských a německých poutníků se nestala spojnicí k nadnárodní spolupráci v duchovní rovině. Část německých věřících si totiž instrumentalizovala křesťanství pro podporu svých národních zájmů (podobně se vyvíjela situace i na Slovensku). Je však třeba říct, že už před první světovou válkou někteří čeští věřící vzývali svatého Václava jako ochránce před germánskou rozpínavostí, což přispívalo k tomu, že byl vnímán stále více jako národní, nikoli zemský patron.

Slavnosti mobilizovaly také tu část katolíků, kteří se s první republikou a její politickou kulturou příliš neidentifikovali. Pro ně byl svatý Václav jediným vůdcem národa a z toho odvozovali fakt, že vhodným modelem pro správu země je vláda pevné ruky, bez parlamentu a bez demokratických svobod. V takových úvahách najdeme kořeny pozdějších interpretací svatováclavské tradice, sloužících k odůvodnění katolické dominance ve státě. Jejím vrcholem se stala éra druhé republiky, kdy se pod praporem svatováclavské orlice budoval stát ostře vymezený vůči předcházejícím, liberálním tradicím.

Svatováclavské oslavy se přesto staly všeobecnou manifestací podpory jednotící národní a státní ideje, kterou ztělesňovala osoba svatého Václava. K dědictví "čeledi sv. Václava" se přihlásila i nekatolická veřejnost a tyto faktory přispěly k postupné integraci českého katolicismu do národního života.

Jaroslav Šebek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější