Poslední český král | Reflex.cz
nahoru

Poslední český král

JIŘÍ RAK17. června 2010 • 00:15
Poslední český král
Ferdinand Dobrotivý
• foto: 
Isifa.com

Dne 4. července 1875 vyšel z Pražského hradu smuteční průvod. V jeho čele jela švadrona dragounů, za ní kočáry s dvorními hodnostáři, kráčelo v něm livrejované služebnictvo, rakouská a uherská tělesná garda – uprostřed jel šestispřežím tažený pohřební vůz s rakví rakouského císaře Ferdinanda I., krále českého toho jména Pátého, obecně ale známého jako Ferdinand Dobrotivý. Hlavní město Českého království se loučilo s posledním korunovaným českým králem.

 

Vůči ve své době nesmírně oblíbenému císaři a králi Ferdinandovi se česká historická tradice zachovala obzvláště macešsky. Takřka zapomenut zůstává vklíněn mezi svého otce Františka I. a nástupce „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. Pozdější generace navíc vytvořily legendu o jeho duševní nedostatečnosti a přízvisko Dobrotivý označily za projev novinářské a politické servility. Pravda byla ovšem taková, že budoucí panovník trpěl epileptickými záchvaty, takže v dobách jeho dětství se skutečně vynořovaly pochyby o jeho způsobilosti nastoupit na trůn. Vychovatelům a lékařům se ale podařilo chorobu potlačit a po psychické a intelektuální stránce (viz například jeho znalosti jazyků nebo poučený a hluboký zájem o dobové technické vynálezy) Ferdinand plně vyspěl; návraty nemoci jej ale i později občas vyřazovaly z veřejného života. Bude možná zajímavé si připomenout dnes, kdy od jeho smrti uplynulo již 135 let, jaký obraz Ferdinanda Dobrotivého měly generace jeho českých současníků; na okraj poznamenejme, že šlo o generace, které jsou v dějepisu označované jako obrozenské a vlastenecké. Dnes už také nemáme žádný racionální důvod k dalšímu udržování nepřátelského pohledu na starou monarchii; Československá republika, jejíž ustavení měla habsburská „černá legenda“ historicky legitimizovat, již odešla do dějin stejně jako někdejší Rakousko.

 

LÁSKOU HOŘÍCE, VÍTAJÍ VÁS HOŘICE

Arcikníže Ferdinand se ujal vlády v březnu 1835 po smrti svého otce Františka. Také tento panovník byl svými Čechy (navzdory dosud panujícím názorům) milován. První vlastenecké generace v něm viděly vítěze nad Napoleonem, který zachránil svobodu evropských národů před nebezpečím francouzské hegemonie, panovníka, jenž svým zemím zajistil požehnání dlouholetého míru a pod jehož žezlem začalo i české národní hnutí dosahovat svých prvních úspěchů. Počátky Ferdinandovy vlády se proto nesly ve znamení nadějí, že nový císař bude pokračovat v díle svého otce a zachová si tak českou věrnost. V tomto duchu se nese naprostá většina básní známých českých vlastenců, kteří vítali svého krále, když na podzim 1835 zamířil i s císařovnou do Čech. Ukázkou může být například báseň Františka Dobromila Kamarýta děkující Bohu, který k sobě povolal „otce Františka“, aby mohl Čechům poslat syna Ferdinanda, za jehož vlády se bude země i národ dále rozvíjet. „Takť nám i za FERDINANDA krále,/ Průmysl a vědy budou zkvítati,/ Musy miláčků svých pod své věnce vítati./ Jistěť, že i Ferdinand se ujme naší řeči, -/ v níž mu jevíme co dítky smělé,/ City svoje nelíčené, vřelé- / Že jí přízniv, o ni snažnou bude míti péči/ Tak se přežádoucí blaho v zemi rozlije,/ Zplesáť král, srdce naše, s králem i s námi Čechie.“

 

Korunovace posledního českého krále proběhla ve svatovítské katedrále v říjnu 1836Korunovace posledního českého krále proběhla ve svatovítské katedrále v říjnu 1836

 

V Praze vznikly pro královskou návštěvu dokonce hned dva básnické almanachy, oba nesoucí výmluvné názvy Hlasy věrných Čechů a Hlasy vlastenců, do nichž přispěla naprostá většina tehdejších českých literátů. Naděje v tomto smyslu vzbuzovalo i heslo, které si nový císař zvolil: „Recta tueri“ (Chránit právo). Josef Krasoslav Chmelenský tehdy k jeho oslavě složil Píseň českého národu, začínající slovy: „Bože vyslyš prosby vroucí,/ Krále Ferdinanda chraň!“, kde mimo jiné velebí právě císařův smysl pro spravedlnost opěvovaný jako dědičná ctnost habsburského domu. Je příznačné, že redakce vlasteneckého časopisu Květy k tomuto textu připojila přání, aby „píseň ta co nejrychleji vešla v ústa všech našich krajanů a dlouho – dlouho po vlastech se rozléhala. Že o to, co na nich jest, pána a krále svého nade svůj život milující Čechové ze všech sil se přičiní, nikoliv nepochybujeme.“

Prvního vrcholu dosáhla Ferdinandova popularita v Čechách již následujícího roku 1836, kdy opět přijel do Prahy, tentokrát proto, aby se zde spolu s manželkou nechal korunovat českým králem a královnou. Korunovace byla chápána jako oficiální stvrzení státoprávní autonomie Českého království v rámci rakouského císařského státu, a naše vlastence navíc naplňovala nevýslovnou rozkoší skutečnost, že při obřadu zaznívaly tradiční české formule, předepsané ještě korunovačním řádem Karla IV. Panovník byl slavně vítán již při cestě do hlavního města slavobránami, obelisky, svátečně vyzdobenými městy a ohni planoucími na návrších. Oslavné nápisy velebily krále i jeho choť, slibovaly českou věrnost a vyprošovaly boží požehnání; z tohoto stereotypu svou milou naivitou vybočoval nápis vítající ve východočeských Hořicích: „Láskou věrnou hoříce, vítají Vás Hořice.“ (Skutečně se nejedná o pozdější výmysl, nápis uveřejnily oficiální Pražské noviny ve svém zpravodajství o panovníkově cestě po Čechách.)

Koruna svatého Václava spočinula na králových skráních 7. října 1836, královna Marie Anna byla korunována o pět dní později a čeští autoři tuto událost opět oslavili množstvím příležitostných básní a písní, v nichž se prolínala česká i říšská heraldická symbolika („Hradu císařského báni/ černý orel oslavil,/ aby královské ve stráni lva bílého pozdravil“; text pochází od již zmíněného J. K. Chmelenského, melodii zkomponoval František Škroup).

 

Studenti během revoluce v roce 1848 oslavují svého dobrého krále. I Ferdinand měl Čechy rád: například Josefa Jungmanna, významného obrozence, vyznamenal Leopoldovým řádem.Studenti během revoluce v roce 1848 oslavují svého dobrého krále. I Ferdinand měl Čechy rád: například Josefa Jungmanna, významného obrozence, vyznamenal Leopoldovým řádem.

 

Také následující léta Ferdinandovy vlády plynula klidně a nadějně, císař do široka otevřel bránu svých zemí technickému pokroku, byla vybudována Severní dráha císaře Ferdinanda a roku 1845 zahájil parostroj provoz mezi Olomoucí a Prahou a začala se stavět železnice na sever podle Vltavy a Labe, která měla propojit Čechy s Drážďany. Úspěšně se rozvíjelo i české národní obrození, přibývalo veřejných knihoven, rostl počet ochotnických představení, konaly se první české bály, které se brzy zařadily k předním společenským podnikům. Panující císař se těšil všeobecné oblibě, veřejnost věděla o jeho přívětivém chování i četných projevech dobročinnosti, a píseň Bože, zachovej nám krále! proto běžně zahajovala nebo zakončovala vlastenecké zábavy. Oslavy mocnářových narozenin a jmenin byly pravidelnou součástí českého kalendáře. Ferdinandova popularita ale měla ještě kulminovat.

 

NECHCEME JINÉHO CÍSAŘE!

Na jaře roku 1848 zasáhla celou monarchii i Čechy revoluční vlna přicházející z Francie. V Praze se sešlo shromáždění ve Svatováclavských lázních a vypracovalo petici, která panovníka žádala o udělení základních občanských svobod, zrušení cenzury a zavedení rovnoprávnosti češtiny s němčinou. Ve Vídni měly události dramatičtější průběh, a došlo dokonce ke střelbě do demonstrantů – a právě tehdy Ferdinand dokázal, že si přízvisko Dobrotivý zasluhuje. Odmítl všechny hlasy žádající tvrdý zásah proti bouřícímu se lidu, a naopak přislíbil splnění všech požadavků. (Zkusme si jen představit, jak by se zachoval císař a král, jehož by učitelé dějepisu obdařili označením Veliký!) Když potom ještě vešlo ve známost, že císař chystá zrušení poddanství a roboty, zachvátila radost i dosud klidný venkov. Svoboda a ústavnost byly interpretovány jako císařský dar, za nějž je třeba vzdát náležitým způsobem díky. Lidé provolávali slávu Ferdinandovi a konstituci, v chrámech mu věřící vyprošovali boží požehnání a také v hostincích byly běžnou záležitostí přípitky na císařovu počest. Je tedy jasné, že také panovníkovy narozeniny byly 25. dubna 1848 slaveny zvláště radostně. „Nikdy posud neslavili jsme narozeniny císařské s takovým nadšením jako letos – letos jsme teprve pocítili, jaká láska roznítiti se může v národu k dobrému panovníku,“ napsaly Květy a dodaly, že jako výraz úcty ke králi a císařství nyní visí na pražských ulicích vedle národních červeno-bílých praporů také černo-žluté „císařské praporce a na kloboucích a kabátech upřímných Čechů spatříš vedle české také císařskou kokardu neb pásku“.

Ferdinandova popularita sehrála nezanedbatelnou roli ve všeobecném odmítnutí návrhů na spojení Čech se sjednocujícím se Německem, které zazněly z Frankfurtu nad Mohanem. Svrchovaně intelektuální formou podloženou politologickou a historickou argumentací vyjádřil české národní stanovisko k návrhu František Palacký.

 

„My uznáváme našeho dobrotivého císaře za nejdobromyslnějšího a nejsrdečnějšího člověka v celé Evropě a netřeba nám jiného vladaře ...“

 

„Nechceme žádného jiného císaře než našeho Císaře Pána ve Vídni; toho my za svého panovníka máme a nepotřebujeme žádného jiného císaře z Frankfurtu. My chceme zůstat věrně při našem císařském Rakouském dvoru ve Vídni: Máme dost na jednom císaři, nač potřebujeme dva. Nechceme také, aby náš Císař Pán jinému Frankfurtskému císaři se ponižoval, aby teprva z Frankfurtu rozkazy přijímati měl, a my je teprva jako z druhé ruky dostávali. On jediný ve Vídni ať nad námi vládne, jen jeho chceme mít za svého pána a mocnáře a žádného jiného z Frankfurtu,“ tak zněla jedna z mnohých petic adresovaných pražskému Národnímu výboru, které otiskovaly české noviny a časopisy. Láska k Ferdinandovi nevymizela ani při pražských svatodušních bouřích, kdy byla jeho portrétem dokonce vyzdobena jedna z barikád. Po skončení bojů pak Pražské noviny prudce polemizovaly s pokusy interpretovat pražské události jako povstání zaměřené proti Rakousku: „My uznáváme našeho dobrotivého císaře za nejdobromyslnějšího a nejsrdečnějšího člověka v celé Evropě a netřeba nám jiného vladaře, poněvadž lepšího není. Kdo by řekl, že proti našemu milostivému králi jen okamžikem jsme se zpronevěřovali, toho na příštím sněmu veřejně před celým národem obžalujem.“

 

Ferdinandova žena Marie Anna Karolina Pia SavojskáFerdinandova žena Marie Anna Karolina Pia Savojská

 

Podobných příkladů z průběhu celého „revolučního roku“ bylo možné uvést ještě celou řadu, a nemůže tedy udivit, že překvapivou zprávu z 2. prosince 1848, kdy se Ferdinand vzdal vlády ve prospěch svého synovce Františka Josefa, přijala česká veřejnost s bolestí a lítostí. Pohár hořkosti ale Čechům alespoň trochu osladila informace, že excísař si za své sídlo zvolil Prahu a v létě bude pobývat na severočeských zámcích Ploskovice a Zákupy.

Tak začala poslední „česká“ kapitola Ferdinandova života.

 

ZKLAMÁNÍ

Čechům lichotilo, že na opuštěných Hradčanech znovu sídlí dvůr příslušníka panovnického rodu, za nímž přijíždí jak vládnoucí císař rakouský, tak i korunované hlavy zahraniční. Když se například v únoru 1856 slavila Ferdinandova stříbrná svatba, poznamenal časopis Lumír s hrdostí, že Praha „má nyní zároveň dva císaře (tj. Ferdinanda a Františka Josefa I. – pozn.JR) ve svých zdech a přivítá ještě J. K. M. Jana krále saského a J. V. kraleviče Alberta saského“. Sympatie, které česká veřejnost bývalému vladaři projevovala, v sobě ovšem vždy skrývaly prvky politické demonstrace vůči současnému systému. V padesátých letech byl v jeho osobě pozdravován „dárce“ svobody a ústavnosti, kterou František Josef potlačil rozpuštěním říšského sněmu a zavedením neoabsolutismu. Po obnovení ústavnosti v letech šedesátých, když česká politika neúspěšně usilovala o posílení české státoprávní autonomie, jejímž symbolem se měla stát česká korunovace Františka Josefa, stal se Ferdinand – poslední korunovaný český král – ztělesněním české státnosti. Opomenout nelze ani skutečnost, že země i její hlavní město z excísařova pobytu vydatně profitovaly. Ferdinand byl totiž mimořádně zdatným hospodářem a disponoval velkým osobním jměním, které ale bylo neustále k dispozici pro nejrůznější dobročinné účely, noviny snad každý týden přinášely zprávy o štědrých darech, jež císař uděloval potřebným. Konečně je však nutno vzít do úvahy prostou lidskou úctu k starému pánovi v otevřeném kočáře projíždějícímu pražské ulice a laskavě odpovídajícímu na pozdravy kolemjdoucích. „Každý obyvatel Prahy znal zelený, zlacený povoz královský, který volně projížděl po Příkopech, přes most i ve Stromovce. S podivením zíral cizinec, kterak celé okolí, kudy povoz ujížděl, s úctou jemu hledí vstříc a hlavy obnažuje.“

 

Podceňovaný vladař měl mimořádný hudební talent a hovořil několika jazykyPodceňovaný vladař měl mimořádný hudební talent a hovořil několika jazyky

 

Všechny tyto motivy pak nalezneme v četných nekrolozích v čase Ferdinandovy smrti, jež nastala 29. června 1875.

V popředí ale stála samozřejmě otázka státoprávní – nezapomínejme, že uplynuly pouze čtyři roky od doby, kdy František Josef slíbil svou korunovaci, k níž ale nikdy nedošlo. Noviny proto zdůrazňovaly, že nebožtík byl „obrazem onoho právního poměru mezi Královstvím českým a dynastií habsburskou, kterýž vykonanou přísahou korunovační byl slavně obnoven“, a vyzývaly vládnoucího císaře, aby konečně následoval příklad svého předchůdce. Ještě lepším svědectvím o popularitě zemřelého než nekrology jsou zprávy o návalu lidí, kteří mu chtěli na Hradčanech, kde byla rakev vystavena, vzdát poslední poctu – k povolání pořádku musel být povolán kromě policie také prapor ženistů a dělostřelců, tisk zaznamenal, že i krámky na pražských trzích byly ozdobeny smutečními praporky.

Pohřeb samotný byl pro Pražany určitým zklamáním. Město doufalo, že korunovaný král spočine v královské hrobce pražské katedrály, František Josef I. ale rozhodl, aby Ferdinand nalezl svůj poslední odpočinek mezi ostatními členy dynastie v kryptě kapucínského kostela ve Vídni. Praha tedy zažila jen průvod z Hradu na nádraží a navzdory určitému zklamání, že hlavní ceremonie proběhnou až ve Vídni, se s oblíbeným panovníkem rozloučila důstojně. V ulicích byla celá pražská posádka, hořely plynové lampy, vyzváněly zvony a trasu cesty lemovaly špalíry upřímně truchlících obyvatel.

 

NESPLNĚNÉ PŘÁNÍ

Po pohřbu se ještě diskutovalo o způsobu, jímž by měla být zvěčněna Ferdinandova památka, a objevilo se několik návrhů na postavení pomníku. Uveďme pro ilustraci alespoň dva: jasnou obdobou nedávno položených základních kamenů Národního divadla mohl být památník v parku před dnešním hlavním nádražím vystavený z balvanů památných českých hor. Ještě velkorysejší byl nápad postavit velký pomník na Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky), které by ovšem neslo jméno Ferdinandovo. Vznikl by tak rozsáhlý areál symbolizující českou věrnost císařskému rodu: na Ferdinandovo náměstí by totiž navazovala třída císařovny Elišky, ústící na most Františka Josefa, přes nějž by chodec dorazil do sadů korunního prince Rudolfa na Letné. Tato přání se bohužel (nebo vzhledem ke smutným osudům pomníků v Čechách možná bohudík) nevyplnila a Ferdinand po krátkém čase upadl do zapomenutí. Panovník, za jehož vlády se české etnikum rozvinulo do podoby moderního evropského národa a který jako první udělil svým poddaným ústavu a de facto tak položil základy současné občanské společnosti, si ale vděčnou vzpomínku rozhodně zaslouží.

JIŘÍ RAK


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější