Poslední poprava | Reflex.cz
reklama
nahoru

Poslední poprava

HANA BENEŠOVÁ11. listopadu 2010 • 00:15
Poslední poprava
Poslední poprava
• foto: 
Archív Vladimíra Bystrova

Před padesáti lety, 17. listopadu 1960, dali českému lvu nad hlavu pěticípou hvězdu. Nový státní znak měl znázornit, že socialismus se budoval, až se dobudoval. V tentýž den, pět minut před polednem, VLADIVOJ TOMEK stál pod šibenicí. Pět minut po dvanácté konstatoval lékař smrt. V ohledacím protokolu je přeškrtnuta možnost, že by úmrtí způsobila přenosná nemoc či choroba z povolání. Tomek dostal provaz za protistátní činnost. Na seznamu justičních vražd je jeho jméno poslední.

reklama

 

„VE VLÁĎOVI JSEM SE jako kluk viděl,“ řekl mi na jaře Tomkův o dva roky mladší bratranec, publicista Vladimír Bystrov. „Když NKVD v květnu 1945 odvlekl mého otce Nikolaje do gulagu, trávili jsme spolu hodně času.“ Z Vladivoje se ve dvanácti letech stal rázem nejstarší mužský člen rodiny. Vladivojova matka, Růžena Volfová, byla vdova po legionáři Janu Volfovi. Jediné dítě se jí narodilo až po manželově smrti. Bylo rodinným tajemstvím, že otcem Vladivoje je její švagr Vojtěch Volf. Byl už ženatý, jeho nemanželský syn neměl nárok ani na otcovo příjmení. Vladivoj směl nosit jméno své matky za svobodna. To, že je Vladivoj Tomek nemanželského původu, se v soudních spisech ne ustále omílá a zdůrazňuje. Panchart vyrostl pro šibenici.

 

MATURITNÍ PLES

„Věděli jsme, že Vladivoj žije v nuzných poměrech jen se svou matkou a svobodnou tetou,“ říká Tomkova spolužačka Jana Dvořáková, „a i když o tom nemluvil, zdálo se mi, že se kvůli svému původu cítí pokořený.“ Svoje spolužáky z elitního LaGuardiova gymnázia Vladivoj na návštěvu domů nikdy nezval. Dvoupokojový byt v pavlačovém domě v ulici Dukelských hrdinů měl vodovod za dveřmi a záchod na chodbě. Elektřina byla zavedená pouze v jednom pokoji. „Vladivoj měl složitou povahu. Například trval na tom, že nepůjde na maturitní ples ve Smetanově síni,“ vzpomíná Jana Dvořáková. Spolužáci pochopili, že nemá co na sebe. „Někdo z kluků mu nabídl, že mu půjčí oblek.“ Vladivoj hrdě odmítl. „Byl spíš uzavřený,“ dodává spolužačka.

 

„Holky to asi viděly jinak,“ soudí spolužák Jan Kulhánek. „Vladivoj byl kamarádský.“ Ivo Klempíř s ním souhlasí. Kvůli latině sice až do maturitního ročníku nedošel, ale s Vladivojem nějaký čas seděl v jedné lavici. „Vladivoj byl podle mě oblíbený, uměl s každým promluvit. Moje maminka si s ním ráda povídala.“ Po Klempířově odchodu seděl vedle Tomka Karel Köcher, který přišel z anglického gymnázia. „Nikdo s tím zamindrákovaným chudákem nechtěl sedět, takže to místo zbylo na mě,“ říká Köcher. Nový spolužák vzbudil pozornost. „Köcher byl sólista. S nikým se nekamarádil. Toužil vyniknout,“ říká Jana Dvořáková. „Neměl jsem na kamarády čas, pracoval jsem jako průvodce pro Pražskou informační službu,“ popisuje situaci třídní premiant Köcher, který později vynikl jako dvojitý agent. Pracoval pro StB i KGB a pronikl do CIA.

 

Tomkovi spolužáci se však bez rozdílu shodují v tom, že Vladivoj krásně maloval a nesnášel komunistický režim. A svorně dodávají: „Nebyl sám, komunisty jsme nenáviděli všichni. Byla to hrozná doba.“ Profesorku Marii Špánkovou, tetu Jana Kulhánka, ve dvaapadesátém odvedla StB přímo z hodiny. „Asi rok před svým zatčením mě požádala, zda bych pro skautského činovníka Karla Průchu nepřekládal texty do angličtiny,“ vzpomíná Karel Köcher. „Nechtěl jsem se jevit jako zbabělec, tak jsem se zapojil, i když jsem dost pochyboval, že takový odpor může být účinný. Doktora Průchu pak zatkli, ale nás neprozradil.“

 

V březnu 1953 maturanti přímo ve třídě uspořádali oslavu. „Měli jsme strašnou radost, že umřel Stalin,“ říká Jan Kulhánek a Karel Köcher si vybavuje podrobnosti: „Na učitelském stupínku jsme o přestávce rozdělali ohýnek.“

 

U zkoušek dospělosti uspělo šestnáct z osmnácti studentů. Premianta Köchera ranilo, že ho výbor Svazu mládeže nedoporučil k dalšímu studiu, křivdu cítí dodnes.

 

Vladivoj Tomek si podal přihlášku na Akademii výtvarných umění, jeho kamarád Vladimír Straka chtěl studovat historii. Všímavým studentkám ale neuniklo, že Vladivoj s Vladimírem jsou od Nového roku jako přešlí mrazem. „Hlavně Vláďa Straka, vždycky veselý a pohodový, byl najednou mlčenlivý a zasmušilý,“ říká Jana Dvořáková. Někdy v té době cestou ze školy v Truhlářské ulici Vladivoj uklouzl po psím lejně. Köcher, který šel vedle, ho zachytil a houkl na spolužáka, ať dává pozor, nebo se zabije. Tomek odpověděl: „Mě pověsí.“ „Nedělal si legraci. Tvářil se smrtelně vážně.“

 

PŘECE NEBUDOU STŘÍLET

„Krátce po únoru 1948 náš matematikář Jaroš celou hodinu mluvil o tom, co naši zemi čeká,“ vzpomíná Ivo Klempíř. Jasnozřivý učitel svým studentům vysvětlil, že vzhledem k mezinárodní politické situaci nelze počítat s tím, že by se Československo v brzké době dostalo ze sovětské sféry vlivu. „Jednou se to podaří, ale bude to trvat hrozně dlouho,“ vybavuje si Klempíř. Zajímalo ho, co si o profesorově prognóze myslí Tomek. „To je blbost,“ řekl Vladivoj.

 

Už v osmačtyřicátém jako patnáctiletí kluci chtěli dát najevo, že s režimem nesouhlasí. Sepisovali letáky a odvážně plánovali větší akce. „Byla v tom dětská naivita, ale i velký vzdor.“ Bezpečnost začala kroužit kolem Ivovy maminky. Tři dny poté, co paní Klempířové přišel z vězení balík se zkrvaveným oblečením rodinného přítele, si Ivo s Vladivojem slíbili, že se nenechají zastrašit a něco podniknou. Kolem Tomka se začala pomalu shromažďovat skupina odhodlaných kluků. Jádro tvořili skauti Tomek, Straka, Klempíř, Tonar, Balík a Bernát. Postavit se rudé totalitě považovali za normální povinnost skauta. Postupně se přidávali další – Sůva, Kučera, Matějů, Horáček. „Vladivoj byl vůdčí typ. Měl charisma, nebyl hloupý,“ říká Ladislav Tonar, který souhlasil s Tomkem, že je třeba mít zbraně. Podařilo se jim získat vojenskou pušku a několik revolverů, teď ještě sehnat samopal. „Chtěl jsem dělat něco, aby komunisti viděli, že to tady nemají jisté. S nápadem Vladivoje přepadnout a odzbrojit vojáky jsem nesouhlasil,“ říká Ivo Klempíř. „Tohle může špatně dopadnout, opakoval jsem a Tomek se smál, že se bojím.“ Vladivoj opatrného Iva do konkrétních plánů proto pak nezasvětil. „Věděl jsem jen, že se něco chystá.“ Po dle výslechového protokolu z 21. prosince 1959 napadlo prý Vladivoje Tomka v tramvaji cestou ke Karlu Köcherovi, že by mohli získat samopaly od vojáků, kteří strážili strašnický vysílač. Karel Köcher bydlel nedaleko, ale že by byl Tomkův kamarád? „No to v žádném případě!“ zvyšuje hlas Köcher. „Tomek byl často nemocný, plaval v matematice, tak jsem mu půjčoval sešity a párkrát jsem ho doučoval. Z mé strany to nebyl projev přátelství, ale lítosti.“ Tomek mu údajně nikdy nenabídl, aby se k němu přidal, a o chystané akci prý neměl zdání. „Kdybych věděl, co mají v plánu, snažil bych se jim v tom zabránit! Tohle bylo diletantství. Proti takovému režimu bylo třeba bojovat sofi stikovanějšími prostředky.“

 

PŘEPADENÍ

Do Štědrého dne roku 1952 zbývalo osm dní. Na ulicích ležel poprašek sněhu. Vojín Rudolf Šmatlava dostal první dovolenku a napsal rodičům na Slovensko, že se těší domů. Ve čtyři je u vysílače ve Strašnicích vystřídala jiná hlídka a on spolu s Hýblem, Trepáčem a Szücsem odcházel ulicí Nad vodovodem. Přes rameno nenabité samopaly.

 

Tomek, Balík, Straka a Sůva už byli připraveni.

 

„Kluci předpokládali, že vojáci se jejich revolverů zaleknou a zbraně vydají,“ říká Ladislav Tonar, který byl v té době na vojně. Vladimír Straka si dokonce myslel, že když se vojákům rozumně vysvětlí, že se jim nic nestane, jejich vrstevníci se samopalů vzdají. Přece nebudou střílet …

„Dva vojáky (Trepáče a Szücse) jsme bez potíží odzbrojili,“ napsal Vladimír Straka v dopise z 21. června 1998 Vladimíru Bystrovovi. Jenže pak se to zaseklo. Hýbl a Šmatlava odmítli Tomkovi s Balíkem vydat svůj samopal, ani nechtěli přísahat, že když si ho tedy nechají, nebudou po nich střílet. Šmatlava vykřikl: „Prísahal som len raz!“, Balík s Tomkem se ho pokusili zneškodnit a Hýblovi došlo, že mají před sebou amatéry. „Desátník Hýbl využil naší nerozhodnosti (nechtěli jsme použít zbraň), odběhl, doplnil zásobník a začal střílet,“ píše Straka. Nastal zmatek, navíc se na konci ulice objevila rodina s kočárkem. Straka na ně křikl, ať jdou pryč. Balík postřelil Hýbla, Tomek vystřelil na Šmatlavu, ale revolver se zasekl, dal do něj špatné náboje, snažil se ho tedy omráčit. Zraněný Hýbl pálil kolem sebe. Straka se Sůvou se dali na útěk a Tomek s Balíkem několikrát vystřelili na Šmatlavu. Smrtelné zranění způsobil podle pitevního protokolu projektil ráže 7,65 mm.

 

Druhý den Tomek nepřišel do školy. Zahynul? Zatkli ho? Vladimír Straka měl strach. Další den, kdy už se rozneslo, že jeden voják při přestřelce ve Strašnicích zemřel, se Tomek najednou ve třídě objevil. „Nemělo to tak skončit,“ shodli se. „Kdyby se něco stalo, beru všechno na sebe,“ řekl Tomek, „ty musíš zůstat, já jsem tě přemluvil.“ Vladimír Straka své vzpomínky zapsal 18. února 1963. „Žili jsme jen krátce a najednou jsme byli připraveni na poslední věci. Život mohl kdykoliv skončit,“ napsal tehdy Straka. Nikdy se nevyrovnal s tím, že jeho život doprovázely „dvě lidské oběti té strašné doby“ – zastřelený Šmatlava a popravený Tomek.

 

NUDLE S PERNÍKEM

„Kdyby se při pátrání po pachatelích postupovalo skutečně důsledně a plánovitě, museli by být odhaleni v průběhu dvou tří dnů,“ stojí v Informačním bulletinu ministerstva vnitra z roku 1960. Jelikož však zaměstnance Tesly Strašnice nikdo řádně neprověřil, nezjistilo se, že 16. prosince odpoledne nebyl Ladislav Balík v práci … Uložený úkol se odbyl výzvou v podnikovém rozhlase, ať se ten, kdo něco ví, raději sám přihlásí. „Byl zázrak, že na nás nepřišli,“ říká Ivo Klempíř, jenž v Tesle také pracoval.

 

Tomek se Strakou v červnu 1953 odmaturovali, Vladivoje na vysněnou Akademii výtvarných umění nevzali, Vladimír se na historii bez problémů dostal. Tomka tedy čekala vojna. Konečně se naučil zacházet se samopalem, ten ukořistěný hodil Balík do Vltavy. Na vojně jim také pustili instruktážní fi lm, jak se chovat při napadení nepřáteli … Neodhalená „zákeřná teroristická skupina“ ze Strašnic ležela Státní bezpečnosti v žaludku.

 

„Byla nepsaná dohoda, že se dáme znovu dohromady, až se Vláďa vrátí z vojny,“ říká Ladislav Tonar. Tomek si po odchodu do civilu našel práci v Koh-i-nooru. Mezi spolupracovníky byl oblíbený, stal se z něj dokonce úsekový důvěrník ROH. Vrací se ke svým smělým a velkolepým plánům. „Vladivoj chtěl udělat převrat,“ potvrzují jeho kamarádi. Tomek si dokonce připravil koncept projevu, který chtěl přečíst, až jeho skupina obsadí budovu rozhlasu. U magnetofonu proběhly hlasové zkoušky. Dokument s „velezrádným obsahem“ byl zabaven při domovní prohlídce. Tomek například píše: Na vývoj společenského života dosud neblaze působila cenzura tisku a rozhlasu. Šíření nemarxistických idejí bylo klasifi kováno jako zločin a bylo stíháno zákonem.

 

„Měli jsme opravdu hodně plánů, vyšetřovatelé a prokurátor je ještě zveličili,“ říká Ladislav Tonar, „reálný byl podle mě atentát na sídlo ÚV KSČ. Začali jsme také padělat propustky do pohraničního pásma a vojenského prostoru.“

 

Vladivoj Tomek se 8. října 1959 oženil s Giselou Kloužkovou, za svědka mu šel strýc Nikolaj Bystrov. Těhotná Gisela pracovala ve fotooddělení Historického ústavu ČSAV. Sňatkem s Vladivojem si nijak nepolepšila. Na chudé podmínky byla zvyklá, trápily ji ale rozmíšky s tchyní, jež se těžko smiřovala s tím, že se její jediný syn v sedmadvaceti oženil. Kolegyně jí radily, ať nemyslí na tchyni a těší se na miminko. „V prosinci jsme jednou přišli z oběda a na Giselu čekali dva muži. Chtěli s ní mluvit o samotě,“ pamatuje si její tehdejší kolega Vojtěch Krob. „Vrátila se úplně bledá.“

 

Podle protokolů jako prvního sebrali Ladislava Balíka. Někdo z Tesly ho udal, že se až nápadně zajímá o způsob přenášení obrazu bankovek na kov. Balík si myslel (a v tom se mýlil), že StB už ví, kdo stojí za přestřelkou ve Strašnicích, a začal o akci sám mluvit. Tak odhalili téměř celou skupinu. „Já se domnívám, že už aspoň rok sledovali Tomka s Tonarem. Že jsem byl zatčen první? Bůhví, jak to bylo,“ říká Ladislav Balík. „Každý se snažil zachránit si život. U výslechu mi řekli: Přiznáte se, nebo ne? Víte, co vás čeká … Tak jsem všechno podepisoval.“

 

Prokurátor Balíkovi navrhl trest smrti, ale vzhledem k tomu, že prý svou výpovědí přispěl k objasnění celého případu a byl členem KSČ, dostal pětadvacet let. Odseděl si devět. Klempíř od svého tchána, který pracoval v Bartolomějské, věděl už před vánoci 1959, že na něj přijde řada. Tchán ho uklidňoval, že prý půjde jen o nějaký pohovor. „Vůbec mě nenapadlo utéct. Myslel jsem si, že buď z toho rovnou nic nebude, nebo vyfásnu nějaký bezvýznamný trest. Ve Strašnicích jsem nebyl a jinak vždycky z každé pořádné akce sešlo.“

 

V lednu ho odvezli rovnou do Ruzyně, a když mu muž z eskorty otevřel dveře do cely, dal mu Klempíř vychovaně přednost se slovy: Až po vás. Jenomže ty dveře neměly kliku. K večeři byly vařené nudle sypané perníkem. „Říkal jsem si: To je vážně jak ve vězení ...“ V jednu v noci ho odvedli k výslechu. „Vyšetřovatel Navrátil nejdřív mluvil mírně, ale pak vyskočil, opřel se rukama o stůl a pateticky zvolal: Tak vy jste chtěli slzotvornými granáty narušit pracujícím jejich Svátek práce?“ Jednou Klempíře konfrontovali s Tomkem kvůli zakopaným zbraním v Troji. „Vladivoj se tvářil, jako by se nechumelilo, nic si z nich nedělal. Byl to frajer.“

 

Tomek má ve svém posudku uvedeno, že je „velmi rafi novaný a ve své nenávisti k lidově demokratickému zřízení vyvíjel nejaktivnější činnost. Není možno počítat s jeho převýchovou.“ Informátor nasazený u Tomka na cele poreferoval, že Vladivoje zdrtila informace, že se jeho matka u výslechu zhroutila. Růžena Volfová se z nervového šoku už nevzpamatovala. „Teta přišla o rozum,“ vzpomínal Vladimír Bystrov. Zda vyšetřovatelé stačili ještě v březnu, než skončily výslechy, Vladivojovi říci, že jeho manželka porodila mrtvé dítě, není jisté. Gisela Tomková přišla o dcerku a jejího muže o tři měsíce později, 16. července 1960, odsoudili k absolutnímu trestu.

 

Nešťastná Gisela na radu advokáta ihned podala žádost o rozvod. Klempířovi se manželství také rozpadlo. „Žena mi přišla říci, že na mě dvanáct let čekat nebude, a do žádosti o rozvod uvedla, že ačkoli byla v manželství celkem, zdůrazňuji celkem, spokojená, jakmile zjistila, že jsem nebezpečný protistátní zločinec, ztratila ke mně citový vztah,“ říká dnes už zvesela Klempíř

 

UPÍŘI A PARAZITI

Soud se skupinou Vladivoje Tomka se konal na Pankráci shodou okolností ve dnech, kdy byl Alexander Dubček zvolen do sekretariátu ÚV KSČ. „Soudce na nás řval, že jsme upíři naší společnosti, paraziti socialistické vlasti. Nechci na to vzpomínat,“ říká Milan Matějů. Bylo vyneseno deset trestů: Tomek dostal trest smrti, Balík dvacet pět let, Tonar šestnáct, Klempíř dvanáct, Straka osm, Kučera a Sůva sedm let,Bernát a Matějů tři roky, Horáček dva a půl roku.

 

Vladivoj u soudu pronesl: „Nikdo nás neplatil. Nedostali jsme ani dolar.“ Ještě před zatčením Tomek řekl Tonarovi a Klempířovi, že má kontakt na někoho ze západní rozvědky. „Myslel jsem, že se vytahuje,“ říká Klempíř. „Možné to je,“ oponuje Tonar. Pravda je, že když Tomkovi přes jeho ujištění, že „by chtěl poctivě pracovat a napravit se“, zamítnou žádost o milost a vykonání trestu smrti je urychleně nařízeno na 14. listopadu, Vladivoj začne najednou mluvit o tajemném muži z Jugoslávie. Hraje o čas, nebo někdo takový skutečně existoval? Po dvou dnech nové vyšetřování končí a Tomka čeká provaz.

 

A jak se do Tomkova spisu dostala fotografi e Karla Köchera? „To by mě taky zajímalo, Tomkův případ mi totiž zničil život,“ říká agent StB v penzi a vysvětluje: „Tak od devětapadesátého po mně šli a já nevěděl proč. Až za pár let mi známý zjistil, že jsem v Tomkově případu fi guroval jako hlavní podezřelý.“ To vše se prý Köcher dozvěděl až v době, kdy se mimo jiné z obdivu k sovětské rozvědce upsal StB. „Víte, jaká byla výhoda agentů?“ ptá se mě Köcher a hned si sám odpoví: „Mohli jsme říkat pravdu.“ Netají se tím, že Vladivoj Tomek mu nikdy k srdci nepřirostl. Dokonce přemítá, že ho do náruče tajné služby, kde se podle jeho slov dalo proti režimu skutečně něco dělat, vehnalo to, že byl s Tomkem spojován.

 

Nejasnostem v Tomkově případu chtěl přijít na kloub Vladivojův bratranec, publicista a spisovatel Vladimír Bystrov. V jeho snaze mu moc nepomohlo, že si zbývající členové Tomkovy skupiny v devadesátých letech uložili bobříka mlčení. „Dohodli jsme se, že o tom nebudeme mluvit,“ říká Milan Matějů. Z jeho hlasu zní přetrvávající obava z estébáků a rozčarování z polistopadového vývoje, ale vlastně se nakonec ani nediví, že Tonar s Klempířem a snad i Balík po téměř dvaceti letech změnili názor. Sedmnáctého listopadu totiž uplyne padesát let od popravy jejich kamaráda Vladivoje Tomka.

 

Jeho skupina je srovnávána s akcemi bratrů Mašínů. Ivo Klempíř jeden rozdíl našel: „Mašíni chtěli utéct a bojovat a my tu chtěli zůstat.“

 

Od roku 1954 se z důvodu utajení přestalo popravovat na nádvoří věznic, odsouzeným byla propříště upřena možnost rozloučit se se svými blízkými, těla popravených nebyla odvážena na patologii, ale rovnou ke kremaci a kvůli možnému „zneužití hrobů příbuznými“ bylo nařízeno pečlivě maskovat místa uložení ostatků. Po urně s Vladivojovým popelem proto Vladimír Bystrov marně pátral. Z motolského krematoria ji vyzvedl orgán ministerstva vnitra, který místo podpisu uvedl číslo svého průkazu. Vladimíru Bystrovovi se zatajil dech, když zjistil, že úmrtí Vladivoje Tomka v ústřední evidenci obyvatel není zaznamenáno. Vzpomněl si na svou tetu, Vladivojovu maminku, která se až do své smrti v bohnické léčebně upínala k představě, že její syn někde žije.

 

Všechny skutečnosti však jasně ukazují, že Vladivoj Tomek byl popraven v politickém procesu. Poslední popravený.

HANA BENEŠOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama