Hrabal: poslední let anděla | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hrabal: poslední let anděla

Dan Hrubý27. března 2014 • 00:15
Hrabal: poslední let anděla
foto: Jan Ignác Říha

Spojeni smrtí: Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník. Před sto lety – přesně 28. března 1914 – se narodil BOHUMIL HRABAL. Jeho jméno ponesou od nynějška rychlíkové vlaky, vysazují se Boganovy stromy, celé je to vlastně trochu úsměvné. O poznání menší zájem vzbudilo další kulaté výročí. Pro změnu před devadesáti lety – 17. března 1924 – se narodil VLADIMÍR BOUDNÍK. Velký Hrabalův přítel, spolubydlící z bohatýrských časů na přelomu čtyřicátých a padesátých let ze staré kovárny na libeňské Hrázi věčnosti. Legendární Něžný barbar, ale hlavně výtvarník, jehož jméno by jistě obstálo bez legend, které se kolem něj utvořily. Oba přátelé ukončili svůj život sebevraždou. Boudník v roce 1968, Hrabal o 29 let později, v roce 1997. Tohle jsou útržky z jejich života. Okamžiky, které předcházely nevratnému okamžiku.

reklama

Poslední okamžiky Bohumila Hrabala popisuje profesor Pavel Dungl, přednosta ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, muž, který měl ke spisovateli v posledních týdnech a dnech jeho života určitě nejblíž. A rovnou řekněme, že jeho líčení vyvrací hned několik mýtů, jež se kolem smrti slavného autora v průběhu let nashromáždily.

Vlastně – ty mýty a legendy se začaly rodit hned v den spisovatelovy smrti. Krátce po obědě, 3. února 1997, když na Bulovku dorazila policie a po ní také zástup novinářů.

Ale po pořádku.

„Já jsem vídal Bohumila Hrabala vlastně jen zřídka. Znali jsme se ze Zlaté Prahy, což je stolní společnost v hospodě U zlatého tygra, a Bohumil Hrabal se s námi pravidelně fotil na kalendář, který si každý rok vydáváme. Když se zranil, zavolal mi jeho tajemník, zda bych ho nevzal na kliniku. Pochopitelně jsem souhlasil.“

Je 5. prosince 1997 ráno. Na den rovných 29 let, co došlo k žárlivé scéně v malostranské vinárně U patrona, po níž se o několik hodin později oběsil ve svém žižkovském bytě Hrabalův blízký přítel – Vladimír Boudník. Citujeme ze zápisků, které si profesor Pavel Dungl o Hrabalově pobytu v nemocnici pořídil: „Pacient moc sdílný nebyl, přijel sanitním vozem a nechal se přenést na nosítkách do ordinace. Poranění nebylo vážné, naražená záda, modřiny, drobné oděrky. Chodit odmítal. Vybral jsem mu samostatný pokoj v pátém patře, odkud měl výhled na protilehlé návrší s libeňským hřbitovem a panoráma Prahy. Sestřičky se ochotně staraly a brzy byl oblíben a s radostí čekával na vizity a na veškeré léčebné procedury, skládající se hlavně z rehabilitace a řádné výživy. Byl velmi skromný, nevymýšlel si, se vším byl spokojený.“

Jenže proč zrovna páté patro? ptám se Pavla Dungla po letech.
„Požádal o to. Bylo to jeho přání. Když jsme po několika týdnech malovali a museli ho přestěhovat o dvě patra výš, viděl jsem na něm, že je roztrpčený. Ptal jsem se: Bohoušku, co se děje? Ty jsi z toho smutnej? A on mi odpověděl: Dunglíčku, na mě je to hrozně vysoko. Neboj, bude to trvat jen týden, uklidnil jsem ho. A když jsme ho po týdnu vrátili na pokoj číslo jedenáct v pátém patře, byl očividně spokojený. To je ono! liboval si. Byl odtud krásně vidět libeňský hřbitov, kde ležel jeho oblíbený básník Karel Hlaváček.“

Teprve později, po spisovatelově smrti, měl Pavel Dungl zjistit, jaký význam mělo Hrabalovo přání. Že nebylo tak docela náhodné, jakkoli za ním asi ještě nestálo přání smrti, nemělo zatím fatální rozměr.

V pátém patře bydlel Bohumil Hrabal na sídlišti Sokolniky na severním okraji Prahy. O pátém patře také psal. „Popisoval ten absolutní pocit volnosti, který po skoku z pátého patra následuje, trysk posledních myšlenek a opojný pocit naprosté svobody v okamžicích před nezvratným koncem,“ vysvětluje Pavel Dungl.

Znovu se vracíme k profesorovým zápiskům. „Myšlenkou pátého patra byl doslova posedlý a všechno, co v posledních měsících života dělal, jako by bylo svéráznou přípravou k závěrečnému činu. Lidská zvědavost je silná, chtěl vědět, kam asi dopadne, jaké to bude finále jeho pozemské pouti.“
Na základě symptomu (naražená a potlučená záda) i pozdějšího vyprávění Hrabalova tajemníka rekonstruoval Pavel Dungl skutečnou příčinu spisovatelova zranění, k němuž mělo dojít 5. prosince. Nikoliv uklouznutí na zledovatělém chodníku. Nýbrž jakási svérázná zkouška kinetiky, k níž došlo v Hrabalově panelákovém bytě.

„Na parapet okna v pátém patře, hledícího na náměstíčko, pracně přenesl televizní aparát. Z knih, kterých měl v regálech své knihovny dostatek, vystavěl stupínky, jakési schody, aby mohl volný pád přístroje sledovat. A pak už stačilo jen strčit a pozorovat, jak bezmocný objekt padá k zemi a s žuchnutím se rozbije o chodník. Otevřel okno a strčil do aparátu, ten se stěží převalil přes dolní okraj okenního rámu. Hranice z knih, tvořící schůdky, tento silový moment nevydržela a rozsypala se.“

A pak?

„Nejspíš chtěl vidět, kam televizor letí. Předpokládám, že se snažil naklonit dopředu nebo na knihách povyskočil,“ líčí mi teď Pavel Dungl.

A pak?

„Místo sledování pádu až k zemi upadl zády na podlahu a bolestivě si je narazil, stěží vstal, dobelhal se k posteli, v noci bolestí nespal. Na druhý den zavolal svého známého z Bulovky, jenž tu dělal účetního, a nechal se přivézt k ošetření. Bylo před Mikulášem, na chodnících bylo náledí a jeho verze uklouznutí a bolestivého pádu byla naprosto věrohodná.“

Ortopedie má tedy výjimečného pacienta. Profesor Dungl ho na jeho pokoji navštěvuje každý den po příchodu do práce, to je kolem sedmé, poté znovu po vizitě. Každé odpoledne si najde chvíli, aby ho vzal na vozíku do své pracovny.

„Byl skromný a spokojený. Neměl žádné zvláštní požadavky. Nejvíc ho bavilo sledovat v televizi Dallas. Když jsem mu říkal, že on, takový gigant, se dívá na takový škvár, rozčilil se: Běžte všichni do prdele, já přece vím, na co se mám dívat, co se mi líbí. A čučel na Dallas pravidelně dál,“ vzpomíná Pavel Dungl. „Nabízel jsem mu, že ho vezmu ven. Do Kerska. Ale nechtěl. Říkal, že o kočky je postaráno a že tohle už je teď vlastně minulost, ke které se nechce vracet. Když jsem mu nabízel výlet, nebo alespoň vycházku, začal být nepříjemný a všechno odmítal. Říkal jsem mu, že ho pustíme na Vánoce. Ale nechtěl ani to. Kam by asi jel, v nemocnici je mu dobře a ten kousek ryby si může sníst i tady. Tak jsem se za ním stavil na Štědrý den a dali jsme si tu rybu.“

S kým byl na pokoji?

„Od začátku až do konce sám,“ odpovídá rezolutně profesor a vyvrací tak další mýtus šířený ve sdělovacích prostředcích. Totiž že Hrabal se ocitl sám na pokoji teprve v osudný den; a hned toho využil.

A jaký byl výhled zdravotního stavu? Podle většiny interpretací jeho smrti, alespoň těch, které se od počátku klonily k sebevraždě, ho děsila představa, že stráví zbytek života na vozíku, nepohyblivý, odkázaný na pomoc cizích lidí, na posluhu.

„Ale to je nesmysl,“ odpovídá Dungl. „Nechal jsem ho tu přes zimu, protože u nás měl zázemí, de facto kancelář. Měl tady svoje pohodlí, přísun jídla, teplo, televizi s tím svým Dallasem, chodil k němu, kdo chtěl a kdy chtěl, i když ne s každým se vždycky bavil. U postele stál telefon a byli jsme také domluveni, že půjde koncem února domů. Jiného člověka bychom dávno propustili.“

A přichází další mýtus (ve zdánlivě nekonečném výčtu, který spisovatelův skon provází). Podle něj Hrabala přestal bavit život. Byl depresívní, mluvil o smrti.

„Podívejte, já se s ním stýkal poslední dva měsíce denně a ani jednou se nezmínil, že by byl otrávený životem, že by chtěl zemřít, dokonce ani protivný nebyl víc než v posledních letech. Jednou mi vyprávěl v mé pracovně anekdotu, vtom se otevřely dveře a stál v nich profesor Matějovský. Zvedl jsem se, jdu ho pozdravit, ale vtom se Hrabal rozkřičel: Běž do prdele, blbče. Zkazil jsi mi anekdotu. Tak profesor Matějovský zmateně vycouval, zavřel dveře a Hrabal se mě ptá: Kdo to byl? – To byl profesor Matějovský. Urazil jsi vzácného a význačného člověka. To není od tebe hezký. A víte, co mi na to řekl?“

Ano?

„Aha, tak se běž omluvit. Takže protivný byl tak říkajíc standardně, tomu člověk nesměl podlehnout.“

Pil? To byla přece další spekulace bulváru.

„V lednici měl pořád několik ­plzeňských piv, ale raději pil nemocniční čaj.“
Mluvili jste o sebevraždě?

„Obdivoval Sergeje Jesenina. Vždycky říkal: Jesenin, to byl gigant, všechno, co považoval za nutné, napsal. A také všechno rozházel, rodinný jmění propil a pak přijel na svůj statek a oběsil se. To byl konec důstojný velkého literáta. Každý, kdo se dokázal takhle sám rozhodnout, byl pro něj velký člověk. Velmi mu to imponovalo. Takže pokud se i on pro sebevraždu rozhodl, byl to naprosto uvážený čin.“

Pak přišel osudný den ...

„To bylo pondělí. Ráno jsem k němu přišel a ptám se: Jak ses vyspal? Jen zabručel: Vyspal, vyspal ... A pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. – Cože?! – Hlaváček na mě mává ze hřbitova, zve mě k sobě, zopakoval.“

Co jste mu na to řekl?

„Prosím tě, Bohoušku, neveď takové řeči. Já teď musím na poradu, pak hned přijedu zpátky a budeme si povídat, kdo na tebe a čím mával. S tím jsem odešel,“ vzpomíná profesor Dungl. „Já tu poradu měl vždycky mezi desátou a půl jednou a tentokrát jsem spěchal, znáte to, člověk má někdy takové neurčité tušení. A když jsem přijížděl ke klinice, tak najednou – žuch. Ozvala se rána a tři metry ode mě spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpažené. A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela. Vyskočil jsem z auta a utíkal k němu. Vzali jsme ho na nosítka, přenesli dovnitř, ale všechny oživovací pokusy byly marné. Na místě byl mrtvý.“
Profesor Dungl mě vede do pátého patra. Pokoje s číslem jedenáct, v němž Hrabal trávil svou poslední zimu. Ukazuje mi okno, teď s parapetem položeným o poznání níž. Díváme se spolu na nedaleký libeňský hřbitov, kde je skutečně pochovaný básník a malíř Karel Hlaváček. „Víte, co mě nejvíc zarazilo? Já bych nikdy nevěřil, že je v tom fyzickém stavu, v jakém byl, schopen vylézt na okno. On si vystavěl stupínek a schůdky z knížek, které tu měl, a po nich vylezl na parapet.“

Udělal to docela stejně jako doma, s televizí. Jenom tentokrát tak naložil se svým tělem. Musel to být děsivý okamžik pro bezprostředního svědka? ptám se profesora Pavla Dungla.

„Víte, splnil si a napsal, co chtěl. Když jsem ho nutil, aby v nemocnici psal, navrhoval mu, že zajistím písařku, jen mě okřikl: Běž do prdele, já už jsem všechno napsal, já už nic dělat nemusím. Byl to naprosto promyšlený čin. Možná ho v prosinci, když k nám přišel, neplánoval. Ale najednou byl v pátém patře, kde chtěl tolik být. Díval se na hřbitov, který je v zimě bez vegetace krásně vidět. Muselo to pro něj být strašně impresívní.“

Konec. Teď se patří udělat pauzu. A vzápětí se vrátit k tématu nanejvýš pozemskému, vypovídajícímu o fungování tohoto světa. Zároveň i poslednímu a nejspíš také nejznámějšímu mýtu provázejícímu Hrabalovu smrt. Kde se vlastně vzala legenda o tom, že chtěl krmit ptáčky a vypadl z okna? Legenda, jejíž očividně literární (tedy mytický) rozměr tak krásně zapadl do Hrabalova života i díla, kde se takové věci stávají přece docela běžně.

„Přijela policie, aby prozkoumala eventuální míru cizího zavinění, ale já myslím, že policejní rada, který to vyšetřoval, byl docela rozumný muž. Pojďme zmínit jako první možnost nešťastnou náhodu. Že krmil ptáky a pak se uvidí, prohlásil. Ale rozumějte, nikdo neříkal, že to tak opravdu muselo být. Mě by taková blbost ani nenapadla. Ale on to prostě tak udělal a u této verze už zůstalo. A já přiznávám, že jsem se nebránil, protože tohle všechno se stalo v pondělí. A já měl ve středu odletět do Ameriky na ortopedický kongres. Ne že bych nemohl, ale měl jsem pocit, že by věci měly být nějak uzavřené.“

Takže ...

„Ale ano, jestli se ptáte, jak zemřel Bohumil Hrabal, tak jsem přesvědčen, že to skončil sám. Žádní ptáčci.“

Dan Hrubý


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama