Alfréd Radok | Reflex.cz
reklama
nahoru

Alfréd Radok

Veronika Bednářová18. prosince 2014 • 00:15
Alfréd Radok
foto: Archív Divadelního ústavu / A. Stránský

Sté výročí narození filmového a divadelního režiséra Alfréda Radoka (17. 12. 1914–22. 4. 1976) provázejí masívní odborné oslavy. Oslavují muže, kterého tahle země málem umučila. Hned několikrát.

reklama

„Doslova a bez jakékoli nadsázky jsem onemocněl nadšením pro tento způsob divadla,“ poznamenává si dvacetiletý ­Alfréd Radok, když se roku 1935 vrací z představení Máchova Máje, voicebandu režiséra E. F. Buriana. Nepřehání. Inscenace na mladíka působí až fyzicky; dostane horečku a Burianův jevištní výraz se pro něj stává zásadním inspiračním zdrojem.

Podobné iniciační zážitky jsou bohužel často tím jediným, co po divadelních géniích a jejich práci zůstává dalším generacím. Díky tomu jsou tu ale pak pokračovatelé, kteří na velkého mistra navážou a posunou jeho umění i pohled na svět dál.

A právě takto zásadní vliv měly Radokovy inscenace na řadu českých divadelníků.

Jeho práce navždy poznamenala skupinu mladých teoretiků, kteří chápali význam jeho práce v kontextu evropských scén: Milana Lukeše, Leoše Suchařípu, ze starších Sergeje Machonina nebo Alenu Urbanovou. Českého filmologa, kritika a historika Jiřího Cieslara (1951–2006) zasáhla Radokova inscenace Hra o lásce a smrti, již viděl jako teenager (o Radokově filmové práci ostatně Cieslar napsal knihu, která, bohužel nedokončená, vyšla po jeho smrti). Přesný, magický Radokův rukopis se vryl do duše mladého dramatika Václava Havla. Ota Ornest, herec, režisér, dramaturg a překladatel, po zhlédnutí Radokem režírované Vesnice žen nevynechal jediné jeho představení. V roce 1960, kdy byl Ornest ředitelem Městských divadel pražských, neváhal podstoupit několikaměsíční špinavou diplomacii v kancelářích komunistických pohlavárů, jen aby Alfréda Radoka mohl zaměstnat. V jednom šiku za ním tehdy stála umělecká rada – herci Irena Kačírková, Václav Voska, Svatopluk Beneš, Josef Bek i režiséři Karel Svoboda, Václav Hudeček a Ladislav Vymětal. Všichni tím velmi riskovali – jen aby mohli pracovat s Radokem.

Václav Havel, tehdejší Radokův asistent režie, si k tomuto období v Městských divadlech pražských poznamenal: „Radok se vždycky pokoušel dostat z herců cosi víc, něco, čeho se jim v jiných inscenacích nedostávalo. A byl nesmírně citlivý na to, (…), aby se v jejich projevu neobjevovaly podivné falešné intonace, které jsou jen výsledkem návyku anebo jsou způsobeny tím, že herci neumějí správně dýchat.“

Sice se to hezky poslouchá, ale všechny tyhle věci jsou pro širší veřejnost jaksi – mrtvé. Přenosný zůstává jen Radokův osud: česká malost jej spolu s politickou zlovůlí dohnala do exilu a k předčasné smrti. Jeho „daleká cesta“ tak byla z dnešního pohledu nesmyslně složitá – a proto poučná.

První (a ne poslední) prokletí: Žid

Narozený v jihočeských Kolodějích, byl po mamince Čech (i když se narodila ve Vídni) a z otcovy strany židovského původu. Otce umučili v terezínské Malé pevnosti; v Terezíně zahynul i Radokův skoro devadesátiletý dědeček a další příbuzní.

Už na začátku války musel před gestapem utéct z Prahy do Valašského Meziříčí, kde založil divadelní soubor Mladá scéna; tamní inscenace Král Lávra mu tehdy vynesla místo asistenta režie v milovaném Divadle E. F. Buriana, tehdejším D 41.

Už v březnu 1941 ale gestapo Buriana zatýká, divadlo se ruší a Radok se souborem přechází do Městského divadla na Poříčí – inscenaci s filmovou projekcí, kterou tam tehdy připravil a jež se tam kvůli jeho židovskému původu nikdy nehrála (jmenovala se Mezi dvěma bouřkami), si do deníku označil jako „První Laterna magika“. Pak už jej nechtěli ani v divadlech v Brně nebo Plzni; na podzim roku 1944 byl odvezen do internačního tábora v Klettendorfu u polské (tehdy ještě německé) Vratislavi, odkud se mu v únoru 1945 podařilo uprchnout.

„Jaká to musila být smrt a jakou strašnou hrůzu nemohl otec svěřit živým, když živý, byl již mrtev. Tady je pravá samota, v takovém umírání v koncentračním táboře…,“ píše si Radok v deníku v roce 1953.

První střet s novým režimem: Daleká cesta

Daleká cesta (premiéra 1948), Radokova filmová celovečerní prvotina o osudech židovské rodiny, byla jednoznačně geniální. Nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a skloubením hraného a dokumentárního filmu se však pro komunistický režim stala jednoduše neúnosnou. Nejdřív byla odsunuta do venkovských kin a dva roky po premiéře definitivně zakázána. K širšímu publiku, do televize, se dostala až v roce 1991.

Vyhnání Daleké cesty z tehdejšího veřejného prostoru nádherně ilustruje českou povahu, stiženou salierovským komplexem. Ano, Alfréd Radok byl o mnoho lepší režisér než Otakar Vávra, který se ve své knize Podivný život režiséra přímo (a dokonce vychloubačně!) přiznává, že o Daleké cestě prohlásil, že má příliš křečovitý styl – právě proto, že Vávra řekl přednímu stranickému ideologovi, ministru informací Václavu Kopeckému, „svůj názor“, šel tento film do trezoru.

Jiří Cieslar tak správně napsal, že Radok je „špatné svědomí české kinematografie“. Českého divadla ale taky.

Mezitím má film, jenž portrétuje i transporty smrti, okamžitý úspěch v Evropě i Spojených státech. Bylo to díky moderním filmovým postupům – střihové skladbě, expresionistickému pojetí obrazů kameramana Josefa Střechy a znepokojivé hudbě Jiřího Sternwalda.

Za odměnu neschválí Radokovi na Barrandově několik projektů; povolí mu až přepis Klicperovy frašky Divotvorný klobouk (1952), ale z původní koncepce zbude jen torzo. Výsledek je i tak nekonvenční. Radoka každopádně čeká rozvázání pracovního poměru s Barrandovem a další, tentokrát čtyřletá pauza.

První mezinárodní úspěch: Laterna magika

Neexistuje jiný evropský režisér, který by získal takovou mezi­národní popularitu a uznání jako Alfréd Radok v letech 1958 a 1959 za „napůl divadlo a napůl film“, Laternu magiku.

Miloval ji Walt Disney, říkalo se jí „divadlo zázraků“ a nenechaly si ji ujít ani nizozemská královna Juliana s manželem a dcerami, belgický král Baudouin, britská královna matka s princem Alexandrem, britská princezna Margareta či íránská princezna Sorajja.

Ano, Laternu magiku vytvořil Alfréd Radok pro EXPO 58 v Bruselu spolu se scénografem Josefem Svobodou. Byli u toho také Miloš Forman, scenárista, Sylva Daníčková, konferenciérka pořadu, Jiří Šlitr, klavírista a jeden z autorů hudby, Vladimír Svitáček, svérázný spolurežisér, a také Jan Werich, který celou výstavu v Bruselu natáčel vlastní kamerou.

Porota na místě udělila Radokovi Velkou cenu za režii a souboru pak Zlatou medaili Světové výstavy v Bruselu ’58. O hostování nebo licenci Laterny magiky projevilo ještě během výstavy zájem čtrnáct států Evropy, USA i Japonsko. „Radok byl kouzelník divadelního iluzionismu a nikomu z pohlavárů nedošlo, že ta jeho ,propagandistická‘ divadelní koláž je pouze kulisou pro vlastní poetiku. Nechyběly zde povinné záběry ze současného Československa a jeho kultury, ale to, co Brusel oslnilo, byla Radokova metoda a invence,“ vysvětluje později Miloš Forman, autor scénáře.
Po návratu domů se Laterna stává experimentální scénou Národního divadla, oslavovaný Radok si může sám vybrat spolupracovníky (patřil k nim Jan Grossman, Miloš Forman, Zora Šemberová, Ján Roháč, Vladimír Svitáček, Antonín Moskalyk, Ladislav Smoček, Jiří Šlitr, v propagačním oddělení pracoval i básník Josef Hiršal) a – komunistický režim se projekt snaží okamžitě využít ke své propagaci.

Další představení, Otvírání studánek, mapuje venkovský životní rytmus. Jedna z částí je inspirována stejnojmennou kantátou emigranta Bohuslava Martinů. Schvalovačka v roce 1960 dopadá špatně, soudruzi Václav Kopecký a Ladislav Štoll křičí něco ve smyslu: „Soudruh Radok nám předvedl svůj židovský expresionismus!“ Během dalších měsíců kolegium ministerstva školství a kultury Alfréda Radoka postupně zbavuje uměleckých funkcí, až mu nakonec ukončuje pracovní poměr v Laterně magice, a dokonce trapně zpochybňuje jeho autorství.

V lednu 1961 dostal Radok první infarkt.

První (a poslední) emigrace: levicové Švédsko

„Pracoval jsem několikrát ,na Západě‘ před emigrací, a proto jsem nepodléhal iluzím, že bych byl kdekoliv přijat s otevřenou náručí,“ napsal Radok v dopise Pavlu Tigridovi dva měsíce před svou smrtí.

Měl pravdu.

Dne 20. července 1968 vydává časopis Květy s Radokem dlouhý, profilový rozhovor. Režisér v něm vysvětluje, že je to právě umělec, jenž musí upozornit na chvíli, kdy se moc rozchází s etikou. „Moderní diktatury dobře rozpoznaly, že skuteční umělci jsou jim nebezpeční. Proto umělce umlčují. Vynášejí naopak ty, kteří jsou ochotni posluhovat nebo (…) nemají schopnost citlivě a jasnozřivě vidět do podstaty věcí,“ řekl v něm.

V Praze bydlí Radokovi hned vedle ústředního výboru Komunistické strany Československa, na rohu Kyjevského náměstí a ulice U nemocenské pojišťovny. Jedenadvacátého srpna v noci slyší proto střelbu, vojáky i řev náklaďáků. Ráno přichází na návštěvu režisér a kamarád Evald Schorm – je to naposledy, kdy se dva velcí čeští režiséři vidí. „Alfréd byl po infarktech, podepsal 2000 slov, čekala jsem, že pro něj přijdou,“ vzpomínala v roce 1990 manželka Marie Radoková (zemřela v roce 2003) v jednom z čerstvě „posametových“ rozhovorů. Báli se, že to bude „jako za Němců“, rozhodování bylo proto rychlé – sebrat pasy, dcera přibrala index z rozestudované medicíny, věci čtrnáctiletého Davida, jenž chtěl v té době hlavně hrát na kytaru, zimní oblečení...

Československo opouštějí doslova pár dní po sovětské okupaci, odjíždějí do Göteborgu na hostování.

Za to jsou Husákovým režimem odsouzeni k patnácti měsícům nepodmíněně a k propadnutí majetku, Radokovi je odebrán titul národního umělce (získal jej v období pražského jara). To jistě není výjimečná historka; pravá fraška hodná absurdního divadla však pokračuje ve Švédsku – na útěku před komunismem končí Radok v silně levicově vedeném, švédském divadle, kde musí bojovat s podobně dogmatickou mentalitou, před jakou chvatně utekl z Prahy.

Jeho syn, operní a činoherní režisér David Radok, na to v rozhovoru pro Reflex vzpomínal v roce 2003: „Vzal rodinu v roce 1968 do země svobody a demokracie a najednou se dostal do divadla, kde diktatura proletariátu fungovala v praxi – šatnářka jako členka kolektivu rozhodovala, co se bude hrát. Byl nemocný, nezvládal pořádně řeč, měl strach o rodinu a o existenci. Přijít po tolika letech z Československa do Švédska a zjistit, že tam právě probíhá falešná levá vlna a že se musejí hrát agitky pro pracující, muselo být těžké. Divadlo bylo pro tátu absolutní posedlostí a trpěl, když ho nemohl dělat tak, jak chtěl. Já jsem to tenkrát nechápal.“

Švédská kritika mu často připomínala, že je cizinec a že je to na jeho práci vidět. Ingmar Bergman jej prý nikdy nepřijal. Marie Radoková to shrnula lapidárně: „To nejlepší prostě udělal před emigrací…“

Československo mu chybělo tak, že když mu v roce 1976 nabídli ve vídeňském Burgtheateru režii dvou Havlových aktovek, odmítl nad okupovanou zemí byť jen letět letadlem; odjel do Vídně vlakem.

Tam také, v rodném městě své matky, 22. dubna 1976 dostal svůj poslední infarkt a zemřel.

Co po něm vlastně zůstalo?

Letošní oslavy sta let od narození Alfréda Radoka odstartoval nedávný seminář v pražské Městské knihovně, na konci listopadu byla na Radokovu počest otevřena fotografická výstava v pražském Veletržním paláci (trvá do 25. ledna 2015), v pražském kině Ponrepo právě probíhá cyklus Alfréd Radok – umlčený klasik českého filmu. Je tu i výstava Radokových divadelních inscenací v Městských divadlech pražských, Knihovna Václava Havla přichystala večer, který připomněl hluboký přátelský vztah Radoka a mladičkého dramatika Václava Havla, pokřtěna byla fotografická publikace Honzy Petružely Radok 100. Patnáctého prosince běžel v televizi dokument Alfréd Radok, 16. prosince film Daleká cesta a 18. prosince (tedy v den vydání tohoto čísla Reflexu) vysílá ČT art pořad Laterna magika – život se snem… A tak dále a tak dále.

V pondělí 29. prosince, v klidnějším čase, bude v pražském kině Ponrepo promítán Dědeček automobil (1956), třetí ze tří Radokových filmů, natočený podle knihy Adolfa Branalda. A je-li tahle causa o uměleckém navazování, za zmínku pak stojí, že během natáčení nabídl Radok třiadvacetiletému Miloši Formanovi, svému asistentovi, zda by si nechtěl zkusit narežírovat jednu scénu. Formana to ovlivnilo na celý život: „Stop! zařval jsem a už jsem věděl přesně, co mi v té scéně chybělo.[…] Byla to maličkost, letmý postřeh, ale znamenal pro mě prozření. Uvědomil jsem si totiž, že pravdě na plátně dá vyniknout velice často právě ten, který ji popírá.“

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama