Bohuslav Reynek | Reflex.cz
nahoru

Bohuslav Reynek

Aleš Palán30. dubna 2014 • 00:15
Bohuslav Reynek
foto: Archív autora a Galerie Zdeněk Sklenář

Kdyby prý viděl své jméno napsané obřími písmeny na billboardu, nejspíš by se hanbou propadl. Plachý umělec, který programově stál stranou jakéhokoli kulturního provozu, má nyní výstavu, jež je výjimečná zejména svou masívní prezentací. Do Valdštejnské jízdárny lákají na Bohuslava Reynka tři stovky velkoplošných poutačů u dálnic a půlstránkové inzeráty v novinách.

Vernisáž se na Popeleční středu změnila ve velikou show. Akce byla zahájena v katedrále svatého Víta, tisícihlavý průvod pak sešel dolů po Zámeckých schodech, davy sledovaly výjevy z pašijí, scénický tanec a kardinála Duku, který na svých bedrech vlekl mohutný kříž. Bohuslav Reynek by byl zděšen, shodují se kulturní redaktoři.

Kurátorka výstavy a umělcova vnučka Veronika Reynková má odlišný názor. „Myslím, že by si dědeček něčeho takového ani nevšiml, šlo by to prostě mimo něj,“ soudí. Je to možné. Plachý samotář Reynek ani jedinkrát nezašel na vernisáž své výstavy. Raději zůstával doma, mezi svými milými – lidmi i zvířaty –, se svou krajinou, grafikami a verši.

Šampaňským ve výstavních sálech ať si připíjí, kdo chce. Je to jen spekulace, ale možná by ani nezaregistroval rozdíl mezi svou výstavou ve Špálově galerii, která ho v polovině šedesátých let „objevila“ pražské kulturní obci, a současnou expozicí ve Valdštejnské jízdárně, která ho chce „objevit“ širokým masám.

Básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek (1892–1971) se přitom lidí, tedy takových, kteří jednali přímo a bez patosu, nestranil. Nevyhledával je, ale dveře statku, kde žil, před nimi nezavíral. Když za ním na sklonku života do Petrkova u Havlíčkova Brodu přijížděli tehdy ještě neznámí manželé Němcovi či Jirousovi, vítal je bez zaváhání. Stejně jako mnoho jiných. Dana Němcová na první návštěvu dodnes vzpomíná s pohnutím: „Na věžních hodinách petrkovského statku se pro mě tehdy zastavil čas s velkou ručičkou namířenou na věčnost.“

Nejlépe se ale Bohuslav Reynek přece jen cítil v polích za vesnicí, na zahradě a ve svém korábu oproštěnosti – v dřevěném altánku. „Když mohl, uchyloval se přes den tam. V noci se v altánku spát nedalo, pořád tam něco šramotilo, žilo: myšky, hmyz, komáři, noční fauna vířila. Nejkrásněji bývalo za deště, altán nemá půdu, a jak kapky ťukaly na střechu, bylo všechno krásně slyšet,“ vzpomíná básníkův syn Jiří (narozený 1929). Jeho bratr Daniel (1928) dodává: „Vedle roste stromek, který plodí šípková jablíčka. Na podzim, když padala, kutálela se po stříšce altánku a ten koulivý pád po ní smýkal. Moc milé to bylo.“

Kristus na dvoře

Bohuslav Reynek se v Petrkově narodil, prožil zde podstatnou část svého života a ve své obraznosti sem zasadil mnoho biblických příběhů – Kristus byl ukřižován právě zde na dvoře, jak je patrné z jeho grafik. Mnoho se tu nezměnilo, jen stropy nejsou podepřeny kůly, aby se nezřítily, a omítka slunečních hodin na fasádě se už nedrolí.

Rodný kout Českomoravské vysočiny a hluboká víra byly pro Bohuslava Reynka dvěma konstantami, v nichž se odehrával jeho život. Tou třetí byla mýtotvorná osobnost Josefa Floriana (1873–1941). Staroříšský nakladatel Reynka oslovil v době, kdy ten hledal životní orientaci. Nesmlouvavý katolicismus rezonoval v mladém literátovi, jenž dokázal jít za svým méně nápadně než Florian, přesto však vytrvale.

Bohuslav Reynek vystudoval reálku v německy mluvící Jihlavě a nastoupil na vysokou školu do Prahy, ale za pár týdnů odtud zběhl a brzy odjel nakrátko do Francie. Nebude studentem, nebude zvelebovat rodinný majetek (Bohouš byl jedináček, statek neměl jiného dědice) a poezii se nebude věnovat pouze o nedělích, když mu náhodou zbude chvilka volna. Reynek se vydal veršům, překladům, kresbám a grafikám cele. Skočil do oceánu tvůrčí nejistoty po hlavě, neměl v záloze žádnou náhradní variantu. A z této cesty neuhnul do konce života. Nesvedla ho z ní nacistická okupace, kdy rodina musela na jeden rok opustit svůj dům, ani komunistický zábor majetku a sdílení střechy nad hlavou s bezohlednými nádeníky nasazenými do přízemí.

Reynka neumlčela ani nemožnost publikovat či vystavovat – stejně jako nezájem oficiálních míst o jeho práci. „Dlouhou dobu měl tatínek v knihovně za ostatníma knížkama celé štůsky svých sbírek z dvacátých let Had na sněhu a Rybí šupiny, bylo toho dobře pětadvacet exemplářů, které nakonec rozdával komukoli, kdo přišel. Že mu knihy zůstaly a neprodaly se, ho nijak zvlášť neponižovalo. Počítal s tím. Nedělal si iluze,“ říkají básníkovi synové.

Své grafiky – dnes ceněné na desetitisíce – prodával za pár desetikorun. Nebo ani to ne. Mladičké přítelkyni Terezce Sumové, která svým pražským známým Reynkovy grafiky někdy nabízela, napsal: „Co se týče cen a úvěrů, v tom máš úplnou volnost, kde je větší potřeba poezie a menší možnost platební, tam klidně slevuj.“ A v jiném listě stejné adresátce: „Kdybys tam někoho měla, kdo by nemohl (za obrázky) zaplatit, ale měl na něco chuť, tak mu to dej zadarmo.“
Florian Reynka upozornil i na prvotinu francouzské básnířky Suzanne Renaudové (1889–1964). Oba literáti se potkali osobně, začali si vyměňovat přátelské dopisy, načež český venkovan naprosto nečekaně požádal grenobelskou intelektuálku o ruku. Ta – snad vedena zlou předtuchou – dlouho váhala. Třicátá léta, kdy rodina, už obohacena o dva malé caparty, kočovala mezi letním Petrkovem a zimním Grenoblem, byla kompromisem přijatelným snad pro oba. Pak ale přišly události, které Suzanne natrvalo uzamkly ve studené kleci pustnoucího statku: smrt Bohuslavových rodičů a s tím přicházející povinnost spravovat rodinný majetek, nacistická okupace, příkrov komunismu… Suzanne – uvyklá na městský život a toužící publikovat – nesla tyto neblahé okolnosti mnohem hůř než její manžel.

Nebylo to šťastné manželství. Ani Bohuslavu Reynkovi nebývalo lehko. Poté, co přišel zlovůlí rudého režimu o milovanou zahradu, o zvířata, o soukromí, trpěl řadu roků zničujícími vidinami. „Své úzkosti si transponoval do strašidel. Uviděl nějaký stín nebo uslyšel šustot – a hned se lekal. Měl moc těžké období, všude říkal, že vidí strašidla,“ vzpomíná básníkův syn Daniel. „Za ta léta se v něm všechny tlaky naakumulovaly a jeho paranoia pak trvala snad deset let. Chvílemi odeznívala, ale jakýkoli nový impuls původní stav hned nastolil. Proto ten věčný strach, reakce, které mohly kdykoli vypuknout,“ dodává. Ozvuky těchto hrůz lze nalézt v některých grafikách a básních.

Tímto stavem však životní příběh Bohuslava Reynka neskončil. Po letech mlčení se na sklonku života znovu pustil do práce. Jeho pozdní sbírka Odlet vlaštovek bývá – spolu s expresionistickým předválečnými texty – pokládána za tvůrčí vrchol.

Novotisky nebudou

Reynkův Petrkov vstoupil do mytologie. Básníkovy ovečky, kočky, s nimiž rozmlouval, a další náležitě podbarvené atributy venkova nejednou vedly k barvotiskovým interpretacím. Reynek přitom nebyl jen vizionář, ale také zemědělec. Uměl se smát i snít navzdory. Jeho poezie a grafiky nejsou omalovánkami z nedělní školy, nesou v sobě expresivitu a hrubou přímočarost. Vnímat je jako pouhou pastorální idylu by bylo hrubým zkreslením věci.
Odlesky minulosti, které upomínají na Reynka, jsou na jeho rodném statku dodnes hmatatelné. Někdo mluví o geniu loci. V Petrkově se dveře před příchozími nezavírají ani dnes. Někdy návštěva střídá návštěvu, zatímco básníkovi pětaosmdesátiletí synové by raději zakusili chvilku klidu. Ale návštěvníkovi to stejně neřeknou…

Otevřených dveří nicméně občas využili i tací, kteří si chtěli z Petrkova odnést víc než nevšední zážitek. Reynkovi ani jeho synům není nic vzdálenějšího než jakákoliv archivace či evidence. Ještě před pár lety se po šuplatech, zaprášených dnech skříní a v nevyužívaných koutech válely Reynkovy knihy, rukopisy i grafiky. Kdo se dokázal rychle zorientovat, nalezl ve vedlejším pokoji štos originálních destiček, do nichž Reynek ryl své motivy. Nejeden příchozí si z tohoto milého chaosu odebral svůj díl; rodina se z některých návštěvníků dodnes pokouší letité zápůjčky dostat zpět.

Kořistnictví vyvrcholilo před třemi lety, kdy se východočeský galerista Pavel Chalupa pokusil uchvátit celou Reynkovu pozůstalost. Někdejšímu agentovi StB měl k tomuto účelu posloužit samozvaný Fond Bohuslava Reynka. Rodině a přátelům se doslova na poslední chvíli podařilo nechtěnému transferu majetku zabránit.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Tristní zážitek vedl Veroniku Reynkovou, jejího otce a strýce k tomu, aby na přelomu letošního roku založili Nadaci Reynek. Ta je spolupořadatelkou současné prezentace ve Valdštejnské jízdárně. „Výstava je dobrou příležitostí k tomu, abychom dali věci do pořádku,“ rekapituluje Veronika Reynková. Spolupráce s galeristou Zdeňkem Sklenářem a majitelem reklamní agentury BigMedia Richardem Fuxou vnesla sice do prezentace Reynkova díla marketingové postupy, nad nimiž je snadné se ušklíbnout, ale i profesionalitu, právní servis a zkušenosti v oboru.

Nadace Reynek chce postupně shromáždit finance na údržbu petrkovského statku, mohlo by zde vzniknout i malé muzeum. Jejím úkolem je zároveň ohlídat pozůstalost před dalšími nenechavci a zamezit tisku dalších a dalších novotisků, tedy falzifikátů. „Trh je dnes zamořen novotisky. Mnozí jich vytiskli na stovky,“ povzdechne si galerista Zdeněk Sklenář. Během doby, kdy originální Reynkovy destičky putovaly po mnoha nečekaných adresách, z nichž vznikl slušný konvolut pirátských tisků. Ty jsou dnes vydávány za originály a prodávány za mnohatisícové částky.

Nadace Reynek nabízí sběratelům, že posoudí původ jejich grafiky. Ve svých řadách má totiž muže nejpovolanějšího – Daniela Reynka, který se svým otcem po desetiletí grafiky tiskl a výrobní postup ovládá do nejmenších detailů. Posledním tiskem z Reynkových destiček byly grafiky, které jsou součástí luxusního vydání Jeruzalémské bible, jež vyšla před pár týdny. „Destičky nyní sumarizujeme. Další novotisky nebudou, už se zkrátka nebude tisknout vůbec nic,“ říká rozhodně Reynkova vnučka. Nové tisky tedy čekat nemůžeme, ale nové knihy vycházejí stále. Kromě ­Jeruzalémské bible se stovkou Reynkových grafik je to zejména invenční katalog k nynější výstavě. Tak jako jejich otec na vernisáže zásadně nechodil, ani jeho synové nyní do Prahy – byť primárně ze zdravotních důvodů – nepřijeli. Právě v těchto dnech vychází také další reynkovská publikace, faksimile rukopisného sborníku z roku 1967. Na jeho stránkách básníkovi k narozeninám blahopřály takové veličiny české kultury, jakými byli Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář či Ivan Diviš.

Pokud současná výstava ve Valdštejnské jízdárně předá svým návštěvníkům informaci, že Bohuslav Reynek patří do takto vybrané společnosti jako rovný s rovnými, dá se to pokládat za splněný úkol. Billboardy nebillboardy.
Aleš Palán je publicista, autor reynkovských publikací

Východ měsíce

Luna, lehká jako dech,
rozvila se na sadech
jako plachá modlitba.

Prozařuje ve snětích
jako na pahorku sníh,
jako plachá modlitba.

Kniha divů na klíně
říjnového soumraku
bez ptáků, bez oblaků,

kniha divů na klíně
Matky, jejíž roucho v sny
vlá jako lán ovesný,

luna z navečerních par
vystupuje v den, jenž stár
zahřívá ji na klíně,

nežli z vlahé vláhy par
tajemně a potají
neklidně se vyprostí.

Děsivá pouť čeká ji
nocí, až v ní zarže žár
temně zlaté zralosti.
            (ze sbírky Setba samot)

„Když má člověk z těch stovek tatínkových básní vybrat jednu, co mu zvlášť leží na srdci, není to jednoznačná volba. Každý může mít pro výběr vlastní důvody. My jsme zvolili báseň Východ měsíce. Daníkovi imponují hlavně její poslední verše – a jistě právem. Je to báseň formálně nezvyklá, s opakováním veršů. A my ji máme opravdu rádi.“ Báseň Bohuslava Reynka pro Reflex vybral Jiří Reynek.

Aleš Palán

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější