Když si před několika dny řadoví labouristé ve Velké Británii zvolili za svého předsedu Jeremyho Corbyna, přijala to drtivá většina opozičních poslanců v Dolní sněmovně se zděšením. Jsou to muži a ženy, kteří Corbyna dobře znají jako poslaneckého solitéra na okraji, bez politického vlivu. Teď je povede. Jenže kam?
Konsensem komentátorů je, že v prvé řadě povede svou Labour Party do zapomnění. Připomíná se přitom osud labouristů v osmdesátých a devadesátých letech pod vedením Michaela Foota a Neila Kinnocka, tedy strany zakořeněné v socialistické minulosti, odsouzené k roli opozice a rohožky pod botami konzervativních toryů. Corbyn stojí ideově na stejných pozicích a v některých otázkách své neomarxistické předchůdce z pravěku osmdesátých let ještě překonává.
Když Ed Miliband letos ostudným způsobem prohrál parlamentní volby, většina stranického establishmentu včetně jeho bratra-dvojčete Davida, bývalého ministra zahraničí, usoudila, že posunul stranu moc doleva a příští lídr se musí vrátit do středu. Většina poslanců však, jak vidno, zle podcenila situaci ve straně celé. V té nakonec Corbyn triumfoval s kritikou rozpočtových škrtů. Straníci, kteří ho zvolili, evidentně chtějí návrat k jasné, levicové alternativě a Corbyn, muž vzezření unaveného Rumcajse, je v tomto směru autentický. Vyznává tutéž politiku už od střední školy, kdy se stal mladým socialistou. Věří tomu, čemu věřil v roli předáka různých odborových organizací, tomu, čemu věřil, když vedl neúspěšnou kampaň Tonyho Benna na post místopředsedy strany, tomu, čemu věřil, když byl v roce 1983 poprvé zvolen poslancem.
Je konzistentní i v osobním životě. V roce 1999 se rozvedl s druhou manželkou, emigrantkou z Chile, protože trvala na tom, že jejich syn bude studovat výběrovou školu, tzv. grammar school.
PROTI AMERICKÉMU IMPERIALISMU!
To může zejména na čtenáře ve střední Evropě působit úsměvně, ale úsměv na rtech by mohl zamrznout při čtení jeho zahraničněpolitických názorů. Corbyn napsal, že za ruskou agresi na Ukrajině může NATO a že bylo asi chybou do Aliance přijímat státy bývalé Varšavské smlouvy.
Zde se jasně ukazuje dvojí metr jeho proklamovaného „antiimperialistického“ postoje. Ruský imperialismus, který je reálný, nevadí; vadí domnělý imperialismus západní, a především americký. Je přitom zajímavé sledovat, jak se na pozicích apologetů ruské expanze potkává radikální levice s populistickou pravicí, od Marine Le Penové po Václava Klause. Corbyn je ostatně dlouhodobý kritik Severoatlantické aliance, a kdyby bylo jen na něm, vyvedl by Británii z NATO. Přiznal však, že Britové si to většinově nepřejí, a tak se bude alespoň snažit o omezení spojenecké působnosti. Tedy přesně o opak toho, co nyní Západ ve vztahu k Vladimiru Putinovi potřebuje...
Několik desítek let je Corbyn prominentním aktivistou kampaně za jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. Jeho rétorika se v podstatě neliší od rétoriky účastníků komunistického aktivu Za mír a život, proti jaderné válce, pořádaného režimem v Praze osmdesátých let.
Po zvolení Corbyna poněkud zapadla pikantní informace: Nový lídr píše pravidelné sloupky pro radikálně levicové noviny Morning Star. Ano, jde o noviny, z nichž ráda citovala československá komunistická propaganda. Podobně jsme se pravidelně za komunismu dozvídali, co si o světě myslí francouzský deník l’Humanité nebo předseda Komunistické strany USA Gus Hall. Možná by se nyní Haló noviny měly pokusit Corbynův sloupek převzít: jistě dostanou slevu.
Corbyn je tvrdým kritikem prakticky čehokoliv, čeho se „dopustí“ demokraticky zvolená vláda Izraele, a omlouvačem palestinské protižidovské nenávisti i politického extremismu. Má ve své minulosti i podporu Irské republikánské armády. A tak se zdá, že ještě nepotkal teroristu, jenž by v jeho očích nebyl bojovníkem za svobodu.
Izrael podle něho praktikuje apartheid a teroristé z Hamásu a Hizballáhu jsou Corbynovi přátelé. Když ho média donutila k reakci, hájil se, že slovo „přítel“ myslel v „kolektivním smyslu“ a že aktivity těchto organizací neschvaluje. Můžeme si tedy vybrat, kterou část odpovědi budeme považovat za relevantní: Corbyn má něco pro každého.
Tvrdí také, že bez jednání s Hamásem a Hizballáhem se situace v Izraeli nevyřeší, což, jak řekl, každý ví. Asi myslel každého v islingtonské odborové buňce. Vláda Izraele dnes udržuje neoficiální kontakty s těmito dvěma skupinami, jež se týkají praktických věcí, například zásobování vodou či elektřinou. Nejde ovšem – a ani nemůže jít – o politická jednání. Jak vyjednávat s někým, kdo vás chce smazat z povrchu zemského? Hamás ani Hizballáh se ostatně nezřekly terorismu, jako to udělala v minulosti Irská republikánská armáda. Otázka je, zda je o tom nyní jejich kolektivní přítel Corbyn bude umět přesvědčit. A abychom nezapomněli, zcela v duchu svého pacifismu a prosazování jednostranného jaderného odzbrojení Británie by Corbyn rád jednostranně zbavil jaderného arzenálu také Izrael.
KOLEKTIVNÍ PŘÍTEL TERORISTŮ A ANTISEMITŮ
Podobně dvojaký je Corbyn ve věci Evropské unie. Říká, že chce Evropu sociální a solidární. Nevyjádřil se jasně ani pro odchod, ani pro setrvání Británie v EU. Připomeňme, že jeho kořeny jsou v britské levicové politice sedmdesátých a osmdesátých let, jež účast na společném evropském trhu odmítala.
Corbynova dlouholetá přítomnost v krajně levicových kruzích garantuje, že přišel do styku s mnoha pochybnými existencemi a některým vyslovil veřejnou podporu. Takový je zákon politické přitažlivosti. Zastal se například vikáře anglikánské církve, jenž na sociálních sítích propagoval článek obviňující Izrael z organizace terorismu v září 2001 v USA. Poté, co mu církev nařídila, aby se svou kampaní přestal, Corbyn uvedl, že vikář byl pronásledován za své protisionistické názory a kritiku izraelského útlaku Palestinců. V dubnu 2012 chválil Corbyn Raída Saláha, palestinského islámského extremistu uvězněného rok předtím ve Velké Británii. Ten mimo jiné hlásal, že Izrael plánoval útoky na Ameriku, a šířil dokonce i onu staletou antisemitskou urážku, totiž že Židé pečou chléb z krve nežidovských dětí. Corbyn o Saláhovi prohlásil, že „jeho hlas musí být slyšen“.
V podobném duchu můžeme pokračovat dál: zabití Usámy bin Ládina považuje Corbyn za tragédii, neboť měl být dopaden a souzen. Operace armády Spojených států pak přirovnal nedávno k akcím Islámského státu.
Tento morální relativismus má krajní levice zřejmě v genech. Stačí si vzpomenout, jak za studené války přirovnávali někteří její stoupenci Spojené státy k Sovětskému svazu, neboť mezi nimi přece není rozdíl. Variantou tohoto morálního relativismu pak byl názor, že CIA je vlastně jen jakousi americkou obdobou KGB. Známý konzervativní intelektuál William F. Buckley, sám bývalý agent CIA, poznamenal, že lidé, kteří tomu věří, nedělají rozdíl mezi mužem, jenž strhne stařenku z vozovky na chodník, aby ji zachránil před jedoucím autobusem, a mužem, jenž onu stařenku srazí pod autobus: oba přece strkají do stařenek.
KRIZE TRADIČNÍ POLITIKY
V jistém smyslu je Corbynův úspěch součástí překreslování politické mapy, k němuž dochází v západní společnosti kvůli tektonickým pohybům v globalizující se ekonomice, a především v důsledku oslabování střední třídy. Na novou hospodářskou realitu stejně jako na pohyby v civilizačních kulturách, zdá se, mají tradiční politické strany a tradiční politici čím dál větší problém reagovat. Iniciativu přebírají populisté, extremisté a kritici establishmentu, jenž je navíc oslaben korupcí a pohodlnými klientelistickými vazbami. Politika hněvu a negace se dnes prosazuje prakticky všude na Západě. Řecká extrémní levice vládne a může po nynější volební kampani vládnout nadále, byť třeba ve velké koalici. Španělská extrémní levice zvedá hlavu, formována univerzitními profesory a mladými nezaměstnanými z hnutí Indignados (Rozhořčení). Corbyn je však prvním extremistou, který stanul v čele důležité politické strany v důležité zemi.
Obecně se nyní soudí, že Corbynovi labouristé budou v parlamentních volbách nezvolitelní a konzervativci Davida Camerona lehce vyhrají příští volby. Jde o jakousi indukční formu myšlení: Corbyn se vrátil tam, kde stáli před třiceti lety Foot a Kinnock, do období před Tonyho Blaira, Gordona Browna a Petera Mandelsona, kteří stranu dostali do středu, smířili ji s thatcherovským konsensem a nastartovali její vítězné politické tažení. Liberální týdeník Economist píše, že Corbyn a jeho levicový stínový ministr financí John McDonnell – asi jediný poslanec v Dolní sněmovně nalevo od Corbyna – chtějí vládnout zemi, které nerozumějí a jejíž voliče většinově nesnášejí.
Snad je Corbyn pro Brity skutečně příliš doleva a je opravdu dost pravděpodobné, že labouristé budou pod jeho vedením nevolitelní. Přesto je však nutné upozornit na jeden zásadní rozdíl: před třiceti lety byla Británie uprostřed ekonomického boomu, v zemi vládl optimismus, komunismus totálně zdiskreditoval levicové utopisty a sám se poroučel ze scény. Dnes je situace jiná: Evropa je v pohybu, ekonomika je křehká a optimismus rozhodně není tím, co by vystihovalo panující atmosféru. V takové situaci lze očekávat, že se z umění možného promění politika v umění nemožného, a předvídat cokoliv by bylo bláhové.
Je škoda, že krize tradičních politických stran zatím nezrodila nic zajímavého, inovativního a užitečného. Napravo nás atakuje unavený, bezbřehý populismus, leckde nahnědlý, opírající se o pudy a atavismy. A pokud jde o levici, bylo by opravdu zapotřebí znovu promyslet její základní postuláty rovnosti a bratrství pro digitální éru charakterizovanou nástupem robotů a tiskáren 3D, ubýváním dobře placených pracovních míst, elektronickým špiclováním ze stran vlád i firem, jež prakticky ruší soukromí jako smysluplnou kategorii. Nic takového však od Corbyna & Co. nemůžeme čekat. Jejich politika je návratem ke ždímání bohatých a úspěšných vysokými daněmi, k přerozdělování peněz chudým, znárodňování soukromých firem, deficitnímu hospodaření, šněrování tvůrců hodnot nadměrnými regulacemi a přebujelému státu. Nuže, zpátky do budoucnosti, soudruzi…
