V Poslanecké sněmovně se v úterý diskutovalo o přijetí Pařížské dohody v Česku - jsme poslední zemí EU, která je ještě neodhlasovala. Myslím, že by u toho mělo zůstat, a že bychom měli následovat Trumpa a dohodu nechat trochu stranou.
Pařížská dohoda je neomarxistický blábol, v podstatě jde o převlečenou myšlenku „poručíme větru dešti“. Pro mladé - to byla oblíbená komunistická budovatelská píseň. Cílem dohod přijatých v roce 2015 je zabránit oteplování klimatu, a to v situaci, kdy nám v historii teplota na planetě kolísala furt. Nástrojem boje proti oteplování je snižování emisí skleníkových plynů, konkretně pak CO2.
Pařížská dohoda tak přímo navazuje na Kjótský protokol, a je výsledkem dlouholetých snah environmentalistů. Ratifikovaly ji už - v rámci EU - všechny země kromě naší, ale za dobu, co v Evropě probíhaly ratifikace, se Trump rozhodl, že Spojené státy od dohody ustoupí.
To je samozřejmě klíčové, protože máme dvě možnosti: Dívat se na naše možnosti ovlivňovat klima trochu rezervovaně, jak ukazuje historie dob ledových, a realisticky, nebo za každou cenu vykazovat činnost, která bude sloužit Obecnému Vyššímu Dobru. Když se podíváme na čísla, vidíme jasně, že handrkovat se v Evropě o další snižování emisí je úplně mimo, a klima to nezachrání ani v případě, že ty skleníkové plyny skutečně Zemi nějak významně oteplují.
V naší části světa totiž jejich emise už tu více, tu méně úspěšně snižujeme čtvrt století, a původní cíl Pařížské dohody - snížit do roku 2020 emise o čtyřicet procent ve srovnání s počátkem devadesátých let - už je v Evropě skoro splněn, už jsou sníženy o sedmatřicet procent. Takže bychom si jako EU mohli zcela bez výčitek svědomí dát na chvíli pauzu a věnovat se spíše prorůstovým investicím než průmysl zdražujícím dalším protiemisním technologiím. Ve světovém měřítku bychom totiž nic nezmohli ani snížením emisí na polovinu.
Největším producentem CO2 je totiž Čína, její podíl na světových emisích činí dvacet devět procent. Čína Pařížské dohody sice vesele podepsala, ale snížení emisí se zatím nedostavilo ani náhodou. Podíl Spojených států pak činí čtrnáct procent, a USA od dohod ustoupily. A podíl celé Evropské unie včetně Velké Británie činí už dnes pouhých deset procent světového objemu vyprodukovaných emisí CO2.
Kdybychom se postavili na hlavu a prodražili si výrobu čehokoliv tak přísnými normami, že by se v celé EU snížily emise na polovinu, tak by to v celosvětovém měřítku znamenalo jen v podstatě zanedbatelných pět procent zlepšení. To jest o jednu dvacetinu. Tedy zcela banální výsledek.
Příšerné zdražení výroby následkem zbytečně přísných emisních norem nás však zcela nebanálně učiní nekonkurenceschopnými ve srovnání jak s USA, tak s Čínou. Takže se udýcháme svým čistým vzduchem až k ekonomickému krachu. Proto si myslím, že by páni poslanci měli nechat věci na svých místech a stejně jako Trump od dohody normálně ustoupit.
