V úterý 17. srpna odešel ze světa devadesátiletý básník, překladatel z patnácti jazyků, dramatik, editor, esejista, literární historik a výtvarník Ludvík Kundera. Měla jsem tu čest s ním mluvit loni 12. srpna, když na momentík opustil milovaný Kunštát a přijel si na otočku do Prahy vyzvednout Cenu Jaroslava Seiferta, kterou mu „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ udělila Nadace Charty 77. Ludvík Kundera ještě před rokem denně pracoval na pořádání výboru svých překladů a zvažoval, zda už jeho vzpomínky neuzrály na třetí svazek memoárů nazvaných Řečiště. Dnes mi jeho vydavatelka Jitka Uhdeová z nakladatelství Atlantis potvrdila, že svazek Kolkolem připravují k vydání: „Ludvík Kundera přerušil v květnu práci na korektuře, a už ji nedokončil... A pokračování Řečišť bylo jedním z mnoha jeho autorských záměrů.“
Ludvík Kundera mi loni vyprávěl o čaji, o Františku Halasovi, o svém mentorovi i příteli a koneckonců i objektu vědeckého bádání, totiž o svém bratranci Milanu Kunderovi. Níže vizte ukázku toho, co se loni 29. 10. do rozhovoru otištěného v Reflexu nevešlo.
Pane Kundero, z vašich básnických sbírek i překladů zaujímá čestné místo v mé knihovně jedenáctý ze sedmnácti svazků vašeho sebraného díla, knížka s názvem Piju čaj. Sebral jste v čase, kdy se lidem o dobrém čaji ani nesnilo, skvělé množství znalostí o jednotlivých druzích, o čajovém obřadu, vybral jste básně české i cizí opěvující čaj. Žijete v kraji slivovice, a přesto ji nepijete.
Ano, přiznávám – piju jen čaj a jihomoravské víno. Kvůli zdraví, chuti i funkci. Když se pracuje do půl třetí ráno, to si nemůžete udělat chleba s máslem. Ta kniha o čaji byla ostatně mým jediným skutečným bestsellerem.
Pracujete-li v noci, váš nejoblíbenější čaj musí být kvalitní darjeeling. Tomu jste věnoval elegantní trojverší, které skvěle vystihuje nálady a tóny tohoto čaje: „V průsmyku uvízl dvoukolák./ Chlapec marně práská bičem./ Blíží se bouře. Nebo jen soumrak?“
To máte pravdu, darjeeling miluju. Nejprv jsem píval smetí ze sáčků, za socialismu byla nabídka čaje zoufalá. Pak se ale objevil Tuzex a bony, které jsem semtam přes přátele v cizině vydělal, a objevil jsem lepší zboží. Ne ty plechové krabičky s obsahem chabé hodnoty, ale větší a lepší krabičky, odsud i z dovozu.
To muselo být dobrodružství, nechávat si za socialismu dovážet dobrý sypaný čaj z ciziny.
Takové menší pašování. Nebožtík režisér Peter Scherhaufer z divadla Husa na provázku mi vozíval čaj z Polska i ze Západu, z Londýna. I jiní. Člověk zjišťoval, že jsou čaje ranní a polední a noční...
Hlavně ty noční čaje užijete, že? Napsat přes dvě desítky knih básní, třicítka divadelních, televizních a rozhlasových her, prózy, přes sto knižních překladů, uspořádání Halasova a Brechtova díla, to jednomu zabere dost času.
Ale i radost je to, hlavně pak setkání s těmi spisovateli. Třeba od Bertolda Brechta jsme, ještě za jeho života, získali autorizaci překladu s kolegou Vápeníkem, co převáděl Brechtovu prózu. Brecht, jak víte, podlehl stejně jako František Halas kouzlu marxismu – a stejně jako on pak rychle přišel o iluze. Když byl Brecht dávno mrtev, vyslali z ústředního výboru KSČ dva pracovníky, aby navštívili Brechtovu dceru a odňali nám jejím prostřednictvím tu autorizaci – protože jsme jí jako špatní živlové nebyli hodni. Jeli tam a Barbara Brechtová jim ve dveřích řekla: „Nein, nein, nein. Papa wusste, was er tut.“ Táta věděl, co dělá.
Seifertova cena pro vás znamená už druhé vysoké vyznamenání ve velmi krátké době: roku 2007 vámprezident Klaus udělil Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Co pro vás znamená cena, která nese jméno vašeho přítele?
Zde vám posloužím autoplagiátem – už se mě na to ptali. Neměl jsem s Jaroslavem Seifertem takový vztah jako s Halasem, ale za nejvlídnějších let, totiž těch šedesátých, se Seifert stal šéfem takzvaného vlídného Svazu spisovatelů, říkalo se mu dokonce Seifertův výbor. Byl jsem na dvacítce schůzí, které on takovým lehkým a humorným způsobem řídil – rozhodně se nechoval jako stranický funkcionář.
František Halas, váš přítel, svědek při svatbě i objekt vašich teoretických bádání, měl 27. října 2009 smutné výročí, uplynulo šedesát let od jeho smrti. Mluvil vám do psaní, radil vám?
Málo mi radil. Ale pokud jde o režim, který těsně po válce panoval, to říkal otevřeně, co si myslí. Pamatuji jak jsme s ním byli někdy v sedmačtyřicátém a s partou tehdy mladých lidí – Petiškou, Krištófkem? – a on nám povídal: Jak vás tak slyším, jste všichni ve věci komunismu mnohem optimističtější než já. Byl vůči Sovětskému svazu pln skepse, byl tam oficiálně s Nezvalem, který tam dostal srdeční příhodu a Halas, považovaný za jeho nepřítele, byl jediný, kdo ho tam navštívil v nemocnici. Po tom návratu ze SSSR ztratil veškeré iluze. Ptal jsem se ho, jaké to bylo, a on mi zhnuseně povídá: Samí gypsoví Stalinové!
Napsal jste, že Halas a Teige patřili k nejcitlivějším „kuplířům“ – „odhadli, kdo patří ke komu, a pečovali o to, aby se lidé neminuli“. Jak to činili?
Teigeho knihy patří k mým knihám k nejopotřebovanějším. Ten člověk fenomenálně citoval zpaměti, doporučoval mi literaturu i lidi.
Byl jste „dadaistou vyznáním, slovem i písmem“, po druhé světové válce jste spolu s malířem Václavem Tikalem a dalšími zakládal surrealistickou Skupinu Ra, pěstoval jste expresionismus. Nemrzí vás, že už současná literatura, a poezie zvláště, nežije revolucemi, směry, velkými událostmi?
Hlavně že se spisovatelé zatím uživí – takový Viewegh se psaním živí dobře, a víc jich je. Za dřívějšího režimu člověk věděl, na čem je: za verš překladu dostal osm korun, pokud tedy nebyl Tauferem, který překládal z ruštiny a dostával určitě patnáct. Já jsem se literaturou živil dobře, ale bylo to hlavně tím, že jsem dostal poměrně dost nakladatelských i jiných cen, za které jsme mohli trochu vylepšovat domeček. Už nikdy nezažijeme nic jako kdysi ten surrealistický zázrak, už nikdy se nepovedou polemiky o českém verši, jak jsem je vedl s Františkem Hrubínem. Víte, že čeština je rýmová velmoc? Ale zajímá to dnes někoho?
Za normalizace vám zakázali publikovat, předtím, za války, jste byl nuceně nasazený, nemocný záškrtem a obrnou. Neříkáte si někdy, že by bylo lepší narodit se jindy a jinde?
Já jsem toho zmeškal moc, hlavně kvůli komunistům. Něco jsem v té době dělat mohl – to, čemu se škaredě říká samizdaty, my jsme tomu tehdy říkali černé knížky – načerno rozmnožované, potajmu opisované. Pořád se dívám s jistou nostalgií na první republiku; já vím, že tam taky byla všelijaká svinstva, ale nebylo to tak strašlivé. Pak jsme od roku 1933 začali pociťovat nacismus a sledovali jsme dění v sovětském svazu s jistými iluzemi. Ale jak taky koukat na osvoboditele? Člověk jaksi pozapomene, že v letech 1936, 37 a 38 jsme o těch procesech a popravách četli pravdu. Takový Vítězslav Nezval milosrdně zapomněl už napořád, rozpustil roku 1938 Surrealistickou skupinu ne kvůi jiné poetice či estetice, ale z důvodů politických – on skutečně byl pro ta zvěrstva. Ten poslušný člen strany! Já ho tehdy takzvaně vymazal z hlavy.
A přitom byl, jak jste se kdysi vyznal, vaší první básnickou láskou. Jeho surrealistickou sbírku Absolutní hrobař přímo adorujete.
Ta ale vyšla před tím autoritativním gestem rozpuštěním skupiny.
Sám jste kdysi říkal, že nacistické pranýřování takzvaného zvrhlého umění bylo totožné s komunistickou „kulturní politikou“. Vidíte takový ekvivalent autorské cenzury i dnes?
Jistá forma autocenzury se objevuje vždy, ale teď už to není politická věc. Vídám mnoho spisovatelů a většina z nich je v naprosté deziluzi z jiných než z cenzurních důvodů. Mají možná pocit, že se vykopali úplně zdola a teď ztratili své poslání – ale tak je to všude, v Polsku se literáti interně hádají ještě víc než u nás, to jen navenek udržují hrdý profil. Celý svět se zalil zvěrstvy, posloucháte přece zprávy. Jsou tam samé katastrofy, smrti, sprosťačiny všeho druhu. Dokonce mám teorii, že když redaktor zjistí, že má málo negativních zpráv, nějaké si ještě přimyslí.
Výběr z vaší poezie z let 45–69 se jmenuje Meandry, stejně jako soubor experimentálních próz letošní laureátky Magnesie Litery paní Bohumily Grögerové. Stejně jako ona jste překládal z němčiny a vždy stál mimo hlavní literární proud i mimo režim. Znáte se?
Samozřejmě že se známe. Stejně jako Joska Hiršal, její druh v životě i v literatuře, jsem překládal z patnácti jazyků, i když umím pořádně jen čtyři. Joska byl můj kamarád, i když jsme mohli být i konkurenti; s ním a s Bohunkou jsme se tak trochu překrývali, překládali jsme třeba všichni Christiana Morgensterna. Joska to udělal trochu rychleji a je to skvělá práce.
Bydlíte v Kunštátě a tvoříte tam. Hraje to nějakou roli, když je člověk takto odloučen od centra dění, kterým je dnes víc než kdy jindy Praha?
Bylo dobré, že jsem žil bokem. Když bylo třeba, zajel jsem sem – dnes jsem tu po dvou letech. Kdo něco vážného chtěl, musel se podívat, jak k nám jezdí autobusy. Tomu se mnohý raději vyhnul a já měl klid. To byl náš sen, bydlet tam.
Český básník, prozaik, překladatel, editor a dramatik Ludvík KUNDERA se narodil 22. března 1920. Po válce spoluzakládal surrealistickou Skupinu Ra, ale jeho verše byly v různých obdobích ovlivněny i mnoha dalšími směry, například dadaismem či expresionismem. Editoval pětidílné sebrané spisy Františka Halase, který byl jeho přítelem a učitelem a od jehož úmrtí uplynulo 27. října šedesát let. Za jeho vlastní Spisy pak letos udělila Nadace Charty 77 Ludvíku Kunderovi Cenu Jaroslava Seiferta.
