Všech pět spojuje bývalá československá železná opona. A všichni byli německé národnosti. V různou dobu se z různých důvodů dostali k ostře střežené hranici mezi Západem a komunistickým Východem a zaplatili za to životem. Ačkoli zemřeli krutou smrtí (zastřeleni, jeden roztrhán psy), pachatelé nebyli potrestáni. To by se teď mělo změnit.
Platforma Evropské paměti a svědomí dnes v Praze zveřejnila jména 67 osob přímo či nepřímo zodpovědných za jejich smrt. Nejvyšší státní zástupce Spolkové republiky Německo obdržel trestní oznámení 19. srpna.
„Tímto se vyrovnávání s minulostí dostává na novou úroveň,“ je přesvědčen Christian Fuchs z organizace bývalých východoněmeckých politických vězňů. Trestní podání vypracovala prestižní advokátní kancelář Derra, Meyer & Partner z Berlína.
Sedmašedesát odpovědných
„Našli jsme pět vzorových případů, které nyní předkládáme,“ vysvětluje Neela Winkelmannová, výkonná ředitelka Platformy. Nejsou to malá čísla: Za smrt těch pěti je podle svědectví českých a slovenských archívů zodpovědných sedmašedesát mužů, kteří se samozřejmě dohromady nikdy nepotkali. Ale na nejrůznějších úrovních a v různou dobu o železné oponě rozhodovali; tedy o její podobě, udržování, režimu… Jiní jí sloužili: také na různých úrovních a v různých funkcích a na různých místech. Mezi těch sedmašedesát patří vrcholní komunističtí funkcionáři, jako Milouš Jakeš a Lubomír Štrougal. Nebo bývalý ministr vnitra Vratislav Vajnar či slovenský komunistický politik Peter Colotka. Ale také řadoví pohraničníci, jako Ivan Hirner a Oldřich Kovář, kteří pronásledovali mladého, sotva plnoletého východoněmeckého uprchlíka Hartmuta Tautze v poli u Bratislavy. A ještě než ho dostihli oni, dostihli ho ostří hraničářští – samostatně útočící — psi. Mladý Hartmut se pokoušel dostat přes československou železnou oponu u Petržalky do rakouské obce Kittsee. A psi ho strhli k zemi pár metrů od rakouské hranice. Vážně ho zranili, ale není vyloučeno, že by přežil, kdyby ho pohraničníci nenechali bez pomoci ležet a nehledali dalšího (neexistujícího) uprchlíka. Každopádně, když záchrana přišla, bylo už pozdě: Hartmut Tautz zemřel 9. srpna 1986 v nemocnici v Bratislavě.
„Nedosáhl svého cíle, byl potrestán za svou odvahu,“ říká Christa Bruniesová, maminka Hartmuta Tautze. Ta se poprvé rozhodla vystoupit před veřejností právě nyní. Ovšem příběh Hartmuta Tautze je pořád z těch známých – začátkem letošního srpna mu byl u Bratislavy na místě tragédie odhalen pomník. Hůře jsou na tom ti ostatní: východní Němec Richard Schlenz byl zabit 27. srpna 1967 také u Bratislavy. Ale jinde — poblíž hradu Devín, kde se vlévá do Dunaje řeka Morava. Zvlášť smutné je, že svého cíle vlastně dosáhl, kulka československého pohraničníka jej zastihla už na rakouské straně řeky. A smutné je, že svou smrtí vlastně zaplatil i za své tři kamarády, kteří plavali přes pohraniční řeku spolu s ním, ale pohraničníkům úspěšně unikli. Ačkoli jeden ze zasahujících pohraničníků – Josef Mlčoušek – stanul po pádu komunismu před českým soudem, pozornosti veřejnosti i spravedlnosti unikali všichni ti, již byli nad ním. Kteří mu rozkazovali a řídili ho. Například velitel 11. brigády Pohraniční stráže v Bratislavě Ondrej Šedivý. Ale podobný přístup vlastně vidíme i u všech ostatních.
Domů se vrátil mrtvý
Gerhard Schmidt, jeho manželka a jeho tři malé děti zkoušeli uprchnout 6. srpna 1977 v oblasti Tachova v západních Čechách. Jenže to skončilo tragédií; otec byl zasažen kulkou a v nemocnici v Plané u Mariánských Lázní podlehl svému zranění. Do jeho východoněmeckého domova se vrátila jen jeho mrtvola. Ostatní členové rodiny byli předáni východoněmeckým úřadům. Nebyla to prostě úspěšná cesta na Západ.
Schmidt byl zastřelen poměrně daleko před vlastní hraniční čárou – stejně vlastně dopadne Kurt Hoffmeister, jenž zemřel 21. srpna 1977 v oblasti obce Rybník u Domažlic. Východní Němci možná věřili, že československá železná opona je méně střežená než berlínská zeď nebo vnitroněmecká hranice mezi Spolkovou republikou a východním Německem. A na tenhle omyl doplatili někteří z nich svou smrtí.
Omluva Gustáva Husáka
Jenže na železné oponě umírali i západní Němci. Jeden z nejtragičtějších případů se odehrál 18. září 1986, kdy českoslovenští pohraničníci při pronásledování polských uprchlíků omylem pronikli na bavorské území a zastřelili tam německého důchodce — turistu na procházce Johanna Dicka. O okolnostech tragédie nebylo pochyb – vyšetřovali ji totiž i němečtí kriminalisté a za Dickovu smrt se omluvil i tehdejší prezident Gustáv Husák. Zabývat se jí musel i tehdejší ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek a ministr vnitra Vratislav Vajnar. Z těch tří je už naživu pravděpodobně jen ten poslední. Ale zodpovědnost za příslušný hraniční úsek, kde Dick zemřel zbytečnou smrtí, nese ještě náměstek ministra vnitra Vladimír Hrušecký a velitel páté brigády Pohraniční stráže v Chebu Ladislav Trávníček. A mnozí další.
Zodpovědných za ta všechna úmrtí na železné oponě je samozřejmě mnohem víc. Dodnes jsme jejich počty ani jména neznali. Ale teď už to neplatí. Co tedy uděláme s těmi jmény a tvářemi?
Úplný seznam lidí, na které bylo za vraždy na hranicích podáno trestní oznámení. Jednotlivé stránky lze zvětšit kliknutím.
Autor je publicista, v roce 2008 podal spolu s dalšími podnět na Nejvyšší státní zastupitelství ke stíhání odpovědných osob za smrt uprchlíků na československé železné oponě.
