Než Jakub Pok založil Školu paměti, vystudoval tři vysoké školy a stal se právníkem. Nyní ho živí především jeho fenomenální paměť, s níž se ovšem nenarodil; už šestnáct let ji trénuje, účastní se paměťových soutěží a vystupuje v televizních pořadech, v nichž je nucen zapamatovat si za tři minuty přesné pořadí 52 kanastových karet v balíčkunebo naučit showmana Jana Krause nezapomenout nákupní seznam o deseti položkách. Obojí zvládl s úspěchem a já se rozhodla, že chci paměťové techniky poznat a používat taky.
Pokův dvoudenní víkendový kurz zdaleka není první lekcí osobního rozvoje, kterou absolvuju – tahle školeníčka a semináříky jsou dnes v Česku populárnější než kdy jindy. V konkurenci ostatních borců toužíme být co nejlepší nejen na pracovním trhu nebo ve vztahových přetahovačkách a pomalu začínáme chápat, co ti Amíci na těch self-help příručkách vedoucích ke zdokonalení vlastního já vidí.
Například na zřejmě nejznámějším z několika českých skillshare webů Naucmese.cz se našinec už čtyři roky může od úplně neznámých lidí (jejichž hodnocení a recenze kurzů se vyplatí pečlivě nastudovat) naučit vietnamsky, zhubnout, nakládat ten nejlepší hermelín, psát všema deseti, masírovat svůj vlastní obličej, mluvit ve vztahu o sexu a další stovky dovedností a technik. A zatímco můj spolubydlící Olda se ten víkend vydal, věřte tomu nebo ne, do jedné libeňské tělocvičny na kurz mlácení lidí teleskopickým obuškem, já vykročila vstříc pružnější paměti. Přečtěte si v tištěném Reflexu, jak jsem po té třináctihodinové nalejvárně dopadla.
