Imigranti se sdružují hlavně na nádraží

Imigranti se sdružují hlavně na nádraží Zdroj: Petr Pravoslav Švihovec

Setkání s běženci aneb Uprchlická vlna obnovuje evropské hranice

Ventimiglia je město v italském kraji Ligurie, v provincii Imperia. Leží v severozápadní části země, v těsné blízkosti hranic s Francií. Nachází se zde vlakové nádraží, na němž se v současnosti shromažďují uprchlíci. Chtějí dál do Francie. Jenže tam jim v tom brání.

První skupinka pěti běženců, kterou jsem potkal, pocházela ze Súdánu. Anglicky uměl pouze Adam. Ukázal jsem mu v telefonu fotografii svého súdánského kamaráda, jenž bydlí v Praze. Získal jsem si tak jeho důvěru a on se rozpovídal.

Adame, proč jste utekli?

U nás v Súdánu vládne diktátor. Utekli jsme před válkami a chceme začít nový život. V naší zemi se nedá pořádně žít.

Jaký je vlastně váš cíl?

Naším cílem je Velká Británie, ale Francie nás už dvakrát poslala zpátky. Chceme svobodu. Chceme otevřené hranice. Nevíš, kdy je otevřou?

Jak dlouho jste tady, ve Ventimiglii?

Já jsem tu deset dní. Ale někteří přátelé jsou tady už měsíc.

Kde máte své rodiny?

Až se dostaneme do Británie, přijedou za námi. Úkolem každého muže je postarat se o svoji rodinu, to je samozřejmé.

Jak se jmenují tvoji přátelé?

Mubárak, Abdala, Hasan a Ahmad.

Znali jste se už dříve?

Ne. Poznali jsme se až tady, na nádraží.

Jak se vám tady žije?

Pomáháme si navzájem. A pomáhají nám také různé organizace. Ve městě je hodně lidí, kteří nám nosí jídlo, pití, peníze i oblečení.

Potřebujete ještě něco kromě otevření hranic?

Potřebujeme hlavně SIM karty do mobilních telefonů.

Poděkoval jsem Adamovi a přesunul se k větší skupině uprchlíků. Ve Ventimiglii jsou už měsíc. Anglicky uměl pouze jeden, který ostatním překládal. Představit se nechtěl, ale prozradil, že všichni pocházejí z Mali. Jejich životní příběhy byly vlastně úplně stejné jako ten Adamův – válka, útěk za lepším životem a starost o rodinu. Odpovědi byly dokonce tak stejné, až mě napadlo, že jsou buď do písmene pravdivé, nebo naučené. Později jsem se dozvěděl, že nám tahle zhruba dvacetičlenná skupina lhala. Všichni byli Eritrejci.

Nejsou nebezpeční!

Uprchlíci jsou všude. V parku, v ulicích a samozřejmě na nádraží, kde se jich každé odpoledne soustřeďuje vůbec nejvíc. Hned vedle je totiž stanice Červeného kříže, která zajišťuje imigrantům stravu. Na vše zde dohlíží zhruba dvacítka policistů.

Další imigranti odpočívají v palmovém parku. Leží nebo sedí na dece, poslouchají rádio a občas telefonují. Většina místních se jim vyhýbá. Zdá se, že je ani nevnímají. Ale jiní si s nimi povídají, a dokonce jim nabízejí přivýdělek.

Ptal jsem se obyvatel Ventimi­glie, jak oni vidí situaci s uprchlíky.

Prodavačka občerstvení na nádraží: „Bylo to tady vždycky, ale před měsícem se situace hodně zhoršila. Osobní problémy s uprchlíky nemáme. Jen pro naše město je to ostuda. Ubylo nám také turistů. Ale jak říkám, osobně strach nemám, nejsou nijak nebezpeční.“

Taxikář Pietro: „Je to pro nás kšeft. Nikdo se na nás nemůže zlobit. Vozíme je většinou na francouzské hranice, ale Francie je stejně dál nepustí. Problém nastal zhruba před měsícem. Dříve třeba i padesát uprchlíků najednou odjelo vlakem, ale pak je přestali do Francie pouštět. Prošlo jich tudy už několik tisíc.“

Obecně lze říct, že ze zdejších lidí je cítit hlavně zlost na Francii. Ta se v odpovědích objevuje nejčastěji. Situaci ve Ventimiglii mi popsal také policejní mluvčí. „Situace se v našem městě zhoršila zhruba před měsícem, protože uprchlíci se nemohou dostat do Francie. Aktuálně jich tady máme asi 150, ale prošly jich tudy už tisíce. Další stovky běženců jsou na hranicích s Francií pět kilometrů odtud. Hlavně v noci se pokoušejí dostat přes hranici.“

Tábor na hranici

Na hranici jsem se vypravil i já. Uprchlíci si tu s pomocí několika evropských pomocníků postavili tábor. U něj vztyčili transparenty s nápisy požadujícími otevření hranice. Na rozpálených kamenech se válejí spousty oblečení a velké plachty. Ti schopnější si zajistili matrace. Samotní běženci zrovna odpočívali ve stínu stromů. Teploměr ukazoval 38 stupňů.

Mluvil jsem s několika z nich. Značkové oblečení, jež nosí, prý pochází z celních skladů. Jsou to zabavené čínské padělky a charita jim je rozdává. Když se ušpiní, tak se prostě vyhodí. Nebo poslouží jako podestýlka na tvrdém kamení.

Na samotném okraji tábora je stoleček, u kterého sedí dva běženci ze Súdánu. Jeden je vstřícnější. Řekl mi, že je na hranici už pět dní. Má na starost nově příchozí uprchlíky, jimž rozdává tištěné pokyny v arabštině. Obsluhuje také nabíjení mobilních telefonů. Má na stole autobaterii, z níž se nabíjí hned několik přístrojů dohromady.

Co člověka nutně napadne, když tohle všechno pozoruje?

Na hranicích jsou opět kontroly. Francouzi prohledávají každé auto přijíždějící z Itálie. Tvoří se kolony jako za starých časů, protože bez dokladů přes hranici nikdo neprojde. Zánik Schengenu a volného pohybu osob, na nějž je Evropská unie tak hrdá, je, zdá se, za dveřmi.