Svedl jsem kdysi pár mediálních bitev s Miroslavem Šloufem. To když byl poradcem premiéra Zemana a když kandidoval neúspěšně do Senátu. Ale po nynějších zkušenostech s Vratislavem Mynářem, současnou pravou rukou prezidenta Miloše Zemana, musím zvolat: Zlatý Šlouf, pánové, zlatý!
Od úterý minulého jsem Vratislava Mynáře naháněl, zda by mi poskytl rozhovor a že jsem ochoten kamkoliv dorazit. Jelikož rozhovory dělám starým klasickým novinářským způsobem, tedy osobně. Nejdřív mi Mynář po e-mailech tak napůl přislíbil, pak mě nechal mluvit jen s asistentkou, ta mě nakonec odkázala na hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. Pan kancléř to s ním prý všechno konzultoval a on je instruován. Tak volám a Ovčáček mi suše sdělí, že je mluvčím „pana prezidenta“ a ne hradního kancléře. Proboha! Docela by mě zajímalo znění té Mynářovy instrukce. Asi bylo krátké a měl mě kamsi poslat…
No nic, volám zpět asistentce kancléře. Ta zjišťuje stav. Za chvíli volá, prý mám poslat okruhy otázek. Mám dva malé kluky, naučil jsem se proto být trpělivý, tak píšu „okruhy“ a posílám. Nabízím klidně i víkend. Už je pátek po obědě. Do pátečního večera nulová reakce. Až v sobotu odpoledne mě kancléř Mynář mailem definitivně odmítne.
V pondělí pak vychází v Lidových novinách článek a velký rozhovor s kancléřem. Interview je až miloučké, Mynář v něm jakoby vše vysvětluje, ale neřekne dohromady nic. Třeba za kolik, z jakých peněz a kdy koupil památkově chráněný činžovní dům na pražské Malé Straně a proč ho „zaparkoval“ do akciové společnosti a nenechal si ho na fyzickou osobu (?). Vysvětluje ty okruhy, které jsem mu poslal. A jen tak mimoděk jako mafián don Vito pochválí kolegu Koutníka, že on je hodný kluk. To asi, jako že jsou mezi novináři i „nehodní kluci“. Navíc, když novináře politik pochválí, tak by mu začít v hlavě blikat varovná červená kontrolka. A ne to ještě vepsat do rozhovoru…
O médiích za 25 let práce něco vím. Takový rozhovor, jako byl v LN, nemohl vzniknout předtím, než jsem o něj kancléře Mynáře požádal já. Těžko si lze totiž představit, že by šéfredaktor kteréhokoliv deníku titulový materiál, nadto od svého „elitního“ redaktora, sušil v šuplíku týden. U vědomí toho proto samozřejmě vyvstává otázka, podle jakého klíče se nejvyšší státní úředník rozhoduje, komu poskytne rozhovor? Podle toho, kdo je hodný a kdo nehodný? A jak se to pozná? Přitom na vysvětlování má toho pan Mynář víc než dost.
Celý příběh o majetku a politice hradního kancléře Vratislava Mynáře si můžete přečíst v nejnovějším čísle časopisu Reflex, které vychází ve čtvrtek 22. ledna 2015.
