Před sto lety – přesně 28. března 1914 — se narodil Bohumil Hrabal. Jeho smrt je dodnes opředena mnoha mýty. Jasno se do nich rozhodl vnést profesor Pavel Dungl, přednosta ortopedické kliniky na Bulovce, muž, který měl ke spisovateli v posledních dnech a týdnech života určitě nejblíž. Jeho obsáhlé svědectví o konci spisovatelova života otiskuje nové číslo Reflexu.
Jak vypadal 3. únor 1997, tedy poslední den Bohumila Hrabala? „Bylo to pondělí. Ráno jsem k němu přišel a ptám se: Jak jsi se vyspal? Jen zabručel: Vyspal, vyspal... a pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. — Cože?! — Hlaváček na mě mává ze hřbitova, zve mě k sobě, zopakoval.“
Co jste mu na to řekl?
„Prosím tě, Bohoušku, neveď takové řeči. Já teď musím na poradu, pak hned přijedu zpátky a budeme si povídat, kdo na tebe a čím mával. S tím jsem odešel,“ vzpomíná profesor Pavel Dungl. „Já tu poradu měl vždycky mezi desátou a půl jednou a tentokrát jsem spěchal, znáte to, člověk má někdy takové neurčité tušení. A když jsem přijížděl ke klinice, tak se najednou ozvala rána a tři metry ode mě spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpaženy. A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela. Vyskočil jsem z auta a utíkal k němu. Vzali jsme ho na nosítka, přenesli dovnitř, ale všechny oživovací pokusy byly marné. Na místě byl mrtvý.“
Profesor Dungl mě vede do pátého patra. Pokoje s číslem jedenáct, v němž Bohumil Hrabal trávil svou poslední zimu. Ukazuje mi okno s parapetem, který je po rekonstrukci dokonce o poznání níž. Díváme se spolu na nedaleký libeňský hřbitov, kde je skutečně pochovaný oblíbený Hrabalův básník a malíř Karel Hlaváček. „Víte, co mě nejvíc zarazilo? Já bych nikdy nevěřil, že je v tom fyzickém stavu, v jakém byl, schopen vylézt na okno. On si vystavěl stupínek a schůdky z knížek, které tu měl, a po nich vylezl na parapet.“
Mluvili jste během těch dvou měsíců, co u vás byl hospitalizován, o sebevraždě?
„Obdivoval Sergeje Jesenina. Vždycky říkal: Jesenin, to byl gigant, všechno, co považoval za nutné, napsal, a také všechno rozházel, rodinné jmění propil a pak přijel na svůj statek a oběsil se. To byl konec důstojný velkého literáta. Každý, kdo se dokázal takhle sám rozhodnout, byl pro něj velký člověk. Velmi mu to imponovalo. Takže pokud se i on pro sebevraždu rozhodl, byl to naprosto uvážený čin.“
