S čeho čerpají komunisté a další demagogové svou sílu? Z drzého lhaní. Teď se do toho zase opřel věčný soudruh Jaroslav Kojzar v Haló novinách. Začal řízně bolševicky a ironicky, aby popsal to pravé kapitalistické peklo.
Soudruh Kojzar píše: „Jezdíme na Havaj, kupujeme synovi mercedes a stavíme si pseudobarokní sídla v dosahu hlavního města. I v dobách před Mnichovem byli lidé, kteří se takto chovali, i když třeba namísto na Havaj jezdívali na francouzskou Riviéru (viz otec exprezidenta Havla) a utráceli tady v kasinech statisíce, nakupovali pro syna ferrari a stavěli vily v modernistickém stylu někde u Mníšku. Jenže tehdy bylo půl milionu nezaměstnaných, kteří žili ze žebračenek a dokonce umírali hlady a nedosáhli ani na nedělní odpočinek v příměstské Chuchli.“
Soudruhu Kojzarovi je potřeba trochu připomenout některé dobové souvislosti, protože komunisté, jak je známo, mají hodně selektivní paměť. Když vzpomíná na nezaměstnané za první republiky, kterých bylo půl milionu, je třeba mu připomenout, že jen v sovětských pracovních táborech zemřelo několik milionů lidí. Za co? Za nic?
Stovky popravených u nás, mezi nimi lidé, co už byli v nacistických koncentrácích a další, co bojovali na frontách proti nacismu. Připraveni o práci, zneuctěni, zničené životy. Zavřeli i ty, co bojovali na východní a západní frontě. Ohavné.
To nejsou žádné „deformace“, to byla podstata komunistického systému.
Soudruh Kojzar se na tom lhaní a potlačování svobody v Rudém právu za takzvané normalizace, ve skutečnosti nenormalizace, svým lhaním podílel. Kojzar se dále dojímá: „Stačí si jen uvědomit, jak rostou počty bezdomovců, jak tisíce rodin čeká na státní podporu, jak na jedno volné místo na pracáku čeká v průměru sedmnáct lidí… Mimochodem, v současnosti je u nás na šest set tisíc nezaměstnaných, tedy tolik, kolik bylo v době největší předmnichovské krize. Proto, přátelé, ať žije kapitalismus!“
Že to byli komunisté, kdo statisíce lidí vyhodili z práce, za nic, pochopitelně, třeba jen za to, že nesouhlasili s násilným přepadením své země sovětským vojskem, o tom nic. Že i za komunistů zde byla celá vrstva lidí, která měla hluboko do kapsy, kteří žili v plesnivých ruinách, kteří ale neměli svobodu si jít nějaké peníze aspoň dožebrat, aniž by je sebrali esenbáci, o tom také nic. O postřílených na hranici taky nic. O lidech, co zemřeli o několik let dřív kvůli bídnému životnímu prostředí a životnímu stylu se taky mlčí.
Přesto se najde dost lidí, kteří těm pohádkám pořád věří. Oni jsou vždycky nějací lidé, co věří pohádkám.
