Není nic špatného na tom, že máte ten všudypřítomný obrázek japonské micinky rádi. Prý to nevadí, ani když jste čtyřicetiletý heterosexuální chlap – mezi těmi více než dvanácti miliony čistých duší, které Hello Kitty „lajkují“ na Facebooku, určitě bude pěkných pár set tisíc mužů s pochopením pro malé, něžné, růžovo-bílé zviřátko.
Ksichtík sněhobílé kočičky už skoro čtyřicet let okupuje dětské dupačky, směje se z víček od jogurtů i z pouzder na laptopy, z trupů asijských airbusů, ze značkových kabelek a v posledních letech i z pánských boxerek. Roku 2008 se Hello Kitty objevila zhruba na 50 000 různých předmětů, které se prodávaly v šedesáti zemích světa, a zdaleka ne všichni z nás mohou odpřisáhnout, že nikdy nevlastnili nebo nezkonzumovali cokoli ozdobeného jejím logem.
Copyright na kočičku si chtěl v době její největší slávy za 5,6 miliard USD údajně koupit i sám Bill Gates – a my HELLO KITTY v Reflexu, který vychází ve čtvrtek 17. ledna, věnujeme článek v rubrice Causa.
Když byznysmen Šintaró Cudži, majitel japonské firmy Sanrio, která začínala s prodejem spotřebního zboží typu sandály, s tehdy osmadvacetiletou designérkou Júko Šimizuovou začali v první půli sedmdesátých let v tokijském sídle společnosti uvažovat o novém maskotkovi, který by šel dobře na odbyt, věděli, že ve světě hraček, dětí a zdobnosti se dlouhodobě nejlíp prodávají pejsci, kočičky a méďové.
Medvídka už firma Sanrio v portfoliu měla, stejně jako licenci na japonské prodeje Snoopyho. Rozhodli se tedy pro kočku – avšak zároveň chtěli něco zcela nového, japonského, ale přitom globálně srozumitelného, něco bez kulturních bariér, něco na první pohled evokující přátelství. Něco jako symbol štěstí maneki-neko – to je ta zlatá nebo bílá porcelánová kočka, co na vás po celém světě mává z výloh čínských restaurací, ačkoli je původem japonská...
Typická japonská bobtailka Hello Kitty tedy v březnu roku 1975 putovala na plastovou dívčí peněženku prodávanou v Japonsku a od roku 1976 i v USA. Obrázek měl původně lákat hlavně malé holčičky, ale někdy na přelomu milénia se jím pod vlivem celebrití mňau-mánie nakazily i jejich starší sestry a maminky.
Dnes je Hello Kitty úspěšná v západním světě, ale i v domácím prostředí posedlém maskoty – firma Character Databank ocenila pro rok 2011 obrat japonského trhu s fiktivními animovanými postavičkami na neskutečných 20,5 miliard USD. Kolem této hodnoty se ostatně, krize nekrize, obrat pohyboval celou minulou dekádu.
Nejvíc v prodeji předmětů i franšíz bodoval nám takřka neznámý, avšak na asijském trhu zbožňovaný koblížek Anpanman (známý z manga komiksu a už čtvrt století kontinuálně vysílaného televizního seriálu), na záda mu dýchala kapesní monstříčka Pokémoni, následoval překvapivě americký Mickey Mouse z Disneyho stáje a na čtvrtém místě skončila celosvětově oblíbená Hello Kitty, která provází děti televizními seriály (spíše neúspěšnými), zábavními parky (Japonci se v Hello Kitty parcích velmi rádi žení a vdávají), juká z obalů bonbónů, čokolád a ze stránek diářů, a má v tchajwanském městě Juanlin dokonce vlastní Hello Kitty porodnici.
Při pohledu na porodníkovu micinkovou uniformu, na kočky na stěnách, povlacích i v koupelnách se prý kontrakce prodýchávají mnohem snáz... Někomu pak křeče v oblasti břišní navozuje právě roztomilá, mazlivá, prázdná konzumní schránka Hello Kitty. Jak jste na tom vy?