autismus

autismus Zdroj: RADEK MIČA / MAFRA / Profimedia (ilustrační foto)

Katastrofu vidím v neinfomovanosti pediatrů a vůbec všech lidí co chtějí být rodičem, napsala v on-line chatu maminka autistického chlapce

Mirka sebrala odvahu a bavila se se čtenáři o tom, jaké to je, mít doma těžce postiženého syna.

 

 Jiří X.Doležal se před časem začal v článcích věnovat tématu autismu a rodičů takto postižených dětí. Vzhledem k tomu, že tyto dětí vyžadují nepřetržitou péči, život těchto lidí je radikálně odlišný od života rodičů zdravých dětí.

 

Protože se o autismu obecně ve společnosti moc nemluví a veřejnost poté kvůli neinformovanosti odsuzuje ty rodiče, kteří své děti odloží do ústavu, pozvali jsme si na on-line chat paní Mirku, maminku autistického chlapce. Ta hned na počátku v pár větách popsala, jak je její život pro běžného člověka nepředstavitelně těžký.

 

„Svoje dítě miluju a snažím se mu vždycky ulevit a pomoct tak, aby u toho co nejméně trpělo a co nejvíce dokázalo. A čím jsem si prošla jako tak? Bezmoc, kdy nevíte dny ani hodiny a to doslova a do písmene se těžko popisuje. Slyšíte i když spíte, na záchod jdete s vědomím, že vaše dítě si rozsekne ruku o hranu stolu protože se naštve, že mu sekne oblíbená pohádka na DVD, kterou si nedovolíte nepustit před odchodem. Několik měsíců spánek ne delší než 4 hodiny. Probrečených nocí nad ztrátou svobody jak pro sebe, tak pro syna a výroky necitlivého okolí.“

 

Čtenáři se ptali, jak vlastně se svým synem Mirka komunikuje. „Syn má těžkou mentální retardaci, reaguje na tón hlasu s jednoduchým gestem. Kdybych na něj vyzkoušela znakovou řeč, asi nepochodím. Určitě by ho rozhodilo mávání rukama.“

 

Na přetřes přišel i článek Jiřího X.Doležala, ve kterém se autismu věnuje. „Nesouhlasím se vším. Ale mockrát mu děkuji, že se tématu ujal. Není rodič a věta Dejte dítě do ústavu je utopie. Při jakém příznaku odlišnosti se má rodič zříct svého dítěte?“

 

K metodám dostupné léčby je paní Mirka zatím skeptická. „Pokud by jakákoli metoda přispěla k vyléčení, či zlepšení autismu, bylo by to na Nobelovu cenu. Výsledky podložené věděckými studiemi však nejsou a tvrzení, že došlo k zlepšení se opírá pouze o výpovědi rodičů, kteří ale ve své zaslepenosti se snaží držet jakékoli naděje.“

 

Sobectví podle Mirky nespočívá v tom, odložit své dítě do ústavu, ale přivést vůbec takové dítě na svět. Na dotaz, jestli by šla na interrupci, kdyby věděla o synově postižení, odpověděla takto. „Nevěděla jsem to. Kdybych to věděla, rozhodně půjdu na přerušení. Rozhlédněte se jaký jsme sobecký národ. Tohle bych vědomě svému dítěti nikdy neudělala.“ Více z on-line chatu si můžete přečíst zde.