Veliká škoda, Emo, veliká! První díl zamýšlené trilogie o slavné pěvkyni Emě Destinnové naprosto selhal
Vzpomínáte na počátky strojového překladače Google? Chcete-li si připomenout, jak neladné a nesrozumitelné texty produkoval, díky právě vydanému prvnímu dílu zamýšlené knižní trilogie Emmy Destinn máte příležitost. Jde o ambiciózní projekt režisérky a scenáristky Lucie Klein Svoboda (* 1979). Kniha s lentikulární podobenkou Emy Destinnové (1878–1930) na plátěné obálce o 563 stranách stojí 1100 korun a vzhledem k úspěchu nedávno vydaných literárních životopisů Vítězslava Nezvala, Franze Kafky nebo z poslední doby Václava a Kamily Bendových láká k nahlédnutí…
Peníze zděděné po tchánovi, skladateli Karlu Svobodovi, poctivé rešerše a půlroční studijní pobyt v Americe ovšem nestačí k tomu, aby vznikla dobrá próza. Už po prvních stránkách je evidentní, že autorčin manžel, filmový a hudební producent Petr Klein Svoboda, jakožto odpovědný redaktor knihy selhal.
To už se manželskému tvůrčímu duu stalo – film Mstitel (2021), který LKS napsala a režírovala, PKS natočil a oba společně produkovali, získal na ČSFD.cz 33 %. Chystaný film této dvojice, mozaika příběhů křesťansko-muslimského soužití v prostředí zemí Visegrádské čtyřky, sice získal název Jako v ráji, ta slova a nerealizovaný scénář jsou ovšem vším, co z druhdy kontroverzního projektu zbylo.
Knihu Emmy Destinn, na jejíchž stránkách najdeme stovky prohřešků proti jazykové správnosti, korigovala muzikoložka, která zároveň sepsala předmluvu, a vydala ji filmová společnost Goodmind manželů Klein Svobodových. Vše se vyrábí na koleně v kruhu rodinném, chybí tudíž názorová oponentura zajištěná běžným nakladatelským či producentským provozem nebo grantovou komisí. Dostojí Lucia Klein Svoboda alespoň „kvalitám“ svého šest let starého literárního debutu Svědivá kunda aneb Už ani nejsem nasranej?
Obestoupeni prádlem a čouhající oči
Chronologicky vyprávěný příběh od kolébky po odjezd divy do Ameriky se nesnesitelně vleče, ať už vinou marginálních odboček, nebo repetitivnosti, kdy je skutečnost čtenáři řečena opakovaně, třeba i ve dvou po sobě následujících větách („Manželům se to nezamlouvá, to se jim nelíbí“). Příšerně květnatý styl, k prasknutí naditý přívlastky, pomalu v každé větě skřípe. Hned v té úvodní se pláč novorozence „nese přes pootevřené okno“, o řádek níž funebráci „s hrkotem tlačili máry“ (inu, s hrkotem možná jel vůz, na němž máry ležely, sami pánové pranic nehrkali), a v půli stránky „Zpocená a porodem zmožená žena obestoupená zmuchlaným ložním prádlem potřísněným krví zvedá tázavě své vylekané oči“. Co byste dělali vy, kdyby vás obestoupila prostěradla? Tekly by vám slzy štěstím jako tatínkovi na str. 10? A co až se „vynoří zuřivé dětské šibalské oči“, které se „divoce přimhouří“ jako na str. 11? „Perou se se vší vervou přináležející tomuto významnému historickému momentu“, bahno je „hmota, která obepnula každičkou píď a brání v pohybu“… „Zaryla si tváře do vysokého kožešinového límce kabátu a čouhaly jí jenom oči,“ konstatuje román Emmy Destinn v kvalitě stylu rané AI.
Emě je na ho*no, čtenáři též
Styl pohříchu popisné prózy je tak neladný a kýčovitý, že zastiňuje obsah. Autorčiným oblíbeným prostředkem je archaizující epizeuxis, tedy bezprostřední opakování slova: „To srdce, její malé hodné srdce!“ – „To je veliká škoda, Emo, veliká.“ – „tentokrát, tentokrát už není kam“ – „dobré bydlení, bydlení to nejlepší“. Emoční náboj textu je podpořen nadužíváním extatických superlativ – vše je „strašně“ a „neskutečně“ nějaké – až na to, že nijaké. A to se spisovatelka pokouší vzbudit čtenářovu pozornost formulacemi typu „Emě je na hovno“ (pozor, v „neutrálním“ pásmu vypravěče!) nebo vulgarismy typu „blbý“. Použila by v 80. letech 19. století malá holčička z dobré rodiny toto slovo? Nemyslím si.
V desítkách případů autorčina neschopnost sestavit větu, touha rozbíjet idiomy („složil si tváře do dlaní“, „pobrala pár lekcí u význačného pařížského profesora“, „tlačil kačera“), lexikální bezradnost (užívají se tu výrazy typu „slavomanství“), slovakismy, bezhlavé skákání v čase a bezcílné tlachání a plácání postav i vypravěče znemožňují pochopení textu. Takhle nějak psala knihy umělá inteligence, ovšem před pár lety, ještě ta nedokonalá. Soudný čtenář nikoli nečtivost, ale rovnou nečitelnost textu pozná. Autorka a její tým to bohužel nedokázali.
