Jsou to přestupní stanice mezi školními jídelnami a „dospělým“ stravováním. Jak se jí ve vysokoškolských menzách? Nic moc, dozvíme se z blogu Vývařovna.com, který dělají tři mladé dívky. O projektu jsme mluvili s Karolínou Hošek (Karol) a jejími kolegyněmi Hannah a Pakočkou.
Jak vás napadlo dělat tenhle web?
Karol: Chtěla jsem blogovat o něčem, s čím se setkávám každý den. A pak jsem navštívila hostivařskou menzu a napadlo mě jídlo.
Hannah: Chtěly jsme psát o jídle tak, jak o něm nikdo zatím nepsal. Zatímco Karol se zaměřila na menzy a podnikové jídelny, Pakočka, kterou jsme přibraly po pár měsících fungování, si vede svůj gastrodeníček; a také spolu mapujeme a hodnotíme rauty. Já se navíc snažím jídlo pojímat ze sociokulturní perspektivy.
Můžete definovat váš cíl?
Karol: Říkat pravdu zábavně. A, možná je to naivní, jednou tím něco změnit. Bavilo by mě mít osvětový televizní pořad ve stylu Jamie’s Olivier Food Revolution, i když zatím je to spíš taková kulinářská provokace. Myslím, že já a pan Pohlreich bychom spolu vypadali skvěle. On má zkušenosti, já ne, já mám vlasy, on ne. Prostě dokonale doplňující se dvojka, skvělé souznění surovin. Skoro jako kolínka s kečupem.
Hannah: Objevovat, mapovat, kritizovat, chválit a bavit.
Pakočka: Neřekla bych, že má vyhraněný cíl. Hannah to ovšem moc hezky vystihuje.
Fotografie ze serveru Vývařovna.com:
Jaká je podle vás současná úroveň vysokoškolských menz? Máte to s čím sronávat, nebo spoléháte jen na pocity?
Karol: Spoléhám na pocity. Být po obědě k.o. A mít žaludeční nevolnost jsou sakra zlý pocity. Máme systém hodnocení na základě Indexu žaludečních vředů. Lepším menzám udělujeme i jednotlivé cípy Michelinovy hvězdy, ale to už je pochopitelně čirá nadsázka. Že je úroveň menz tragická, víme všichni, ale že se v nich bez uzardění dosud stravuje podstatná část budoucí elity národa, mě poněkud děsí. Blbá zpráva je, že se to nezlepšuje ani po vejšce. Nedávno jsem jedla v Poslanecké sněmovně a to byl ještě větší průšvih. Pokud jste si mysleli, že politici kážou šlichtu a krmí se kaviárem, vězte, že tohle je oblast, kde jednají maximálně čestně.
Jaký je nejčastější problém menz?
Karol: To, že jsou dotované mastnými částkami z veřejných peněz. Už skoro pět let poctivě platím daně a hořce lituji každého halíře utopeného v uho (univerzální hnědé omáčce, pozn. Red.). Argumenty jako „co za tu cenu chceš“ nebo „pro studenty je důležitá cena“ jsou pitomost. Komerční, nikým nedotované podniky dokážou za podobné ceny připravit zdravá a chutná jídla. Dokonce musí, jinak by totiž zkrachovaly. I když jsme vlastně na blogu předložily spoustu důkazů, že tomu tak v mnoha případech bohužel není. Pak je ale chyba v nás.
Která menza vás nejvíce potěšila a která naopak nejvíc zklamala?
Karol: Potěšil mě kuchař menzy Arnošta z Pardubic, když u výdejního okénka obklopeného frontou naštvaných, vyhladovělých strávníků neváhal zodpovědět moje všetečné dotazy ohledně složení pokrmu. Z těch, co znám, je naopak nejhorší menza na pražské právnické fakultě. Svým přístupem pro mě představuje zosobnění naprosté neúcty ke strávníkovi, potravinám i obřadu stravování. Citlivější kamarádku tamní smrad obtěžoval natolik, že si každý den musela dávat sako do čistírny, což, jak jistě chápete, může být i pro movitějšího právníka v dlouhodobějším horizontu problém. Doufám, že absolventy této fakulty potěší můj boj za zlepšení zdejší stravy, a až mě některá z menz zažaluje za urážku na cti, najdu v některém z nich zdatného obhájce!
Navštěvujete menzy v různých městech, mají všechny něco společného?
Karol: Mají. Sevřené zadky a strach dělat věci jinak, neuvěřitelnou lenost a absolutní nedostatek dobrého vkusu. A neochotu naslouchat. Vím o čem mluvím, v prváku jsem chtěla udělat rozhovor s ředitelem Kolejí a menz UK Mojmírem Bémem do fakultního plátku, ten mě okamžitě umlčel svým tiskovým mluvčím a do rozhovoru šel pouze skrz e-mail. Už jen proto, že menzy „Karlovky“ jsou i mimo Prahu, věřím, že v řadě jiných měst to může fungovat podobně.
Jaký je podle vás největší průšvih českého stravování?
Hannah: České stravování obecně.
Pakočka: Je to takovej index čecháčkovství táhnoucí se od socialismu. Všechny ty gastropodvody, kvantita ubíjející kvalitu - máme to tu takový upatlaný a hnědý. Pro Vývařovnu jsem nedávno testovala jídelnu základní školy Resslova. Nepochopíte, proč mají pořád tu stejnou rozvařenou mraženou zeleninu. Mimo jiné.
Karol: Snaha všechno očůrat. To může fungovat možná při přípravě urinoterapeutického koktejlu, ale jinde ne.
