Potrét LENKY BRADÁČOVÉ, který do posledního čísla časopisu Reflex napsal komentátor BOHUMIL PEČINKA, vzbudil značný rozruch a vyvolal zejména mezi státními zástupci, ale i mezi politiky a novináři řadu reakcí. Nabízíme vám to podstatné z dotyčného textu, celý portrét "paní Černobílé" najdete v časopise.
Je jedno, jestli státní žalobkyně LENKA BRADÁČOVÁ bude, nebo nebude jmenována vrchní státní zástupkyní. Už dnes je společně s šéfkou Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou nejvlivnější ženou ve veřejné sféře.
Její životní orientace na výkon a úspěch ji stejně časem dostanou na vrchol systému, který se proti ní – kvůli jiným jejím vlastnostem – časem nejspíš vzbouří. V médiích dnes běžně funguje obraz Superlenky, všemocné postavy jakoby zatoulané z komiksových příběhů, od níž se očekávají velké činy. Jaká je její dosavadní dráha?
Všimli jste si, jak se státní zástupkyně Bradáčová ve svém oblékání fi xuje na černou a bílou? Záliba v těchto dvou extrémních pozicích barevného spektra je hodně odrazem jejího poměru k práci i světu. Také ona je extrémní ve způsobu, s nímž prosazuje své požadavky, kde není místo pro jiné odstíny než barvy moci.
Kdyby Lenka Bradáčová byla muž, napsali bychom, že je to přesně ten typ, jemuž testosteron stříká i z uší. Jde přesně o ty vládce vesmíru, kteří byli v mládí kapitány sportovního mužstva, potom zvládli dvě vysoké školy, vybudovali firmu nebo nastoupili do nadnárodní společnosti, kde svému postavení dodali ekonomické zázemí, a kolem sebe vytvořili „novou civilizaci“ známých, přátel, klientů a milenek.
Vzestup Lenky Bradáčová má podobné rysy, i když svým angažmá ve veřejné sféře připomíná spíše vzestup politika, u něhož nejsou kritériem úspěšnosti peníze, ale veřejná podpora a síť vztahů. Tohle všechno Lenka Bradáčová zvládla během několika let.
(...)
Pět let po vstupu do řad veřejných žalobců se neskromně rozhodla, že je vhodná doba k sebeinstalaci do druhé nejvyšší funkce – šéfky Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tehdy se poprvé ukázalo, jakou atmosféru dokáže doktorka Bradáčová vyvinout ve svém bezprostředním okolí. Tehdejší ministr Pospíšil ji podle svědectví spolupracovníků chtěl jmenovat také proto, aby se zbavil jejího všudypřítomného tlaku, který občas připomíná skus aligátora.
Představitelům Topolánkovy vlády se však zdála nezkušená, takže Pospíšilův návrh smetli se stolu. Následně jí bylo nabídnuto místo šéfky vlivného pražského státního zastupitelství, na což reagovala slovy, že by byla radši tou vrchní státní zástupkyní.
Zasvěcení tvrdí, že se bála administrativy spojené s řízením relativně velkého počtu lidí. Jiní dodávají, že se chtěla dostat k trestním kauzám celostátního rozsahu, které jsou spojené s mediálním ohňostrojem. To je ostatně další rys její osobnosti – do svého profesního vzestupu zakomponovala média jako důležitý nástroj sebeprosazení.
(...)
Zlom v její kariéře nastal v březnu 2008, kdy se stala prezidentkou. Přesněji řečeno prezidentkou Unie státních zástupců, což by mělo podle stanov být dobrovolné profesní sdružení veřejných žalobců.
Paradoxně zde postupovala stejně jako kdysi David Rath, když budoval svůj Lékařský odborový klub (LOK) a později přetvářel Lékařskou komoru. Jinak řečeno, dala zde dohromady skupinu převážně o tři až pět let mladších vrstevníků, kteří ovládli rozhodovací procedury této instituce, a přetvořila Unii v hlavní nástroj svého vlivu.
(...)
V létě 2010 se unionistům jejich sen málem splnil. V očekávání vítězství Jiřího Paroubka ve volbách Lenka Bradáčová extrémně stála o jejich setkání. Přestože tomu jeho okolí bránilo, našla si k němu cestu přes Paroubkova poradce Jiřího Vyvadila. K čemu tam došlo, vědí jen oni dva. Paroubkovo okolí to hodnotilo jako slib budoucí loajality a nabídku nastartování politicky motivované akce typu Čisté ruce jako v éře Marie Benešové.
(...)
V době odvolávání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na jaře 2011 byla doktorka Bradáčová už tradičně jednou z čekatelek na funkci paní Nejvyšší. Vaz jí zlomily informace o jejích někdejších vazbách na Jiřího Paroubka.
Po jmenování profesně naprosto nezkušeného Pavla Zemana však začala významně personálně i jinak ovlivňovat činnost Nejvyššího státního zastupitelství ČR. To s jejím přispěním byl prvním náměstkem ustaven bývalý vojenský prokurátor Igor Stříž.
Záhy se zde utvořila koalice bývalých prokurátorů a třicátníků kolem Unie státních zástupců, kteří chtěli nejen vytlačit žalobce spojené s předchozím vedením, ale hlavně udělat ze státního zastupitelství něco jako čtvrtou moc ve státě.
V této skupině vznikl první nástřel zákona o státním zastupitelství, který fakticky přeměňuje veřejnou žalobu na bývalou monokratickou prokuraturu (viz www. reflex.cz/analyza). Proti tomu se ohradila část okresních a krajských zástupců, která v tom viděla ohrožení autonomie na nižších článcích.
V médiích byl celý konfl ikt traktován jako boj proti korupci, přičemž jádrem sporu, jenž vyvrcholil odvoláním ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, bylo to, jakou podobu bude mít státní zastupitelství.
(...)
Průlom nastal na jaře 2012. Oblečena střídavě v bílém a černém saku žalobkyně Bradáčová českému světu sdělila, že došlo k zatčení hejtmana Davida Ratha, když přebíral sedm miliónů korun. Následovalo týdenní kolečko zájmu o její osobu, přičemž výsledkem bylo, že novináři ji ve veřejném prostoru instalovali jako mediální ikonu.
(...)
V těchto dnech a hodinách hraje Lenka Bradáčová další ze svých mocenských her o získání vlivné funkce v čele Vrchního státního zastupitelství v Praze. Její nejmenování nebude vzhledem k její dosavadní kariéře fatální, protože lze očekávat, že to v budoucnu zkusí ještě několikrát. Tato superžena se jen tak nevzdá.
