První reality show v životě (samozřejmě se to tak tehdy nejmenovalo, bylo to za komunismu a show bylo imperialistické slovo) jsem zažil nikoli v pozici pozorovaného, ale jako pozorovatel.
Bylo to někdy v roce 1986 – byl jsem student psychologie a účastnil se izolačního experimentu pro vesmírnou agenturu Sovětského svazu Interkosmos. Experiment se odehrával v Tišnově u Brna a ve štolách vytěžených při nácviku budování pražského metra byli zavření studenti a další dobrovolníci.
Všude byly kamery a odposlechy a my, studenti psychologie, na povrchu pozorovali a zapisovali, co kdo dělá a s kým se kdo hádá. Výsledky izolačního výzkumu měly být vy užity pro sestavování posádek kosmických lodí pro cestu na Mars. Experiment v Tišnově je pro mě dodnes existenciální záležitostí. Nejen proto, že jsem se tam poprvé seznámil s reality show. Potkal jsem se tam totiž také s Milošem Čermákem – redakčním kolegou a také partnerem mých pozdějších a významnějších reality shows.
Když se ale zamyslím nad diskursem tehdejšího izolačního experimentu, můžu celkem kompetentně tvrdit, že nikoho tenkrát nenapadlo, že držet lidi před kamerou by mohla být zábava vysílatelná v televizi a zajímající národ. Experiment nebyl chápán jako nějaká prestižní věc, naopak šlo spíš o těžký stres pro pozorované i pozorovatele. Byla to Věda s velkým V a my byli šťastní, že se na tak exkluzívním a nebývalém experimentu můžeme podílet.
NEKOUKAT.CZ
Tišnovský experiment mě tedy seznámil s fenoménem života před kamerami, ale ještě jsem ten zvláštní pocit nezažíval na vlastní kůži. To mělo přijít asi o patnáct let později v Reflexu – a shodou okolností opět s Milošem Čermákem.
S Milošem a naším kamarádem Janem Klusáčkem jsme na přelomu tisíciletí vymysleli experiment nekoukat.cz. Zde bylo cílem neuspořádat reality show (ten termín se vlastně v té době ještě ani neužíval), ale sepsání článku pro Reflex. Článku na téma, jak moc (či naopak jak málo) psychiku pokusné osoby nabourá totální ztráta soukromí.
Instalovali jsme tedy do mé garsonky dvě kamery, připojili je k internetu a zahájili tehdy zcela pionýrský experiment. Měl jsem měsíc žít pod dozorem celé tehdy nevelké komunity připojených. Už po týdnu však bylo zřejmé, že jsme cosi neodhadli správně. Místo pár desítek diváků denně, které jsme očekávali, se jich totiž „přicházely“ podívat stovky a tisíce. Jen tak, pro zábavu.
Já sám jsem, upřímně řečeno, přesně nevěděl (a dodnes nevím), co bylo na záběrech mé osoby v brlohu zajímavého. Přesto byl nápor pozorovatelů tak výrazný, že nám přetížením padal server. Výstupem bylo několik článků na web Reflexu a do Reflexu tištěného a nic víc. Z toho, že se náš projekt stal na pár dnů nejsledovanější událostí českého internetu, se ale dalo soudit, že fenomén „předvádění“ má velkou budoucnost. Přesto jsem ani tehdy nepokládal nekoukat.cz za formu lidové zábavy, ale za pořád ještě skoro vědecký, sociálně-psychologický experiment.
Po několika málo letech se fenoménu předvádění před kamerami chytily komerční televize a zavedly do našeho prostředí termín reality show. A už se to sypalo. VyVolení ve vile na Primě, na Nově Big Brother a na České televizi – asi aby to bylo veřejnoprávní – reality show s gorilami. Z formátu se stal celospolečensky žádaný fenomén, který prostě nemohla vypustit ani televize veřejné služby. I když ke cti Kavčích hor dlužno podotknout, že na jejich přenos z opičince v pražské zoo bylo docela zábavné se koukat. Na rozdíl od podobných pořadů komerčních televizí, jež byly stejně nudné jako můj přenos z bubenečské garsonky.
Reality shows tedy – když počítám až nekoukat.cz na přelomu tisíciletí – za tu nedlouhou dobu, co jsem se tímto jevem zabýval, přestaly být ulítlým experimentem kontroverzního redaktora a staly se lidovou zábavou. Jejich hlavní postavy se staly lidovými hrdiny a národ žil jejich osudy pod kamerou. My v Reflexu jsme v době tohoto televizního boomu žádnou svoji vlastní show nepodnikali, protože proti síle komerční televize by neměla šanci. Ale rozhodně jsme ten formát nezavrhli – čekali jsme, až nás něco napadne.
SVATBA ON-LINE
Napadlo nás – někdy v roce 2008 –, že předvádět se před kamerou je už okoukané a že je třeba zvednout laťku. Že by to chtělo divákům nabídnout už ne v podstatě nudný experiment, podívanou na nějakou osobu, ale že se pokusíme jim ukázat, jak vidím svět já sám. Ajťáci naší firmy mě vybavili smartphonem s klipsou k uchycení na bundu, do batůžku mi dali baterie, abych měl šťávu do zásoby, a já se vydal vysílat záběry svého světa, kterým každý den procházím. Cílem této reality show bylo plynule vysílat záběry viděné mýma očima. Či přesněji telefonem zavěšeným na mém saku.
Už první den se ukázalo, že na náš plán ještě nedozrály technologie. Stream byl nekompletní, neustále padalo spojení a po čtyřech dnech bylo jasné, že tak daleko, abych mohl video streamovat přímo ze své hrudi, technika ještě nedospěla.
A pak konečně přišla reality show mé svatby. Od samého počátku této legrace jsme s naprostou samozřejmostí akci chápali jako parodii na reality show. Když jsme pro Reflex fotili nějakou fotku, vždy jsme dbali, aby z ní byla cítit nadsázka a ironie. Jednou jsme se s mou nastávající fotili jako Yoko Ono s Johnem Lennonem. Skončili jsme na titulní stránce. Na další, „svatební“ obálce jsem byl ve smokingu a cylindru – oba kusy oděvu byly zapůjčené. Cylindr jsem měl na hlavě opravdu poprvé v životě.
Ale přes veškerou naši snahu najednou čtenáři a diváci přestávali vnímat, že jde o parodii, legraci. Že ani moje nastávající, ani já opravdu nejsme celebritami, že naše svatba může být zábavná, ale opravdu nejde o společenskou událost sezóny. A že my sami tu show nebereme vážně. Přímý přenos z naší svatby, která show završila, měl čtyřicet čtyři tisíce on-line připojených diváků.
Takže úspěch jako hrom. Ale kalený nejistotou, zda na nás třeba polovina diváků nekoukala ne kvůli legraci, ale ze stejných důvodů jako na VyVolené. Prostě jako na normální, standardní a vážně míněnou reality show. Tou však nikdy nebyla a ani nechtěla být. Jev reality show se prostě domestikoval, přestal být kontroverzní a diskutabilní, a tak jsme se prozatím dohodli, že si od něj Reflex na nějakou dobu odpočine.
Ne že bych na reality show zanevřel. Jenom se stala tak běžnou a banální součástí standardní lidové zábavy, že v Reflexu, který se snaží věnovat novým a neotřelým věcem, momentálně nemá místo. Alespoň do doby, než nás nebo čtenáŕe napadne, jak ji udělat tak, aby banální nebyla. Takže máte-li nějaký nápad na vyšší level, napište nám!
V Reflextoru na Karlových Varech proběhla debata s JXD na téma reality show. Shrnutí debaty očima JXD si přečtěte zde.
