Řezal jsem je, aby neřezali mě. A pokračuju dál | Reflex.cz
nahoru

Řezal jsem je, aby neřezali mě. A pokračuju dál

20. června 2012 • 06:00
Šikana
Šikana
• foto: 
Tomáš Tesař

Před dvěma měsíci Reflexu tehdy sedmnáctiletý Marek statečně vyprávěl, jaké to je, být považován za jednoho z největších šikanérů v zemi.


A jak za to vlastně ani moc nemůže. Prostě se bránil a přizpůsoboval prostředí; dělal to, co každý z nás stokrát denně. Jen u něj jsou hranice vnímání, co je správné a co už ne, posunuty jinam, než kde je deklaruje většina společnosti.


Ani ne čtyřiadvacet hodin před definitivním propuštěním z léčebny si vzal Marek pervitin a zároveň k aplikaci drogy nutil jiné - mladší a slabší.


Sice z ústavu odešel, ale ne domů, k mamince, kterou před pár lety sám vykradl, aby měl na drogy. Putoval rovnou do vazby. Do své dospělosti vstoupil přes zamřížovanou celu.



Pár dnů před tím přitom rozhodně tvrdil, že už z toho vyrostl. Ze všeho. Z toho, aby násilí oplácel násilím. Z vynucování si respektu okolí. Z náklonnosti k drogám. Byl si tím jistý, a když jsem to několikrát zpochybnila, zlobil se na mě. Prý ho jako holka nemůžu pochopit. Já respekt k životu nepotřebuji, mně stačí být hezká. Měl v tom jasno.


On už respekt má, má svaly a za sebou nějakou pověst. Už si ho nemusí získávat. Drogy bral, protože byl slabý a mladý, ergo hloupý. Chtěla jsem tomu věřit. A věřím, že o tom byl přesvědčený i Marek v okamžiku, kdy se mnou mluvil. Už se těšil, jak za pár týdnů bude dospělý, bude mu osmnáct let, odejde z výchovného ústavu a založí si rodinu. Chtěl poskytnout svým dětem dětství a pocit bezpečí, jež sám nikdy nezažil – říkal.


Kluk, který ve svých sedmnácti letech měl na první pohled, co chtěl – sakra namakanou postavu, víc než pohledný obličej připomínající Alaina Deloina, výřečnost, pohotovost a slušnou inteligenci. Kdybych ho potkala na ulici, předpokládala bych, že je to lamač dívčích srdcí.

Řezal jsem je, aby neřezali mě, tvrdí sedmnáctiletý Marek. Šikanu zažil jako oběť i…



Potkala jsem ho ale v pasťáku a holka pro něj byla nedostižným snem. Opravdu za to všechno může jen fakt, že byl sám jako dítě obětí šikany a ani škola, ani matka mu nedokázali a zřejmě nechtěli pomoct?


Kolik šancí na zásadní změnu má člověk v životě? A má právo chtít stále dokola pomoc a pochopení od okolí? Nakolik by byl jeho osud jiný, kdyby jeho rodiče byli bohatí a omlouvali jeho chování dnes tak populární hyperaktivitou a nepochopením okolí?


V sobotu 30. června večer proběhne s autorkou a jejími hosty na téma "malí kriminálníci" debata v kavárně Reflexu na Karlovarském filmovém festivalu.


Oficiálně jsme dojížděči zbytků z Evropy
Adéla Knapová 12. června 2012 • 17:29

Oficiálně jsme dojížděči zbytků z Evropy



Klíčová slova: rxrx, adelaknapova


Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Národní divadlo: Dům stavěný z největších ideálů aneb Služba i posluha ve „zlaté kapličce“
PREMIUM X Karel Steigerwald: Jirásková, Švorcová, Chramostová aneb Tři herečky v románu, který nenapíšu
PREMIUM X Zelený Raoul: Oplození, slepice a teď i smrt. Přejete si i pohřeb od Andreje Babiše?
PREMIUM X Řidičák na psy: Moderní lidé nevědí, jak se chovat ke psům, a tím je ničí
PREMIUM X Nový feudalismus na postupu: Klimatická opatření mohou Evropu přivést k hladomoru

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější