Mí čeští přátelé a známí se mě často ptají, co mě v téhle zemi nejvíc překvapilo, když jsem sem před dvaceti lety přijel.
(Do you want to read this article in English? Use this link.)
Vždycky se odpovědi na tuhle otázku vyhýbám. Obávám se totiž, že má odpověď bude znít jako přiznání typického amerického idiota. Američané jsou přece známí svou neznalostí jiných zemí světa. Například v jedné nedávné studii měli Američané najít na mapě Japonsko. Polovina dotázaných odpověděla otázkou: „Co je to mapa?“
Proto, když mi v roce 1991 kdosi navrhl, abych jel do Prahy učit angličtinu, první, co mě při pohledu na mapu překvapilo, bylo zjištění, že Praha leží v zemi zvané „Czecho slovakia“.
Czechoslovakia! Pane, to je jméno! Čtrnáct písmen! V angličtině to byl vlastně nejdelší jednoslovný název státu na světě. Nechal za sebou i takový Liechtenstein (13 písmen) a Turkmenistan (12).
Co jsem o Československu vlastně věděl? Nic moc. Matně jsem si připomněl, že zlosyn a geniální šachista z bondovky Srdečné pozdravy z Ruska pocházel právě z Československa. Myslím, že se jmenoval Kronsteen. Byl členem zločinecké organizace zvané SPECTRE, která se neustále snažila Jamese Bonda zlikvidovat. Tenhle chlápek byl vedoucím oddělení plánování organizace SPECTRE, což byl docela vysoký post na člověka z tak malé země, což jsem tehdy pokládal za její impozantní úspěch.
Ale za celá ta léta, co zde žiju, jsem nikdy nepotkal Čecha jménem Kronsteen. Ani jsem se tu nikdy nesetkal se žádnými šachistickými zloduchy. Jednou jsem hrál dámu s Čechem, jenž hrál docela dobře a choval se jak blbec. Toť vše.
Druhá věc, která mě na téhle zemi překvapila (a tohle bude asi znít úplně na hlavu, ale pravda to je), bylo po příletu do Prahy zjištění, že je tu všechno barevné.
Bez legrace. Po celý svůj život jsem v amerických novinách a školních učebnicích neviděl jiné obrázky z východní Evropy než černobílé fotografie lidí, kteří v dlouhých šedých kabátech až na zem postávají v krutém mrazu ve frontě na chleba.
Takže když jsem poprvé uviděl Prahu na vlastní oči, nestačil jsem se divit. Stromy byly zelené! Obloha byla … no, ve skutečnosti byla v ten chladný den na konci září většinou šedivá. Domy, ulice, metro, lidé … no, dobrá, přiznám se bez mučení, všechno mělo taky takový šedavý, bezbarvý nádech, ale ty stromy! Určitě zářily barvou. Vzpomínám si, jak jsem na ně v údivu zíral v den příjezdu, když jsem o pár hodin později stál v zimě před obchodem a ve frontě čekal společně s řadou lidí v dlouhých tmavých kabátech na chleba.
Třetí věc, jež mě hned první den tady překvapila, bylo telefonování. Či spíš snaha zatelefonovat si z automatu na nádraží. Chtěl jsem vložit do přístroje korunovou minci, ale nešlo to. Otvor blokoval jakýsi kovový předmět. Vyzkoušel jsem ostatní telefony kolem, ale všechny měly otvory zablokovány stejně.
Pak si jeden laskavý český kolemjdoucí všiml mého zmateného chování a ukázal mi, jak telefon funguje. Položil minci na malý výstupek před otvorem a vytočil mi číslo. Když se na volaném čísle ozval hlas, otvor se otevřel a mince zapadla dovnitř.
Pane jo, pomyslel jsem si. Mince tam nezapadne, dokud vás telefon nespojí. Takže nemůžete o své mince přijít, kdyby se telefon porouchal. Jak důmyslné!
Když jsem se hlasu na druhém konci drátu zeptal, zda bych mohl mluvit s ředitelem školy, kde jsem měl vyučovat, ten člověk vyštěkl: „To je omyl!“ a zavěsil. Můj laskavý český zachránce, co mi pomáhal se dovolat, se ptal, cože se to stalo. Tak jsem mu sdělil, že jsem se asi nedopatřením dovolal někomu jménem pan Omyl. Ujistil mě, že takové omyly jsou v české telefonní síti zcela běžné, a znovu mi s telefonováním pomohl. Až jsem se konečně na třetí nebo čtvrtý pokus do školy skutečně dovolal.
Jak se ukázalo, český telefonní systém se stal jedním ze stálých zdrojů mého překvapení. Jednou jsem se dovolal na číslo, kde jsem uslyšel dva nebo tři hlasy mluvící najednou. V moravském městě Vranově jsem zase našel zázračný veřejný telefonní automat, do něhož jsem vložil jednu korunu, a zázrakem jsem mohl víc než hodinu mluvit se svou rodinou v daleké Americe. Pokud jste na tyto zkušenosti s fungováním telefonních budek v minulosti příliš mladí, určitě se zeptejte rodičů. Možná i oni mají v zásobě pár legračních historek.
Dočkal jsem se mnoha dalších překvapení během všech těch dnů, týdnů i měsíců života v Československu, které pro mě brzy přestalo být jen zemí s nejdelším názvem na světě.
Avšak tím největším překvapením pro mě bylo, že jsem se tu po čase zamiloval a našel své největší štěstí v životě … ale počkat, tohle má být humoristický sloupek, tak se o tom tady nebudu rozepisovat.
Místo toho mi jen dovolte malou výzvu: Budu nesmírně rád, když se mi ozve chlápek jménem Kronsteen. Ať mi laskavě napíše sem, do Reflexu.
