Možná je to nafouknutá bublina. Ale možná je to revoluční technologie. Pokud platí to druhé, pak se převrat světového významu odehrává i v suterénu smíchovského činžáku, kde žij e a tvoří DESIGNÉR 3D-TISKÁREN, mimořádně talentovaný samouk Josef Průša (22).
Nevim, jak nejůlépe přeložit anglické zvolání „Wow!“, ale nejblíže mu je asi mírně vulgární „No ty vole!“. Každopádně je to nejčastější reakce, když někomu představíte technologii zvanou 3D-tisk. Prostě se mu neubráníte.
Diana je modelka, kterou jsme si objednali přes agenturu. Když jdeme po schodech do suterénu smíchovského činžáku, trochu znejistí. „Ještě nikdo mi neřekl, o co vlastně jde,“ říká. Ví jen to, že ji budeme fotografovat bez šatů. Ujišťuju ji, že se nemusí ničeho bát. „Jen si vás oskenujeme a vytiskneme,“ usměju se.
Ale už když to vyslovuju, je mi jasné, že to musí znít divně. Jako nějaké sexuální praktiky. Ovšem se sexem to nemá nic společného. Chceme na vlastní kůži – lépe řečeno na kůži naší modelky – vyzkoušet takzvaný 3D-tisk. Podle některých odborníků je to technologie, jež by mohla změnit svět. Tak jako počítačová či ještě dříve průmyslová revoluce.
VYTISKNI SI AUTO
Hodně lidí mate slovo „tisk“, protože si každý představí počítačovou tiskárnu. A pod 3D-tiskem pak nějakou její lepší verzi, která umí tisknout na papír trojrozměrné obrázky. Třeba takové ty rozmazané, jež pak pozorujete speciálními brýlemi. Ale tak to není. 3D-tisk je technologie, která umožňuje vyrábět v podstatě jakékoliv předměty.
Původně ji využívali například designéři pro výrobu prototypů. Existovala už před desítkami let, ale byla velmi nákladná a složitá. Věci při ní nevznikají tradičně odléváním nebo obráběním, nýbrž tak, že se výrobní hmota – nejčastěji plast – nanáší vrstvu po vrstvě na podkladovou desku. Nové předměty jako by se rodily před očima. Trošku to připomíná původní jehličkové tiskárny, a proto se asi vžilo označení 3D-tisk.
Až v posledních letech se tohoto oboru zmocnili nadšenci, kteří si jednoduché a levné tiskárny vyrábějí v zásadě na koleně. Zatím tahle zařízení neumějí mnoho. Ale stačí to, aby vám při pohledu na jejich výsledky poklesla čelist.
Jsou to nejrůznější jednoduché předměty z barevných plastů. Hřeben na vlasy, věšák na ručníky nebo třeba maketa lidské ruky. Vzory pro výrobu těchto věcí lze buď stáhnout z webu, anebo konkrétní věc přímo naskenovat.
Můžete si konkrétní předmět „okopírovat“ stejně jako třeba hudební nahrávku nebo textový dokument.
K čemu to je? Zatím k ničemu zvláštnímu. Ano, 3D-tiskárna vám za třicet minut „vytiskne“ krásný plastový hřeben, ale pokud bydlíte ve městě a vyběhnete z bytu do obchodu ve vedlejší ulici, budete ho mít stejně rychle. Co činí tuto technologii vzrušující, je její potenciál.
Budeme si jednou doma sami „tisknout“ většinu předmětů denní potřeby? A bude to znamenat, že se postupně přesune produkce od výrobců k zákazníkům? Nedopadne to tak, že si jednou budeme moci v pracovně „vytisknout“ nový televizor a případně dole v garáži také nový automobil?
Zní to fantasmagoricky. Ale když v sedmdesátých letech stavěli jiní nadšenci první osobní počítače, také si nikdo nedokázal představit jejich praktické využití. Že by jednou mohly nahradit výkonné komputery fungující na univerzitách či ve velkých firmách?
To vypadalo nereálně. Stejně jako to, že by jednou mohly nahradit psací stroje, noviny a televizi. Nebo že by mohly být v každé domácnosti a ve vzdálenější době i v každé kapse. Avšak stalo se to! Nikdo netvrdí, že 3Dtisk má podobně nalinkovanou budoucnost. Možná se ukáže, že je to jen móda a nafouknutá bublina. Ale třeba změní náš hmotný svět stejně zásadně, jako ten nehmotný změnily počítače a internet.
DARWIN, MENDEL, HUXLEY. A PRŮŠA
Je to nápad tak trochu z říše sci-fi . Co kdyby se tiskárny samy „rozmnožovaly“ stejně jako živí tvorové? Nebo, řečeno trochu střízlivěji, co kdyby je bylo možno „replikovat“ tak, že se na jedné tiskárně vyrobí většina součástek potřebných k sestavení nové? To je hlavní myšlenka projektu zvaného RepRap, který v roce 2005 vznikl na univerzitě v Bathu v Británii.
V rámci projektu od té doby vznikly čtyři modely 3D-tiskáren. Všechny mají tzv. otevřený design, což znamená, že je kdokoliv může vyrábět i vylepšovat. Nikdo nevlastní copyright. Tiskárny dostaly jména podle slavných evolučních biologů: Darwin, Mendel, Huxley. Vlastně s jedinou výjimkou, jíž je vylepšený model tiskárny Mendel, zvaný Prusa Mendel, zkráceně Prusa. Zrovna tahle tiskárna je nejrozšířenější — odhaduje se, že jich na světě funguje kolem osmi tisíc. Autorem designu je dvaadvacetiletý Čech Josef Průša. A právě on nám slíbil „vytisknout“ naši modelku.
Scházíme po tmavém schodišti. Dole je mříž, za ní chodba. Otvírá nám vysoký mladík v černém tričku a tvídové čepici. „Půjdeme do firmy,“ ukáže na dveře doprava. Vysvětlí, že za dveřmi vlevo ještě spí jeho přítelkyně. Tu neznám, ale už jsem ji viděl. Když jsem měl s Josefem Průšou sraz několik dní předtím, přinesl mi její malý model z červeného plastu.
Jak se k 3D-tisku dostal? „Našel jsem ten projekt před čtyřmi roky na webu. Líbilo se mi to, tak jsem si tu tiskárnu postavil,“ říká. „Bavilo mě hackovat. Ne něco krást, ale myslím v tom původním smyslu. Stavět věci, přicházet jim na kloub.“
V technologickém světě se stal „mikrocelebritou“ už dřív, když si koupil nový iPhone 3G a během několika dní z něj udělal dálkové ovládání k autíčku. Natočil o tom video, jež velmi rychle začaly sdílet zahraniční technologické servery, například populární Gizmodo.com.
„Legrační je, že v Česku se o tom psalo taky. Ale všichni to převzali z těch zahraničních serverů,“ směje se Průša dnes. Video zaujalo i redaktory v prestižním americkém nakladatelství O’Reilly Media, takže Josef Průša dostal nabídku, aby napsal kapitolu do knížky iPhone Hacks. Gymnazista Průša se stal jedním z nemnoha Čechů, kteří v tomto nakladatelství kdy publikovali. „Tehdy jsem vůbec nečetl, snad ani jednu knížku. Takže si někdy dělám legraci, že jsem jich víc vydal, než přečetl,“ směje se.
Narodil se na Vysočině v Sedletíně, od dětství ho bavily počítače a programování. Potěší mě, když říká, že se jako desetiletý díval v České televizi na dávno neexistující pořad Zavináč, jehož jsem byl spolutvůrcem. Ale ten mu jako populární a povšechný pohled na technologie moc dlouho nestačil. Naštěstí je Josef Průša z generace, jíž nejvíc vzdělání dal internet. Naučil se anglicky a hledal si všechno, co ho zajímalo. Bylo toho hodně.
Vychodil gymnázium v Chotěboři. „Ale prospěch nebyl nic moc, většinou trojky nebo čtyřky. Učitelé ze mě nebyli nadšeni, což jim nevyčítám, protože jsem na to kašlal,“ říká. Nakonec celkem slušně odmaturoval a začal v Praze studovat VŠE.
V té době už ale sbíral mezinárodní renomé jako designér 3D-tiskáren. Stal se jedním z vývojářů projektu RepRap, což znamenalo hodně času stráveného v dílně, ale taky cestováním po workshopech ve světě. „Vždycky jsem řešil dilema, jestli jet třeba na konferenci do Holandska, kde se setkám s kolegy, anebo dělat písemku ve škole za pár kreditů. Fakt je, že mi to škola nijak ne usnadnila,“ říká. „Párkrát se stalo, že moje vystoupení v médiích někomu na škole pochroumalo ego, a já to pak dostal sežrat u zkoušky.“
Ze školy odešel letos v únoru sám, i když uznává, že by ho asi stejně brzy vyhodili. „Nechci je pomlouvat. Pro účetní je VŠE určitě dobrá škola. Ale já zjistil, že mi nedává nic,“ říká. Jestli se na školu někdy vrátí? Netroufá si to odhadnout. V nejbližší době to však nemá v plánu. Jediným problém je rodina, lépe řečeno maminka a babičky. „Ty mi stále říkají: Pepo, vybodni se na ty tiskárny, a hlavně dodělej školu. Titul ti nikdo nevezme.“
JAK VYTISKNOUT ZUB
Přesuňme se v čase do prosince 1974. V USA vychází lednové číslo časopisu Popular Electronics a na obálce má stavebnici mikropočítače Altair 8080. Jejímu výrobci, plukovníku ve výslužbě Edu Robertsovi, asi zpočátku tak docela nedošlo, jak revoluční věc nabízí. Altair byl vůbec prvním funkčním malým počítačem, který si lidé mohli pořídit domů. Když se v té době řeklo „počítač“, každému se vybavilo zařízení velikosti menší tělocvičny někde na univerzitě nebo ve velké firmě.
Stavebnice Altair měla dvě malé chyby. Ta první: aby z ní člověk opravdu postavil počítač, musel mít technické znalosti a zručnost. A druhé úskalí: i když někdo počítač sestavil a zprovoznil, nebylo úplně jasné, k čemu je taková věc dobrá.
Ed Roberts očekával kolem stovky zájemců a tomu také přizpůsobil chystanou výrobu. Ale už během prvního měsíce dorazily tisíce objednávek. Stavebnice mikropočítače mladé Američany něčím fascinovala. Mezi těmi, kdo si stavebnici koupili a sestavili ji, byli mimo jiné Bill Gates, Steve Jobs či Michael Dell. Ty mladíky dobře známe, o pár desítek let později se stali miliardáři. Jestli někam zařadit počátek počítačové a později internetové revoluce, pak zhruba do těchto dní.
Střih, píše se rok 2012. Nemohly by být na koleně vyrobené, na pohled nevzhledné 3D-tiskárny podobnými „vlaštovkami revoluce“ jako první malé počítače? Paralely tu jsou. Tyto tiskárny dokáží fantastické, dech beroucí věci. Ale nikdo neví, jestli to je začátek velkého byznysu, anebo jen slepá ulička. Josef Průša se určitě v mnohém podobá počítačovým pionýrům ze sedmdesátých let. Je vzdělaný, inteligentní, sebevědomý. A ponořený jen do svého světa. Nic ostatního jako by neexistovalo. A taky – podobně jako Bill Gates či Steve Jobs – nedokončil vysokou školu.
Nedávno si založil firmu, pojmenoval ji Prusa Research. Zatím nemá žádné kolosální plány. Nabízet 3D-tiskárny jako stavebnici pro běžné uživatele? To je asi přece jen předčasné. Zatím jde spíše o poměrně náročného koníčka pro ty, kteří technologie zvládají a rozumějí jim. „Je to nástroj. Podobně jako fréza nebo soustruh. Lidé to musí nějak umět ovládat. Zatím nedává smysl nabízet 3D-tisk nějak masově. Ale ta doba přijde,“ říká.
Podle jeho odhadu lze dnes tiskárnu nákladově pořídit za zhruba osm až deset tisíc korun. Jenže samozřejmě je s tím spousta práce. Kouzlo je v tom, že kromě několika specializovaných součástek – v zásadě jde o tavicí trysku na plast a elektroniku – lze všechno postavit z dostupných materiálů. Nezapomeňme, že to hlavní si můžete „vytisknout“ na jiné 3D-tiskárně – a pak si už jen sehnat dřevěnou desku a pár kovových tyček. „Tiskárnu postavíte v New Yorku stejně jako v Praze nebo třeba ve vesnici v Indii. V tom je ta hlavní výhoda,“ říká Josef Průša.
Osobně bych si na to netroufl, jsem rád, když u běžné tiskárny zvládnu vyměnit toner. Nevadí. Možná nebudeme mít všichni 3Dtiskárny doma, ale podle Průši by už brzy mohla vzniknout centra, kam si člověk zajde nechat vyrobit to, co potřebuje. „Ulomí se vám držátko od lednice. Tak ho vezmete, necháte si ho naskenovat a za hodinu budete mít nové,“ říká. Přirovnává to ke copyshopům, kde si dnes můžete nechat cokoliv okopírovat nebo vytisknout dvojrozměrně. A také to stojí pár korun.
Něco podobného ostatně už v Praze existuje, byť v hackerských podmínkách. „Pár tiskáren je pro zájemce k dispozici v Brmlabu. Ale to tam radši nepište, ať se tam nenahrnou lidi,“ říká Josef Průša. Brm lab je centrum sdružující nezávislé vývojáře i malé firmy na Vltavské v pražských Holešovicích.
Třeba první vyloženě komerční „3D-shop“ založí Josef Průša, kdo ví. O svém podnikání moc nemluví. Zajímavých projektů má dost. Například zkoumá, jestli by se jeho tiskárna nemohla využívat pro výrobu modelů chrupu, pro použití ve stomatologii. „Pojišťovny na to dávají tak asi 170 korun, ale model z komerční 3D-tiskárny stojí tak dva až tři tisíce. Nemluvě o tom, že samotná tiskárna stojí osm miliónů, což si asi málokterý zubař může dovolit. My jsme schopni udělat výtisk za sedm až osm korun,“ říká. Je pochopitelně méně kvalitní. „Ale zkoumáme, jestli to i tak nestačí, protože ta finanční úspora je ohromná.“ Podnikatelské geny zdědil Josef Průša prý po svém otci.
„Podniká od revoluce. Má v Havlíčkově Brodě prodejnu s nábytkem,“ říká. Teď však ve svém byznysu nechává úřadovat manželku, a seč může, pomáhá v Praze synovi. „Táta říkal, že když on před víc než dvaceti lety začínal, tak na něj všichni koukali jak na magora a nikdo mu nepomohl. A že nechce, abych opakoval jeho chyby.“ Josef Průša se ze svého podnikání nijak nestresuje. „Nedělám to kvůli penězům. Chci dělat, co mě baví. A pro začátek mi bude stačit, když vydělám aspoň na provoz.“
Už však dokázal, že se umí otáčet. Píše opět pro vydavatelství O’Reilly, tentokrát celou knihu. Samozřejmě o 3D-tisku. Text ještě neodevzdal, ale nakladatelství už obdrželo stovky předběžných objednávek. Mohl by to být bestseller. Před pár týdny oznámil Průšovi dopisem hejtman z Vysočiny, že mu letos na podzim udělí nejvyšší krajské vyznamenání. Za reprezentaci v cizině! Bude to dřevěná medaile, což je vzhledem k jeho oboru paradoxní. „Celé mi to přijde hodně punkové,“ říká Josef Průša, ale je vidět, že mu to udělalo radost.
Na rozdíl od jiných geeků, propadlých svým technologickým vášním, si Josef Průša uvědomuje sílu médií. Novinářům vždy bere telefony, už byl ve dvou televizních pořadech. A když mu nabídneme, aby zkusil „vytisknout“ model vytvořený podle nahé dívky, hned souhlasí.
DVĚ OTOČKY NA ŽIDLIČCE
Naše modelka se rozhlíží po dílně a zjišťuje, kde by si mohla přepudrovat nos. V takovémhle „studiu“ se asi ještě nesvlékala. Na dvou dlouhých stolech u stěn jsou tiskárny, počítače s velkými monitory a spousty součástek. Prostě takový typický hackerský kutloch.
Diana sundá tričko i podprsenku. Jestli ze „skenování“ měla nějaké obavy, tak je mít nemusela. Je to až banálně jednoduché. Sedne si na kancelářskou otáčivou židli a pro Josefa Průšu, jenž v ruce drží Kinnect (senzor, který se používá pro ovládání počítačových her pohybem těla), vykrouží jednu předpisovou otočku. A pak ještě jednu.
Za pár minut už vidíme naskenované torzo v počítači. Mimochodem, Kinnect je svým způsobem taky zázrak a miláček hackerů, kteří zjistili, že s ním jde dělat spousty věcí – a většinou zajímavějších, než je „jen“ hraní her. U téhle komunity si Microsoft Kinnectem rozhodně vylepšil reputaci.
No a tím jsme vlastně hotovi. Pak už stačí počítačový trojrozměrný model „poslat“ do tiskárny a začít tisknout. Volíme bílou barvu plastu. Na výběr jsou různé typy. Naši modelku tiskneme plastem ABS, což je polymer používající se nejčastěji při výrobě nábytku. Ale Josef Průša má mnohem radši plast PLA neboli kyselinu polymléčnou. „Vyrábí se z kukuřičného škrobu. To znamená, že nezaneřádí tolik přírodu, a navíc nejsme závislí na ropě. Až jednou dojde, budeme pořád tisknout,“ usmívá se.
Ale už ho moc neposlouchám. Fascinovaně pozoruju, jak vrstvičku po vrstvičce vyrůstá na dřevěné desce tiskárny Prusa Mendel bílé torzo nahé ženy. Když je za třicet minut hotové, vezme ho Diana do ruky.
„Tak co tomu říkáte? Jak jste se povedla?“ ptám se jí. Ale hned si sám odpovídám. Wow!
