Přečtěte si část rozhovoru s životní partnerkou spisovatele Stiega Larssona Evou Gabrielssonovou. Více najdete Reflexu č. 8, který vychází dnes.
Švédský prozaik Stieg Larsson svou trilogií Milénium daroval světu napínavou četbu s kriminální zápletkou, společenským přesahem a sympatickými, výraznými hrdiny jako stvořenými pro filmové plátno – v podstatě těmi knihami spustil celosvětovou druhou vlnu severské krimi.
Devátého listopadu 2004, ještě před vydáním svých budoucích globálních bestsellerů, však po infarktu nečekaně umřel. Architektka, spisovatelka a politická aktivistka EVA GABRIELSSONOVÁ (58) ho provázela životem dvaatřicet let, ze stamiliónového dědictví po svém druhovi ovšem nedostala ani vindru.
O žití po boku význačného novináře, feministy a renomovaného experta na pravicový extremismus vypráví v knize Milénium, Stieg a já (ta byla zatím přeložena do třiadvaceti jazyků a nakladatelství Host jí zatím v Česku prodalo slušné dva tisíce výtisků) i v rozhovoru pro Reflex.
Zde vysvětluje, proč se s proslulým spisovatelem nikdy nevzali – a proč tedy po Larssonově nečekaném úmrtí veškeré dědictví, jež se posléze díky ziskům z prodeje Mužů, kteří nenávidí ženy, Dívky, která si hrála s ohněm a Dívky, která kopla do vosího hnízda a filmových práv na všechny tři rozrostlo na více než sto miliónů eur, připadlo v souladu se švédskou legislativou prozaikovu otci Erlandovi a bratru Joakimovi.
Zvláštní přitom je, že spisovatel s otcem po většinu svého dětství ani nežil (od necelého roku života do devíti let jej vychovávali prarodiče) a setkání obou bratrů v posledních třiceti letech Larssonova života lze podle jeho partnerky spočítat na prstech jedné ruky.
Oba muži Gabrielssonovou původně zanechali zcela bez prostředků z dědictví, posléze ji kvůli domnělému čtvrtému dílu Milénia vydírali a nakonec jí nabídli malou část svých peněz, jež nepřijala ...
Stieg Larsson v padesáti letech nečekaně zemřel na infarkt a vás po dvaatřiceti rocích života po jeho boku rodina Larssonových při procesu dědění zcela obešla. Jak vnímáte tuhle zákonem krytou nespravedlnost dnes, sedm let po smrti vašeho životního partnera?
Stiegův otec a bratr dědictví nemuseli přijmout – k tomu vás přece nikdo nenutí. Podobné činy, jakého se dopustili po Stiegově smrti jeho příbuzní, jsou osobní, ne zákonné povahy. Vypovídají hodně o morálce lidí i o nesmírně zastaralých zákonech, které upřednostňují některé dědice jen proto, že jim v žilách koluje „ta správná krev“. Podobné zákony nepodporují inovace, aktivitu nebo kreativitu, ale vybízejí lidi k pasivitě. Nedělej nic a budeš dědit, to je životní lekce, kterou člověku udílejí. Stieg a já jsme byli jedním z milionů párů žijících jako druh a družka v dlouhodobém vztahu – a najednou jako by naše společná minulost neexistovala.
Co budou Stiegův otec a bratr dělat s obrovským majetkem přesahujícím sto milionů eur, který z jeho psaní dosud inkasovali? Stiegových knih se do konce loňského roku celosvětově vydalo – a ve 47 zemích světa taky posléze prodalo – přes 65 milionů…
Jen za ty knihy získali jistě přes 60 milionů eur. Prodej filmových práv ve Švédsku, který mimochodem proběhl už v létě 2005, v době vydání románu Muži, kteří nenávidí ženy, když ještě nikdo netušil, jaký má Stiegovo dílo potenciál, a prodej práv na merchandising radši ani nepočítám. Larssonovi se sice rozhodli každoročně věnovat kolem 200 000 eur různým nadacím, ale je to mnohem, mnohem méně, než kolik bychom byli přerozdělili Stieg a já. Už jsem se navíc setkala s názorem, že tahle úlitba charitě je docela dobrý PR plán, že to z nich má udělat správné chlapy, aby utekli kritice veřejnosti, hlavně novinářů a bloggerů, že sbalili celé to dědictví s chabým argumentem „ale vždyť je to přece legální“. Na Stiegově úspěchu po jeho smrti parazituje tolik lidí, kteří nás ani neznali, natož aby nás podpořili v našich plánech…
Proč jste svou knihu Milénium, Stieg a já, která je jak Larssonovým životopisem, tak podrobným popisem vašeho vztahu a „života po Stiegovi“, vydala nejprve ve francouzštině, navíc s pomocí Marie-Françoise Colombaniové, novinářky z francouzské mutace ženského magazínu Elle? Vždyť jste novinářům tvrdila, že byste byla eventuálně schopna dopsat onen tajemný čtvrtý díl Milénia, o němž nechcete vůbec nic říct, a teď si necháte pomáhat se vzpomínkovou prózou …
To bylo takhle: napsala jsem velmi obsáhlý rukopis, hodně osobní věc, protkanou relevantními i irelevantními informacemi, do toho ještě ty odborné, náročné pasáže s podrobnostmi o mém právním konfliktu … Co jsem od té knihy očekávala, byla srozumitelnost a jasná odpověď na otázky, co se stalo se mnou a naším životem – a proč vlastně. Potřebovala jsem tedy k práci přizvat někoho objektivního, kdo by to celé pročetl a zvážil, co zachovat, co zahodit, kde doplnit. Tahle role by samozřejmě připadla Stiegovi, kdyby tu ještě se mnou byl. Marie-Françoise měla schopnosti, které ji pro tu roli předurčovaly – to jsem poznala, už když se mnou předtím pořizovala pro francouzskou Elle rozhovor. Také znala lidi z nakladatelství Actes Sud, jež se posléze stalo mým vydavatelem i agentem – vybrala jsem si je proto, že je to dobrá, morální, férová organizace, která ctí Stiegovy a moje hodnoty. Ačkoli bych možná nemusela, požádala jsem vydavatele, aby na přebal knihy vedle mého jména rozhodně uvedl i jméno Marie-Françoise. To byla jedna z největších lekcí, jež mi po Stiegově smrti život udělil: nikdy nezapomeň na své přátele a spolupracovníky.
Stieg Larsson původně uvažoval o tom, že Milénium bude tvořit deset románů – aspoň to tvrdí jeho někdejší kolega, novinář Kurdo Baksi, ve své knize o něm. Víte o nějakých nezávislých kapitolách, nástinech nebo náčrtech děje?
Na tuhle otázku vám z mnoha důvodů neodpovím.
V poslední době se vyrojilo několik knih o Stiegu Larssonovi, napsaných jeho přáteli i „přáteli“. Četla jste některé z nich – a doporučila byste nějakou?
Četla jsem jich pár a žádnou z nich doporučit nechci.
A co snímky podle Stiegových knih? Viděla jste tři švédské thrillery režisérů Nielse Ardena Opleva a Daniela Alfredsona a hollywoodskou verzi režírovanou Davidem Fincherem?
Ty tři švédské ano, ale americkou verzi Mužů, kteří nenávidí ženy zatím nikoli. Švédští herci předvedli dobrý výkon, zejména Noomi Rapaceová jako Lisbeth Salanderová, ale můžu vám říct, že se mi v prvním díle dost příčilo sledovat odklon od původního historického a politického dramatu k akčnímu filmu. V současné době se ve Švédsku hodně mluví o hollywoodské verzi – hlavní kritika se snáší na postavu Lisbeth ztvárněnou Rooney Maraovou, které bylo vnuceno postavení oběti a násilí napáchané na ní má být vzrušující zábavou. Původní feministická perspektiva celého systému rozličných forem diskriminace žen a jejich osobní boje proti bezpráví jsou pryč. A už jen anglický překlad názvu románu – místo originálních Mužů, kteří nenávidí ženy je to Dívka s dračím tetováním – zní nikoli jako závažné dílo o stavu společnosti, ale jako název dětské knížky.
Ve své dva roky staré knize píšete o problematice nesezdaných párů a o právech jedinců žijících bez manželského slibu. Myslíte, že váš hojně medializovaný případ v oblasti legislativy něco změní?
Rozhodně ano, Stiegův a můj případ je jedním z velmi mála příběhů, jež se dostaly díky mediálnímu prostoru před oči veřejnosti – a to náhodou, jen kvůli úspěchu Milénia. Ale jsou tu tisíce a tisíce podobných případů, o kterých se nikdo kromě nejbližšího okolí těch dvou dotčených nedozví, poněvadž zákon o dědictví a legislativní úpravy pro nesezdané páry nám neumožňuje se soudit o to, co nám z hlediska morálky patří. Takže neexistují žádné oficiální záznamy v právním systému pro média a politiky, jež by sloužily jako základ statistik a odhalily tak, jak zastaralé a nespravedlivé tyhle zákony jsou.
Mnohem více si přečtete v Reflexu č. 8, který vychází dnes.
