Jiří Gruša

Jiří Gruša Zdroj: Michal Růžička / MF Dnes / Profimedia.cz

Ve věku 72 let zemřel básník a politik Jiří Gruša. Přečtěte si rozhovor, který v minulosti poskytl Reflexu

Spisovatel, esejista, ale také polistopadový velvyslanec v Německu a dnes v Rakousku - tohle všechno byl Jiří Gruša, jedna z těch osobností, které dávali tuzemské diplomacii to, čemu se říká šmrnc. Krátce před vánocemi roku 2001 jsme si zahráli oblíbenou českou hru na téma: Jací jsme?

 

V knize Česko - návod k použití jste několikrát napsal, že Češi cítí tradiční nedůvěru ke světu, který si označují studeným slovem cizina. Napsal jste: "Dodnes požadujeme od nečešstva nejdřív důkaz, že si o nás nemyslí nic zlého, než si sami o něm přestaneme myslet samé špatnosti." Co je v tom typicky českého?

Například Angličan sám sebe považuje za natolik dobrého, že snese všechny ostatní a priori. Něco špatného si o nich začne myslet, až když mu něco udělají. Slovo cizina pochází etymologicky ze slov divný, cizí. České slovo Němec zase ze slova němý. Němci, to jsou ti divní lidé, co mluví tou nesrozumitelnou řečí. My Češi dnes máme 466 kilometrů hranice s Rakouskem a 810 s Německem, takže jsme trvale zasazeni do jakéhosi cizího, němého prostředí, které v nás vytvořilo opatrnost vůči vnějšímu světu. Nyní se ale svět mění a my budeme potřebovat nové know-how na sousedství s Německem. Bude to nový model života uvnitř většího společenství. Je politicky produktivní ohlídat si některá životně důležitá rozhodnutí v grémiích Evropské unie než posílat uražené bu-bubu vládám cizích zemí, které se ho stejně nebojí. V globálním světě neplatí obranný mechanismus české vsi.

 

Často mluvíte o fenoménu českého heimatfilmu. Co tím myslíte?

V Česku nemáme pro tento fenomén slovo. Heimatfilm je prostě idyla o dobrém venkově a zlém městě, dobrý chudák a zlý boháč, dobrá příroda a zlá civilizace, však to znáte. Je to nekonečný motiv, vlastně žánr, který se prolíná uměním - viz Švanda dudák, Naši furianti nebo také Vesničko má středisková a i v jiných dílech je tento motiv přítomný. Když jsem přijel do Německa, tak jsem zjistil, že v televizi běží určitý druh filmů s označením heimatfilm. Zatímco v německém světě jde o sekundární umělecký proud, druhou ligu typu Doktor z hor, tak v Česku jde o proud hlavní. Všimněte si, že za všech režimů, včetně války (zejména za ní), kvetl heimatfilm jako dovolený útvar národní identity.

 

Jak se heimatfilm projevuje v praktickém životě?

Heimatfilm má zvláštní myšlenku - našinec je něco lepšího, zejména když žije v přírodě. Tedy v tom dobrém, čistém prostředí na chalupě. Tahle představa ale neplatí mimo ves, ve skutečném světě. Tam jste lepší, když máte srovnatelně lepší výrobek, větší schopnosti atd. V heimatfilmu platí více původ než výkon, družnost více než individualita, platí zde věčná oprava, nepřipouští se sociální rozdíl, talent je přitěžující okolnost apod.

 

Jak vypadá český politický heimatfilm?

Je to zápas o starostu mezi třemi frakcemi, které se znají od holiče a ten jim k tomu ještě sám radí.

 

Dokázal někdo z heimatfilmu vystoupit?

Například Miloš Forman svým filmem Hoří, má panenko. To je nemilosrdný pohled na český heimatfilm v praxi. Nebo Masaryk, když v úvodu první světové války odjel na Západ a začal tam vytvářet protirakouský odboj.

 

Pavel Tigrid si nedávno posteskl, že Českou republiku vnitřně oslabuje a navenek poškozuje spor dvou Václavů v čele státu. Je to varianta na český heimatfilm?

Popsal bych to jako přílišnou individualizaci politiky. Když jste politik, tak musíte přijmout určitou roli a opustit část své osobnosti. To ale český politik nedělá. Když má někdo jiný názor, tak to Češi vnímají jako osobní útok a averzi až za hrob. Pokud někdo chce jiné zdanění nebo jinak volit prezidenta, tak to není můj nepřítel, nýbrž partner vytvářející potřebnou pluralitu názorů, ale my to takhle chápat neumíme. V českém heimatfilmu maximálně platí: tuhle rundu platím já a tam s tím nemluvím, protože bydlí za rohem a tam přece vždycky bydleli pitomci. Je to prostě všechno příliš osobní.

 

Už před třemi lety jste ohlásil, že píšete esej Moc mocných, v níž chcete využít svou zkušenost z politiky a diplomacie. Jak jste daleko?

Není to analýza české politiky, ale nietzschovsky psaný esej, který se zabývá mechanismy moci. Jde o pozorování, jak se literatura může stát politikou. Jedná se o určitou polemiku s tzv. dobrým svědomím literátů. Snažím se doložit, že se nikdy nic neodehrávalo bez významných literátů a že se spolupodíleli na všech prasárnách od renesance až dodnes - a to velmi intenzívně, v Česku i ve světě. Moje životní polemické téma je, že česká literatura nesmí suplovat politiku. Když se zrodí politická krize, tak zde nesmí zaskakovat básník, ale politik. Kdo je ale politik a třeba i velitel ozbrojených sil, musí mít úplně jinou odpovědnost, protože jeho rozhodnutí modeluje chování národa na dlouhá léta dopředu.

 

Myslíte tím Edvarda Beneše v době Mnichova?

Ale také v únoru 1948, když podepsal onu zrůdnou vládu z rukou Gottwalda, do které ještě vstoupil i Jan Masaryk. To přece nebylo nutné. Já to prostě nepodepíšu - zastřelte mě, to mohl klidně říct. Ale proč svým jednáním vytvářet dojem o legálním převzetí moci?

 

Jak vám tento pohled korigovala jedenáctiletá zkušenost v diplomatických službách?

Viděl jsem, jak se rodí mnohá rozhodnutí, což potvrdilo mou tezi o křehkosti lidských rozhodnutí, významu osobností a nahodilostí lidského života. Celý můj život byl polemikou s marxismem, který postuluje "zákonitosti společenského vývoje". Přesto jsem si myslel, že v politickém dění je více pořádku. Daleko častěji, než jsem si myslel, ale rozhoduje schopnost ustát dobré náhody - to je pro mě klíčová kategorie.

 

Znáte nějaký silný příklad té křehkosti rozhodnutí?

Vznik USA. Několik amerických osadníků hodí pár beden čaje do moře, vzbouří se proti britské nadvládě a vytvoří novou civilizaci. Také tam bylo možné jít domů, zapít to pivem a doufat, že příští pán bude hodnější. Postupně se v USA vytvořil jiný model politického chování než v Evropě - nevrchnostenský. I ty strany tam nejsou shoradolné obživovací organizace a mít funkci neznamená udělat z ostatních servilní pitomce.