Martin Bartkovský: Koaličním postavičkám se sice můžeme hlasitě smát, ale žádná legrace to není
Před čtrnácti dny propukla válka na Blízkém východě s dost nečekanými konsekvencemi pro státy v okolí Íránu, ale i celý svět. Nikdo si asi nedokázal představit obrázky, ve kterých bezpilotní letouny útočí na Dubaj a ostatní emiráty. Už tak vypjatou situaci se z druhé strany rozhodl okořenit Andrej Babiš, který svou „pomocí“ zasíval chaos do návratu českých turistů. Jeho pověstný mikromanagement zažil svůj vrchol. Zatímco v covidu se mu „řízení“ krize rozpadlo až při druhé vlně, tentokrát to stihl během prvních 48 hodin. Ocitli jsme se velmi rychle v situaci mezi „best in repatriace“ a „letadla, která měla přiletět, tak nepřiletěla“.
V Íránu a jeho okolí se stále válčí a Donald Trump ani Benjamin Netanjahu neoznámili, jaký je jejich plán. S částečným usazením prachu je ale zřejmé, jak chaotické řízení premiéra Babiše a jeho novopečeného žáka Petra Macinky českým turistům život spíš ztěžovalo, než usnadňovalo. Z celé řady svědectví je patrné, že do lokální práce konzulátů a velvyslanectví česká vláda svými nekoordinovanými prohlášeními spíš házela vidle. Zatímco Macinka se turistům vysmíval a bagatelizoval jejich situaci, Babiš si přivlastňoval lety, na jejichž provoz neměl absolutně žádný vliv. Ministr zahraničí se pak, tak jako Babišova vláda za covidu, chodil klanět letadlům na pražské Letiště Václava Havla.
Pro současnou vládu je to symptomatické. Věnuje se nepodstatným detailům a kulturním válkám místo toho, aby řídila zemi a snažila se ji maximálně ochránit před blížícími se dopady další velké války. Fialova vláda test ruskou invazí na Ukrajinu zvládla. Jak energeticky, tak humanitárně. Babiš svoji zkoušku nyní prožívá a upřímně to zatím není hezká podívaná.
Vládní koalice je absolutně rozklížená a jednotná česká zahraniční politika neexistuje. Stejně tak není definován ani dlouhodobý český zájem. Podívejte se na to se mnou. Tomio Okamura (a s ním pochopitelně celá SPD) kritizuje americký útok na Írán. Tvrdí, že rozhodně není legitimní a že nemůžeme ignorovat mezinárodní právo, když za stejný útok kritizujeme Rusko. Stejně, jen v mnohem ostřejších výrazech, mluví PRO skrze ústa Jindřicha Rajchla. Ani od jedné strany jsem si nicméně kritiky Ruska nikdy nevšiml. Ale možná jsem jen málo všímavý.
Svobodní nereagují vůbec. Markéta Šichtařová si zatím nevšimla, že je poslankyně. Na plénu nepromluvila, odhlásila se ze všech výborů, ve sněmovně propaguje své finanční poradenství a nabízí lidem prodej zlata. Libor Vondráček prakticky neexistuje. To máme oba Svobodné. V rámci Trikolóry pokřikuje docent Ševčík směrem k řečnickému pultíku, Zuzana Majerová pak v TV blouzní o tom, že každý, kdo chtěl za komunismu pracovat v zahraničí, musel být zároveň estébák. A že to tak bylo normální.
Petr Macinka tvrdí, že je kamarád Donalda Trumpa, J. D. Vance i Marka Rubia a že díky tomu nemusí Česko plnit své závazky vůči NATO ve výdajích na obranu. A pak dostane naše země už druhý kartáč od amerického velvyslance, který nám jasně říká, že pro Trumpovu administrativu je tohle problém. Ikonická postava Motoristů, Filip Turek, se v konfliktu už v minulosti postavila na stranu Íránu, když navštěvovala jeho ambasádu a vyhrožovala saúdskému diplomatovi (v nynějším konfliktu spojenci USA) nábojem postaveným na střechu auta a šibenicí za stěračem. Premiér Andrej Babiš k tomu všemu řekne, že prostě nemá válku v programu. Ani tu na Ukrajině, ani tu na Blízkém východě. Ministr obrany mlčí. Náčelník generálního štábu nesmí do ČT.
Můžeme se tak sice hlasitě smát každé ze stran vládní šestikoalice, žádná legrace to ale není. Otřásají se světové burzy, zdražují státní dluhopisy a cena za barel ropy míří k nebesům. Značně se to dotkne Česka jako exportní země. A to vůbec nemluvím o migrační vlně, která se z regionu bezpochyby zvedne. Pokud chce tato vláda skutečně myslet na „naše lidi“, a to skutečně opravdu na všechny Čechy, měla by tyhle problémy přestat ignorovat a začít je akutně řešit. Až krize udeří plnou silou, nikdo se nebude ptát, zda jsme tuhle válku měli, či neměli v programu. A chtělo by to trochu sofistikovanější řešení než jen spálit hromadu peněz jako za covidu.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu
