Jak jsem třetí týden na Leyter.com a pozoruji, co vlastně geosociální síť přináší, najednou zjišťuji, že se v realitě stává veřejnou další informace o člověku.
Pozoruji nárůst uživatelů Leyteru a aktivity etablovaných sociálních sítí, a zjišťuji, že paranoidní vize scifistů 80. let minulého století se stávají realitou, jenže přesně opačně, než scifisté očekávali. Ano, jsme řádově snadněji dohledatelní než lidé před sto lety a je o nás známo okolí mnohem víc než o nich. Na rozdíl od scifi se však tato skutečnost nestala stresujícím faktorem a ono sledování nám není vnuceno. Kupujeme si je za nemalé peníze sami a jsme s tím moc spokojení.
Obliba geotagování - hlášení své momentální, obvyklé, očekávané či minulé geografické polohy - se stává samozřejmostí, lidé si ho užívají a dělají ho, hlásí se, naprosto dobrovolně. Nejde o svět Velkého Bratra, který přes snahu občanů o soukromí všechny sleduje. Jde naopak o svět Velkého Žvanila, kde každý s velkou chutí vyklopí na Síť - a tudíž světu - jak vypadá, s kým žije, jaké má zájmy, co čte, s kým se kamarádí, jak vypadá, s kým chodí na mejdany, s kým právě je a nyní nově i to, kde právě je a kde obvykle bývá.
Soukromí dostává úplně jiný obsah, než mělo před sto či jen padesáti lety. Soukromým v pravém slova smyslu zůstává jen to, co odbavím (bez mobilu a tabletu u sebe, aby o mě nevěděl ani operátor) osobně, nenahlásím svou polohu žádné sociální síti, vyhnu se kamerám po cestě, sejdu se s člověkem, kterého nemám v přátelích na Facebooku či Leyteru, a o události nejen s ním, ale vůbec s nikým neceknu do telefonu, mailu či chatu. Taková situace prakticky nenastává.
Nejdůležitější na tomto stavu reality samozřejmě je, že nám naše vlastní zveřejňování a zviditelňování nikdo nevnutil, že jsme se k tomu rozhodli sami, děláme to s chutí a baví nás to. A Leyter je velmi dobrý prostředek, jak tomu pomoct ještě o kousek dál.
