Stát na ně spoléhá v krizích, ale peníze jim neslíbí. Krizové linky bojují o přežití
Když dojde k tragédii, stát i média okamžitě sdílí kontakty na krizové linky. Je to číslo, které vidíme na plakátech, webech i v televizních zprávách. Lidé, kteří tato sluchátka zvedají a zachraňují lidské životy, však na začátku každého roku nemají jistotu, zda budou mít z čeho zaplatit provoz. Odborníci z praxe se v Poslanecké sněmovně shodují: Systém financování je nedůstojný.
Na neformálním setkání v Poslanecké sněmovně, které uspořádala pirátská poslankyně Barbora Pipášová, se sešli zástupci klíčových organizací poskytujících distanční krizovou pomoc. U jednoho stolu zasedli zástupci Linky bezpečí, Cesty z krize, Národní linky pro odvykání, Linky seniorů (Elpida), SexHelpu i regionálních linek z Ústí nad Labem a Liberce. Všichni s jediným poselstvím: krizová pomoc v Česku mele z posledního a stát ji nechává napospas dotační nejistotě.
„Na krizovou linku odkazuje stát při každé tragédii. Přitom lidé, kteří ji provozují, nevědí, jestli budou mít za půl roku z čeho zaplatit provoz. Je problematické, pokud stát na tato čísla lidi posílá, ale neručí za to, že je pak na druhé straně někdo zvedne,“ zdůraznila poslankyně Pipášová.
Život na dluh a nejistota v lednu
Hlavním kamenem úrazu je systém financování přes dotační tituly sociálních služeb či dotační programy. Peníze ze státního rozpočtu organizacím běžně přicházejí až na jaře nebo v průběhu června. První měsíce roku tak krizové linky fungují doslova „na dluh“.
„Zákon o sociálních službách platí od roku 2006 a celou dobu čelíme úplně stejným problémům. V lednu a únoru nevíme, jak věci budou. Krizové organizace pak ručí vlastním majetkem a v nevědomí předfinancovávají provoz, aniž by věděly, do jaké výše dotaci získají,“ upozornil Jiří Hrabě, ředitel organizace Elpida, která provozuje Linku seniorů. „Lidé na linkách jsou srdcaři, ale je nefér, že mají pomáhat v krizi a sami se kvůli nekoncepčnosti státu dostávají do finanční tísně. V jiném oboru by to fungovat nemohlo,“ dodal Hrabě.
Že nejde o teoretickou hrozbu, dokládají data České asociace pracovišť linek důvěry (ČAPLD). „V roce 2023 takhle skončily dvě dlouholeté linky, protože zřizovatel řekl, že už na to nemůže doplácet. Když se ptáme ostatních linek na výhled do dalších let, hlavní výzvou je vždy stabilizace a finanční zabezpečení,“ popsala Pavla Pejšová, předsedkyně ČAPLD.
Náročné vzdělání vs. „tetka u guláše“
Provozovatelé linek se navíc potýkají s dehonestací své profesní náročnosti. Být krizovým interventem totiž neznamená jen „zvedat telefony“. Vyžaduje se vysokoškolské vzdělání, minimálně stohodinový akreditovaný výcvik, stovky hodin supervizí a náročný zácvik.
„Někdy se to dehonestuje, jako by to byly nějaké tetky Bětky u vaření guláše. Tak to vůbec není. Je to práce, která nese obrovskou odbornost, erudici a etiku. Rozhodujete stejně jako chirurg o životě a smrti, ale pozice krizového interventa v české legislativě oficiálně ani neexistuje,“ zaznělo od zástupkyň ČAPLD a Linky důvěry Liberec.
Kvůli absurdně nízkým platům a nejistotě vycvičení odborníci ze sektoru masivně odcházejí.
Nový fenomén: Volají agresoři i lidé plánující násilí
Statistiky z posledních let přitom ukazují, že lidí by bylo naopak potřeba více. Michaela Tacáková z Národní linky pro odvykání například potvrzuje výrazné skoky v počtu hovorů. Na dětské Lince bezpečí zase raketově roste psaná e-mailová poradna: meziročně o 30 až 40 procent.
Objevuje se ale i zcela nový a varovný fenomén: nárůst kontaktů s agresory a lidmi, kteří plánují ublížit druhým. Důležitým faktorem je zde anonymita.
„Čím dál tím víc nás kontaktují lidé – včetně mladistvých –, kterým v hlavě běží agresivní myšlenky nebo konkrétní plány někomu ublížit. Z devadesáti procent se nám daří jejich stav zklidnit a nasměrovat je do péče. Kdybychom ale neposkytovali anonymní službu a dotyčný by se musel představit, nikdy by se neozval. Je to zásadní preventivní prvek pro bezpečnost celého státu,“ vysvětlila Hana Píšová, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí.
Podobnou zkušenost má i specializovaná linka SexHelp spravovaná Národním ústavem duševního zdraví (NÚDZ). „Naše sublinka pracuje s parafilními klienty. Když nám zavolá člověk s pedofilní preferencí, ještě to neznamená, že musí někomu ublížit. Díky anonymitě s nimi dokážeme i několik let terapeuticky pracovat tak, aby žili kvalitní život a nevznikalo riziko pro děti či společnost. Bez anonymity by ti lidé do systému vůbec nevstoupili,“ dodala Kateřina Vojtová z linky SexHelp.
AI jako dobrý sluha, ale nebezpečný pán
Diskuse se dotkla i vzmáhajících se komerčních projektů a AI chatbotů. Odborníci varují před tím, aby se umělá inteligence zaměňovala s odbornou krizovou intervencí.
„Děti si často zkoušejí chatovat s ChatGPT, ale pak stejně píší k nám na Linku bezpečí s tím, že jim robot vůbec nepomohl a jen po nich opakuje zprávy. AI nedokáže pracovat s emocemi, neslyší nuance v hlase a má tendenci člověka potvrzovat v jeho bludech nebo tunelovém vidění. Pokud dáte člověku stojícímu na mostě hlasového asistenta, ztratíte drahocenný čas, který rozhoduje o jeho záchraně,“ míní Píšová.
Co žádají odborníci od státu?
- Předvídatelné víceleté financování: Aby organizace nemusely každý začátek roku řešit přežití a hrozbu omezení provozu.
- Oficiální ukotvení: Legislativní uznání profese „krizový intervent“.
- Virtuální ústřednu a propojení sítě: Stát by měl po vzoru linky 112 garantovat chytré technické řešení. Pokud je linka v Praze obsazená, hovor by měl být automaticky přesměrován na volného interventa v Liberci nebo Ústí nad Labem
Pirátská poslankyně Barbora Pipíšová přislíbila, že téma vznese při vyjednávání o státním rozpočtu a pokusí se vyjednat pozměňovací návrh napříč politickým spektrem. „Krizové linky jsou nejlevnější a už fungující vrstva krizové péče. Nechat je zkolabovat by znamenalo bourat základ, na kterém chce stát stavět,“ uzavírá Pipášová.
