Lidé o něm hovoří jako o létajícím Francouzovi a znají ho jako Lorenza. Jeho vlastní jméno Laurent Serre je podstatně méně známé, stejně jako životní příběh, který by přitom stál za filmové zpracování. V listopadu se představí v pražské O2 areně.
Pětačtyřicetiletý Laurent Serre alias Lorenzo je největší hvězdou koňských show v současnosti. Od 17. do 20. listopadu jeho umění budou moci obdivovat každý den návštěvníci galashow světového parkuru Global Champions Prague Playoffs v libeňské O2 areně.
Každý, kdo o Lorenzovi již slyšel nebo viděl některé z jeho vystoupení, tak si okamžitě vybaví některý z jeho obdivuhodných kousků na hřbetech koní. Nejezdí na nich zpravidla obkročmo, ale vestoje. Ke komunikaci používá neviditelná gesta, jemné doteky tušírkou, případně v rukou drží několik opratí a v jeden okamžik ovládá různé páry koní. Společně překonávají netradiční překážky, kličkují mezi slalomovými tyčemi a v jiných případech sám Lorenzo skáče na vysoko postavené laťky, aby se záhy během jízdy vrátil zpět na koně.
Jak ovšem jeho životní cesta s koňmi začala? Díky čemu začal účinkovat při různých jezdeckých show? Je těžké vycvičit koně k tomu, aby předváděl obtížné cviky doslova na pomyšlení? To vše prozradil v obsáhlém rozhovoru.
Byli koně ve vašem životě už od dětství?
Ano, pocházím z jihu Francie, z Camarque. To je oblast velmi typická svou přírodou a spoustou divokých koní a býků. Udržují se tam tradice camarských „kovbojů“. Moji rodiče měli koně rádi a jednoho rodinného koně také vlastnili, jmenoval se Niasque. Za přírodou a tradicemi tam jezdí mnoho turistů a já jsem jim už od mala předváděl různé triky s koňmi, třeba jak se dělá voltiž.
Jak vznikla vaše umělecká přezdívka Lorenzo?
Ta přezdívka vznikla v době, kdy mi bylo asi dvanáct let. Dělal jsem tehdy malou show v Camarque a mezi diváky bylo mnoho turistů z Itálie. Pořád na mě volali Lorenzo, Lorenzo, a moje máma říkala, že je to vlastně velmi dobré umělecké jméno. A tak už jsem si ho nechal.
Kdy jste v době objevil talent porozumět koním?
Já si o sobě opravdu nemyslím, že rozumím koním. Prvním krokem bylo prostě jen žít s koňmi. Jezdit na nich do přírody a zkoušet triky. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli je to porozumění. Přišlo mi to úplně normální, když žijete s koňmi a pracujete s nimi. Takže se nedomnívám, že mám talent.
Jaké kvality musí mít člověk, který takto pracuje s koňmi?
Musí v tom být určitá technika, to hlavně zpočátku. A samozřejmě musíte mít cit. Každý kůň je jiný. Musíte umět reagovat správně a ve správný moment, zkoušet být přirozený, mít instinkt, přespříliš nepřemýšlet. Myslím, že hodně jezdců je opravdu velmi dobře napojených na své koně. Někteří se pořád potřebují učit, ale domnívám se, že se to může naučit každý.
První vaše veřejné vystoupení se odehrálo, když vám bylo osm let. Jak k tomu došlo?
Mám o dva roky staršího bratra a ten opravdu hodně jezdil na koních. Jezdil klasické disciplíny, konkrétně parkur. Když jsem ho sledoval, jak trénuje v jezdeckém centru, nepřišlo mi to nijak atraktivní. A pak jsem viděl děti, jak cvičí voltiž. Řekl jsem doma mámě, že se to chci naučit. Všechno, co jsem se pak v klubu učil, jsem zkoušel i doma na vlastním koni. Dělal jsem různé cviky a také triky, které jsem okoukal při show. Pak jsem se krok po kroku pokoušel vymyslet své vlastní triky a svůj způsob. Vždycky jsem chtěl být dobrý. To jsem prostě já, nechtěl jsem na koni zůstat jen sedět, chtěl jsem stát, různě skákat.
Poznáte na první pohled koně, s kterým si budete rozumět a bude se vám s ním dobře pracovat?
To je složitá otázka. Kůň, který je volně v klidu ve výběhu, se pak úplně jinak chová při práci. Musíte s ním něco málo zkusit, abyste ho poznal líp. Jít opět krok po kroku. Není to o první pohledu. Je to práce, jejíž výsledky přijdou časem. A v čase se to může měnit.
Jaký charakter musí takový kůň mít?
Nerozděluji koně podle povahy. Ve většině případů kupuji celé skupiny koní. V těch skupinách jsou koně nervózní, agresivní, ale další jsou zase velmi klidní a hodní. Jsou tam hodně rozdílné typy koní. Na některé potřebujeme více času. Nakonec však úplně každý má své místo při mých show. Je to otázka času. Ti hodně složití koně jen potřebují hodně času a trpělivosti.
Jak dlouhý čas uplyne od prvního setkání s koněm do okamžiku, kdy může vystoupit na show?
Nikdy to není stejné, záleží to na mnoha věcech. Třeba i na tom, jestli je kůň koupený, nebo se narodil u mě. Záleží, co od něj potřebujete, aby se naučil. Ale takový dobrý průměr je řekněme tři roky. Přitom první rok s nimi dělám běžné úkony a běžnou práci, až během toho druhého roku začínáme zkoušet třeba specifický krok pro moji show. Po třech letech je dobrý kůň připravený. Je to ovšem opravdu průměr, neumím to říct přesně.
Máte vlastní farmu a chov, kolik koní chováte?
Na farmě chovám hlavně lusitánské koně. Celkově mám kolem padesáti koní. Pro show jich je mezi dvaceti až třiceti. Mám na farmě i jiné koně, jednak ty, co už odešli ze show a jsou na odpočinku, pak naopak mladé koně a také máme voltižní koně pro výcvik dětí, který vedu. Máme poníky pro děti plus koně, kteří vozí turisty.
Vzpomenete si na svého úplně prvního koně? Jak se vaše farma rozrůstala?
Můj první kůň byl camarský kůň. Byl velmi malý, roztomilý a hodný. Když jsem byl úplně malý, koní jsem se bál. On byl vlastně ten, díky kterému jsem se bát přestal. Začal jsem je milovat a trávit s nimi čas. Speciálně toto bylo opravdu milý a trpělivý kůň.
Hráli koně Niasque a Tarzan důležitou roli ve vašem životě?
Ano, samozřejmě. První kůň, to byl Niasque, je vždy velmi důležitý, protože vy vlastně nevíte, co a jak. Tarzan byl docela nervózní kůň. Nebyl to camarský kůň, ale byl také fajn. Oni dva byli vlastně součástí okamžiku, kdy jsem poprvé stál na dvou koních najednou. Bylo to na konci vystoupení, během kterého jsem nejprve předváděl triky s Niasquem zvlášť a pak s Tarzanem. Na samém konci jsem si pak stoupl na oba koně najednou, abych se rozloučil s diváky.
Který z vašich koní byl tak výjimečný, že ho jiní nepřekonají?
Všichni koně, které mám, jsou speciální. Každý má nějakou úlohu, někteří mě následují, někteří vozí. Výjimeční jsou ti, na nichž stojím. Oni nesou moji rovnováhu, moji bezpečnost, mají mou důvěru. Všichni jsou důležití, jako tým.
Můžete trochu představit vaši farmu?
Jak jsem již říkal, narodil jsem se v Camarque, v divoké krajině. Plné divokých koní a býků, volné přírody. Je to známá chráněná oblast. Vyrostl jsem na celkem chudé farmě. Máma provozovala ubytování, jen s třemi pokoji. Já jsem si původně postavil stáje na našem malém pozemku, ale už když mi bylo dvacet, kapacitně to nestačilo. Hledal jsem něco v oblasti, ale všechny pozemky byly hrozné drahé, bylo nemožné něco sehnat. Tak jsem se přestěhoval do Rakouska a založil jsem vlastní farmu. Byla to obrovská životní zkušenost, která mě opravdu posunula. Choval jsem víc a víc koní, rostl i počet show. Farma v Rakousku byla skvělá pro práci, byl jsem šťastný, že tam mohu žít, ale po letech se naskytla velmi unikátní příležitost koupit pozemek hned vedle toho našeho rodinného, který patří mámě. Chopil jsem se šance a pozemek koupil. A tak jsem začal budovat stáje tam. A také dům a manéž. Dnes tedy opět žiju v Camarque. Provozuji tam různé aktivity, jako jezdecké túry pro turisty, apartmány nebo voltižní akademii. Pořádáme různé akce pro děti, o prázdninách i během týdne pro děti, které žijí v okolí. To vzniklo v době covidu, když zrušili všechny akce.
Jak vypadá váš den, když zrovna neúčinkujete na show? Strávíte někdy vůbec den bez koní?
Já nemám žádný den stejný. Vnitřně jsem nastavený jako svobodný muž. Nic nedělám stejně. Záleží na období, jestli mám nějaké smlouvy a pracovní povinnosti, jestli je trénink specifický kvůli smlouvám a závazkům. Pokud se nacházím v době mezi pracovními závazky, pak doma pracuji s koňmi a nikdy to není stejné. Neopakuji dokola stejná cvičení. Ale pokud to chcete vědět, dělám od rána na farmě úplně běžné věci, jako krmení, stlaní boxů. Také jsem na farmě všechno postavil a sám jí spravuji, takže to není práce jen s koňmi. Dny mi letí opravdu hodně rychle.
Jste tatínkem dvou dcer, už jezdí na koních?
Trávíme spolu hodně času a mají rády koně. Rády koukají na voltiž, už zkouší jezdit a zkouší i gymnastiku. Ale netlačím je do něčeho, co by nechtěly dělat. Každý dělá, co dělat chce.
Jezdíte své koně také klasicky, třeba drezuru?
Ano, drezura je základ všeho. Jezdím tedy koně normálně, protože to je základ. Učím je pak různé specifické kroky. A mám i koně, které jsem nikdy klasicky nesedlal, kteří jsou stále na volno.
