nahoru

Nejsem žádná legenda. Velká tichá víra a síla kalamitního života Marty Kubišové

Adéla Knapová 1. listopadu 2022 • 18:40
Nejsem žádná legenda. Velká tichá víra a síla kalamitního života Marty Kubišové
foto: Miroslav Zajíc / CORBIS / Getty Images

Označení legenda se Marta Kubišová brání, symbolem se ale stala už dávno. Zosobňuje to dobré, co na člověku obdivujeme a k čemu vzhlížíme. Díky tomu, jak civilně, skromně a bez hvězdných manýr žije, ji máme rádi, přestože nastavuje zrcadlo, ve kterém jsou vidět naše morální pokřivení.

Naslouchat desateru a tiché víře víc než strachu, vybrat si svou životní cestu vědomě i s tím, co každé jedno rozhodnutí přináší. Nenaříkat, nestěžovat si. Přijmout svůj úděl s pokorou, ale v žádném případě nerezignovat. Kráčet dál navzdory ranám osudu, zdraví i opakované klinické smrti. Ze stupínků nejvyšších veřejných poct a úspěchu coby trojnásobná Zlatá slavice spadnout do chudoby, perzekucí a zákazu téměř všeho, přesto ze sebe nedělat mučednici, nedožadovat se soucitu či politování.

Některé životy jsou zality sluncem a přízní osudu, jiné naopak ve znamení smůly a neúspěchu, zklamání. A pak jsou ty, kde se pády, rány a ústrky střídají v závratném tempu s přízní Fortuny. Takový je život Marty Kubišové, nejcivilnější české hvězdy.

Všichni svatí

„Když mne maminka čekala, zachránil ji náhodný kolemjdoucí, protože ji vytáhl z mrazivé vody,“ vzpomíná často na okolnosti svého narození.

Už tehdy prý při ní stáli všichni svatí, tak jako koneckonců stojí dosud. Říká, že je kalamitní typ a současně se narodila v předvečer Dušiček, kdy prý za námi přicházejí svatí a drží nad námi ochrannou ruku.

Těmito dvěma póly – kalamitou na jedné straně a štěstím na druhé –, jež se neustále přetahují, je charakterizován celý její život.

Když vzpomíná na dětství, které prožila v Českých Budějovicích a okolí, pak jako na nejkrásnější možné období. Obklopena milující rodinou – od prarodičů, kde dědeček prý přebral roli chůvy a vychovatele a stal se pro Martu Kubišovou nejzásadnějším mužem jejího života, po milovanou maminku a mladšího bratra, s nímž tvořila až do čtrnácti let nerozlučnou dvojici. Když pak v jejích šestadvaceti letech, po invazi Rusů v srpnu 1968, emigroval, nesmírně jí chyběl.

 

Do doby a vzpomínek na idylické dětství – zprvu ještě i s otcem lékařem, jenž je později opustil, a Martu dokonce vydědil – se utíkala během pohnutého života vždy, když ji potkalo nějaké trápení a hrozilo, že propadne beznaději.

„Pevné zázemí, které máte v dobrých vzpomínkách, vám později pomůže zdolávat všechny ty klacky, co vám kdo v životě nahází pod nohy,“ vzpomínala třeba v rozhovoru s Kamilou Moučkovou.

Sen o medicíně

Původně toužila – stejně jako její maminka marně – stát se lékařkou. Její otec byl špičkový a oblíbený internista. Ale kvůli práci (a, jak postupně zjišťovala, i milostným pletkám) na rodinu neměl moc času. Všechno zásadní a důležité, včetně toho, co je správné a jak se má člověk chovat, ji naučila maminka. I toho, jak zvládat zklamání a zradu – to, když matka naprosto nečekaně obdržela žádost o rozvod a zůstala sama se dvěma dětmi.

I přes zklamání v otci bylo dál Martiným snem studovat medicínu. Ovšem měla cejch nepřítele státu (její otec si krátce pobyl kvůli obvinění z úmyslného poškození rentgenu ve vězení a její maminka se přátelila s paní Mašínovou) a díky tomu se jí nepodařilo dostat na vysokou školu.

Zkusila si zlepšit kádrový posudek tím, že nastoupila do skláren. Tou dobou už zpívala s promenádním lázeňským orchestrem, ale vůbec ji nenapadlo, že by zpěv mohl být jejím povoláním. Po třech letech ve sklárnách zjistila, že se dře zbytečně, že jí to k přijetí na vysokou školu nepomůže. Tehdy jí v její beznaději maminka prý řekla, že je v novinách inzerát divadla v Pardubicích, kde hledají zpěvačku a herečku.

Konkurs udělala, v knize Je to marný na něj vzpomíná: „Předtím do mě maminka kopla malou griotku na kuráž. Takto posilněná jsem suverénně odsunula od klavíru Bobana Ondráčka, který mě měl doprovázet… Mamince pak říkali: Ta vaše dcera s námi jedná jako Vlasta Fabianová. Já se totiž, aby na mně nebyla znát nervozita, chovala jako děsný haur.“

Hvězda z nutnosti

Z Pardubic přešla do Plzně a během tamního angažmá ji přesvědčili, aby zkusila konkurs do Semaforu. Nevzali ji, ale zjevně zanechala dojem a do Plzně se pak na ni jezdili „Pražáci“ dívat. Díky tomu se dostala do divadla Rokoko. Původně divadelní „znouzectností“, jež byla jen chabou náplastí na zmařený lékařský sen, začala její cesta ke slávě a úspěchu.

Paradoxně komunisté a to, že jí znemožnili studovat, ji vychýlili k práci zpěvačky. Nepřímo a zjevně zcela nezamýšleně z ní udělali zpěvačku právě soudruzi; stala se hvězdou z nutnosti. Jinak než zpěvem se jí nedařilo pořádně uživit.

Také dlouho bojovala s trémou, a kdyby prý mohla být rentiérkou, hned by zpěvu nechala a věnovala se jen své největší životní vášni – zvířatům.

Na druhou stranu si na úspěšnou, byť víc než krátkou kariéru oblíbené a slavné zpěvačky nikdy nestěžovala. Brala to prý tak, že když už se na zpívání dala a živí ji, bude k němu přistupovat zodpovědně a na sto procent.

Pověst plaché a skromné hvězdy získala hned v počátcích částečně i díky tomu, že se vždy bála na kameru mluvit, zatímco zpívat jí nevadilo.

Stávala se slavnější i mimo divadlo a v roce 1967 vyhrála poprvé Zlatého slavíka. Poté vyhrála anketu Mladého světa ještě dvakrát – posledního slavíka si už ale musela z politických důvodů převzít pokoutně a neveřejně.

Divadlo Rokoko ji svedlo dohromady taky s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem, s nimiž na podzim 1968 vytvořila slavné pěvecké trio Golden Kids. Vystupovali i v zahraničí, například v Londýně nebo v Paříži, jejich úspěch a koncertní šňůru však ukončil v lednu 1970 komunistický režim. A právě kvůli Martě, která jasně dávala najevo, že s tím, co se v Česko­slovensku děje, nesouhlasí.

Modlitba a pornoskandál

Ještě předtím ale, v podstatě vzápětí poté, co jedenadvacátého srpna vojáci Varšavské smlouvy obsa­dili Československo, nazpívala Marta slavnou píseň Modlitba. Ta je dodneška svým způsobem naší druhou národní hymnou.

Na vznik písně Marta Kubišová vzpomíná ráda, opět šlo o situaci, kdy se z beznadějné situace, kdy byla země ochromená a nic nefungovalo, vyloupl malý zázrak. Vondráčková s Neckářem cestou z Rumunska uvízli ve Vídni, stejně tak kdesi uvázla hromada dalších lidí. Zdálo se, že se všechno hroutí a končí. Jí však zavolali, že roz­dělané projekty se přesto vyrábět musí, a tak se podařilo natočit improvizovaný díl seriálu Píseň pro Rudolfa III. Původně v něm měla zpívat píseň Cesta, ale ta by prý v kontextu okupace mohla vyznít jako oslava Rusů. Tak narychlo zvolili Modlitbu, jež byla určena až do podzimního dílu. Symbol odporu proti útlaku, totalitě, Sovětskému svazu a komunistům byl na světě.

Golden Kids dál vystupovali, přestože Marta z nich nejhlasitěji dávala veřejně najevo, že nesouhlasí s takzvanou přátelskou pomocí a vůbec se vším, co s sebou komunistické utahování šroubů neslo. Tak byl vyroben skandál s pornofotkou, na níž měla být údajně právě Marta Kubišová. Byla veřejně zostuzena, její pěvecká kariéra skončila.

Přestože byla ohrožená i kariéra Neckáře a Vondráčkové, drželi při ní. Pak ale zjistila, že je těhotná (bohužel potratila), a došlo jí, že by v téhle situaci o kariéru zpěvačky bojovat nestála.

Nakonec se prokázalo, že na pornofotografii byl někdo jiný, ale to už bylo dokonáno. Žádná rehabilitace Marty Kubišové, která byla v podstatě nezaměstnatelná, se nekonala.

Ona sama říká, že zákaz vystupovat jí příliš nevadil.

Smůla na chlapy

V Rokoku odstartovala nejen její kariéra zpěvačky, ale také se tam potkala se svým prvním mužem, režisérem Janem Němcem. Když se kolem Marty začal motat, byl ještě ženatý a ona ho razantně odmítla.

„Já jsem k chlapům měla po tom, jaké otec dělal mamince problémy, vypěstovaný pocit podezřívavosti,“ přiznala mimo jiné v knize rozhovorů s Kamilou Moučkovou.

Němec se ale rozvedl a přišel za ní za rok znovu. Už tehdy ovšem do jejího života patřila víc než muži právě zvířata – konkrétně psi. I na rande s Němcem chodili její dva pudlíci s ní.

Vzali se, ale zatímco Marta se po sovětské okupaci smířila se zákazem zpěvu docela snadno, Němec nesl nemožnost filmovat těžce, začal pít ještě víc než dřív a nakonec se ukázalo, že byl i nevěrný.

Nevěra byla pro Kubišovou vždy naprosto nepřijatelná a rozvedli se.

Jejím druhým mužem byl režisér dabingu Jan Moravec. Ona sama říká, že to nebylo žádné vášnivé vzplanutí, ale spíš rozumové rozhodnutí. Že stálo za to, se ukázalo, když se jim narodila dcera Kateřina.

Poprvé byla těhotná s Janem Němcem, ale o dítě přišla. O to víc se upnula ke Kateřině, která je dosud její nejbližší osobou a i spolupracovnicí, sdílejí i lásku ke zvířatům a potřebu jim pomáhat (společně dělaly i legendární televizní pořad Chcete mě?).

Ani druhé manželství nevy­drželo a důvodem bylo opět jak pití, tak hlavně manželovy nevěry. Později dokonce zjistila, že Moravec donášel StB na chartisty, tedy i na ni.

S žádným dalším mužem pak již nežila.

S Kamilou Moučkovou vzpomínala: „Byla jsem sama s dcerou, dělala na plný úvazek, a ještě se musela postarat o zvířata, takže jsem měla takový fofr, až jsem měla pocit, že je ta vrtule u mého zadku vidět. Letěla jsem ráno, abych v půl sedmé odevzdala dítě do školky, v sedm mi začínala práce, pak jsem zase letěla, abych Káťu vyzvedla, protože školka byla jen do pěti.“

Chartistka nefňuká

Poznamenaná pornoskandálem, a hlavně politickým škraloupem měla ale problém sehnat jakoukoliv práci. Nejprve chvíli krmila telátka, dokud nezjistila, že je pak vozí na jatka, a okamžitě skončila. Poté svařovala igelitové sáčky na hračky. Nakonec jí známý její maminky sehnal místo písařky v podniku Výstavba sídlišť hlavního města Prahy. Na stroji sice psát neuměla, ale nakonec tam pracovala docela dlouho. Na tamní kolegy a nadřízené vzpomíná ráda. Chovali se k ní hezky, a když na ně komunisti uhodili, aby ji vyhodili, neposlechli.

V roce sedmdesát šest k nim na chalupu na Vysočině přivezl její muž Pavla Kohouta, který jí dal přečíst Chartu. Protože jí dokument připadal smysluplný, podepsala ho a stvrdila tak nezvratně svůj cejch nepřítele státu. Začaly výslechy, sledování… Přesto se na pár let stala dokonce mluvčí Charty 77.

Tehdy také porodila Kateřinu, jíž měl jít za kmotra Václav Havel, který byl ovšem právě ve vězení. Na křest si počkali čtyři roky.

Dál pracovala ve Výstavbě, vychovávala již po druhém rozvodu sama dceru a starala se o zvířata. Prý si oba její manželé mysleli, že ji láska ke zvířatům postupně opustí nebo zeslábne, nakonec ale museli přijmout, že zvířata byla u Marty Kubišové na prvním místě, teprve až pak oni.

Nikdy si nikomu nestěžovala, ani na okamžik ji nenapadlo emigrovat, i když mohla. Opakuje, že si svých rozhodnutí byla vždy vědoma, a přirozeně tedy nesla následky, jakkoliv to někdy bylo těžké a musela si to doslova vyžrat „až na dno tý mističky“.

Vlastní cestou

V roce 1988 navštívil Československo francouzský prezident Fran­çois Mitterrand a byla povolena demonstrace ke čtyřicátému výročí Deklarace lidských práv. Kubišová vzpomínala, že za ní do Výstavby přišel Havel, aby v rámci toho zazpívala na Škroupově náměstí hymnu. Povedlo se.

Postupně nastávalo uvolnění – tu ji požádali, aby nazpívala do divadelní inscenace písničku, tam s ní udělali rozhovor…

A pak přišel sedmnáctý listopad a poté její slavné vystoupení na balkóně Melantrichu na pražském Václavském náměstí.

Vůbec netušila, pro kolik lidí bude zpívat. Myslela, že jde k Havlovi na večírek, a najednou stála na balkóně a pod ní plný Václavák. Když to viděla, téměř prý zkolabovala. Ale zazpívala. Nejprve státní hymnu a pak Modlitbu. Statisíce lidí skandovaly její jméno…

Postupně se vrátila ke zpěvu a vystupování. Mimo jiné i z praktických důvodů – zpěvem si vydělala mnohem víc než ve Výstavbě. V roce 1990 vydal Supraphon ve velkém její Songy a balady, doplatili jí také dlužnou částku za smlouvu, již v normalizaci odmítli uznat.

Mohla se přestěhovat do lepšího bytu a koupit si ojeté auto. Ani teď si nikde lítostivě do médií nevylévala srdce a nestěžovala si na prožité ústrky.

Ke koncertům se přidal na pár let comeback Golden Kids, adventní koncerty, televizní pořad Chcete mě?, nazpívala další alba…

Před pěti lety pak oznámila, že s koncertováním končí a bude psát paměti. Žije dál stejně skromně a snaží se ze všech sil pomáhat zvířatům v nouzi.

Ze současné společenské situace ale není nijak nadšená: „Někdy žasnu, koho dnes volí lidi, kteří mi tleskali a snad to i mysleli upřímně… Všechno ale není jen špatně. Vážím si spousty lidí, jen často nejsou dost vidět.“

V knize Je to marný pak mimo jiné konstatuje: „Rozlišit pravdu a lež za normalizace bylo snadné, dnes je to mnohem složitější.“

Aktuálně je možné ji vidět a slyšet naživo v rámci recitálů, s nimiž objíždí republiku a kde se možná poprvé v životě nebojí do mikrofonu víc mluvit než zpívat. O tom, jak šla celý život vlastní cestou a co to obnáší.




Zastavte drahotu s PREMIUM+


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.