Dvojitá výhra na letošním karlovarském festivalu musela být pro scenáristku a režisérku filmu Slovo Beatu Parkanovou nejen velkou radostí, ale i satisfakcí: část české kritiky se totiž ke snímku nepostavila zrovna vstřícně. Ano, Slovo je filmem možná až příliš tradičně vyprávěným – ale zároveň niterným a svým poselstvím nadčasovým. A ceny z Varů za režii pro Parkanovou a herecký výkon Martina Fingera jsou zcela zasloužené.
„Když někomu dáš slovo, tak to vlastně uzavřeš tu největší smlouvu. Proto musíš dobře vážit, co říkáš, musíš vážit, než někomu něco slíbíš. Ale když už to uděláš, pak se tomu nesmíš zpronevěřit, popřít to, popřít, co jsi někomu slíbila. Popřít slovo, které jsi dala, to je jako ztratit život za života.“ Monolog notáře Václava Vojíře (Finger) působí až starozákonně; taky že v něm dojde i na Pánaboha a stvoření světa. Parkanová na půdorysu osudů Václava a jeho rodiny na maloměstě v měsících kolem srpnové invaze roku 1968 komplexním způsobem prozkoumává témata pravdy a lži, integrity, odvahy, následků a spousty dalších aspektů, které se k síle i tíze daného slova váží. Václav a jeho manželka Věra si dali slovo, že spolu vydrží v dobrém i zlém. Profese notáře je spojená se zárukou, že dané slovo bude platit. Věru zraňují slova, jež o ní a její rodině trousí sousedky. Kamarádíčci, kteří Václava lákají do KSČ, aby stranu rapidně ztrácející důvěru lidí svou autoritou zaštítil, se slovy zacházejí obzvlášť zákeřně: rudou skutečnost jimi lakují na růžovo…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
