nahoru

Do právnické síně slávy vstoupil dlouholetý předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek

Marek Stoniš 27. května 2022 • 21:30
Vladimír Jirousek: Vymahatelnost práva v Česku? Zdlouhavá, komplikovaná a mnohdy nepředvídatelná.
Vladimír Jirousek: Vymahatelnost práva v Česku? Zdlouhavá, komplikovaná a mnohdy nepředvídatelná.
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Za bouřlivých ovací přítomných právníků a hostů byl v pátek večer v pražském Top Hotelu uveden do Právnické síně slávy za svůj celoživotní přínos českému právu JUDr. Vladimír Jirousek (71). Ve finále galavečera tradiční soutěže Právník roku se tak dostal do společnosti někdejších ministrů spravedlnosti Dagmar Burešové, Otakara Motejla, předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského nebo předsedy české vlády Petra Pitharta.

„Jestli někdo někdy hájil zájmy advokacie a justice až do téměř fyzického roztrhání těla, tak je to právě on. Díky jeho osobnosti se česká advokacie stala silnou a sebevědomou samosprávou, která aktivně přispívá k řešení problémů v celé justici a právním státě vůbec. Jsem velmi hrdý, že mohu pokračovat v jeho práci,“ řekl o Vladimíru Jirouskovi jeho nástupce v čele České advokátní komory Robert Němec. "Být ve společnosti takových velikánů jako Dagmar Burešová, Otakar Motejl, Karel Čermák či Petr Pithart, je asi to nejvíc, čeho lze v naší profesi dosáhnout,” řekl krátce po svém uvedení do síně slávy sám oceněný. 

Advokacie po listopadu 1989? Žádné kompromisy!

Vladimír Jirousek se po listopadu 1989 výrazným způsobem podílel na znovuobnovení nezávislé české advokacie. Sám na tu dobu vzpomíná v rozhovoru pro Reflex v roce 2018 takto: „Dodnes mi jde mráz po zádech, když vzpomenu na vzrušenou diskusi v hotelu International v Praze-Dejvicích o svobodné advokacii pod taktovkou nedávno zemřelého doktora Čermáka. Divoká diskuse pokračovala i při jízdě zpět do Ostravy a vůbec se divím, že jsme onu jízdu, tuším v únoru 1990, v mlze a vůbec hnusném zimním počasí v mé Škodě 105 S přežili. A proměna advokacie? Byla zásadní, žádné kompromisy, žádné polovičatosti, přechod do svobodného privátu byl okamžitý a absolutní… První tři čtyři roky jsem víkendy trávil povětšině vzděláváním a prací ve zcela pro mě dosud neznámých právních agendách. Když jsem byl na onu dobu jednou dotázán při konferenčním vystoupení v Londýně, odpověděl jsem v tom smyslu, že je třeba si uvědomit, že před rokem 1989 byly termíny jako soukromé podnikání, akcie, základní kapitál apod. něco jako „sprostá slova“ a například rodinné foto na letišti pod trestní odpovědností. Pokud však uvažuji o proměnách obecně, pak nejvíc mne dosud udivují proměny některých lidských bytostí. Být ambiciózní je pro uplatnění v normální společnosti určitě nezbytné, za bolševika však tato vlastnost podmiňovala větší či menší míru kolaborace, takže většina slušných lidí ji v sobě vyhubila. Naopak ambiciózní zůstali ambiciózními.“

Advokátní komora, sport i umění

Vladimír Jirousek je nejen erudovaným právníkem a ve dvou funkčních obdobích předsedou České advokátní komory, spoluvlastníkem renomované ostravské advokátní kanceláře, ale mužem téměř renesančních zájmů. Pochází z herecké rodiny a sám přiznává, že kdyby se nestal advokátem, skončil by u herectví. „Dilema, kam po gymnáziu, vyřešila svým způsobem až má matka. Psal se rok 1969, bylo těsně po okupaci a můj původní záměr pokračovat v rodinné tradici zmařil matčin sarkastický dotaz, jestli chci celý život hrát Timura a jeho partu.“ Hercem se nakonec stal jeho starší bratr, který byl jedním z pronásledovaných členů ostravského divadla Waterloo a později podepsal Chartu 77 a emigroval do Kanady. Vladimír Jirousek má blízko i ke sportu, zastupoval ostravské fotbalové legendy Milana Baroše nebo Milana Jankulovského, dodnes je předsedou dozorčí rady hokejového klubu HC Vítkovice. Specializuje se krom jiného také na autorské právo a jeho klientem a přítelem byl dokonce i spisovatel Arnošt Lustig, který Vladimíru Jirouskovi věnoval jednu ze svých knih. V tradiční novoroční anketě Reflexu ostatně Vladimír Jirousek na otázku, koho by pozval na panáka a co byste se jej zeptali, loni v prosinci odpověděl: „S těmi, co žijí, určitě zajdu. Kdo mi chybí a určitě nejen mně, je Arnošt Lustig. Otázka evokuje vzpomínky na řadu vzácných posezení při skleničce, zejména pak na ty, jež jsme každý večer absolvovali v rámci společného pracovního týdne v New Yorku. Takže jako tenkrát bych Arnoštovi objednal portské, samozřejmě ruby, a po ulíznutí svého Jacka Danielse se zeptal: „Vím, že jsi kývl na objednávku pojednání o božském Karlovi, propojení Vašich jmen Tě oslovilo. Proč jsi nakonec dílko Veselý Bůh napsal tak, aby bylo nevydatelné?”

O Vladimíru Jirouskovi se velice pochvalně vyjádřil také bývalý předseda advokátní komory a nyní děkan právnické fakulty Stanislav Balík: „Advokacie pod jeho vedením chránila právní stát, vyjadřovala se k otázkám demokracie, solidarity a samozřejmě také hájila velice tvrdě tradiční advokátní hodnoty. Do Síně slávy byl uveden advokát, který si to plně a rozhodně zaslouží.“

Celý rozhovor s Vladimírem Jirouskem, který vyšel v Reflexu v roce 2018, si můžete přečíst zde.



Klíčová slova: právo, advokát, Vladimír Jirousek



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.