Benešovy bianco šeky komunistům a rudí hoši, kteří drží své slovo, že oponentům zakroutí krkem | Reflex.cz
nahoru

Benešovy bianco šeky komunistům a rudí hoši, kteří drží své slovo, že oponentům zakroutí krkem

Vladimír Mertlík24. února 2020 • 16:50
„My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Přejde vás smích!“ slíbil Klement Gottwald. A svůj slib splnil.
„My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Přejde vás smích!“ slíbil Klement Gottwald. A svůj slib splnil.
• foto: 
Profimedia.cz

Únor bílý, komouš sílí! Tak by se dala parafrázovat lidová pranostika mající i dnes v českých zemích zlověstný přízvuk i ve chvílích, kdy mimo hory není po sněhu ani stopy. Proto se uvedená parafráze zdá být jak stvořená k připomínce zítřejšího 72. výročí završení bolševického puče 25. února 1948. K největším českým omylům patří dojem, že slovy Klementa Gottwalda: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky…“ vše na Staroměstském náměstí začalo. Opak je pravdou! Byla to finální scéna tragédie o konci demokracie a svobody v zemi tehdy téměř na den stejně staré – pouhých 30 let – jako je současná. Sebevražda českého národa se zrodila daleko dřív, v roce 1935.

Vše začíná nenasytnou touhou malého muže s vysokým sebevědomím po absolutní moci. Edvard Beneš se považuje za lišáka a jeho předešlá domácí i zahraniční kariéra mu dává za pravdu. Beneš ale nevidí, že doba se mění. Abdikaci prezidenta Masaryka 14. prosince 1935 předchází měsíc konfliktů, bojů, podrazů, dohod i politických kšeftů o to, kdo usedne na trůn. Události ovlivní dějiny země na dalších 55 let neboť shrnuto do holé věty: Prezidentská volba 1935 není nic pěkného!

Již v den abdikace TGM existuje dohoda Milana Hodži, ministerského předsedy, a Edvarda Beneše, že jediným kandidátem bude Beneš! Ale ve chvíli, kdy se úmluva provalí, začíná část agrárníků, stojících ostře proti Benešovi, přesvědčovat Hodžu, aby kandidaturu přijal on sám s tím, že pro něj jako Slováka budou Slováci hlasovat, neboť rozhodně nemají zájem, aby Benešův vliv ještě stoupl. Přisadí si i Benešův „úhlavní přítel“ Karel Kramář, když na zasedání agrárníků demonstrativně ohlásí vlastní kandidaturu. Začal nesmiřitelný boj obou křídel strany. Probenešovské tvrdí: Za Benešovu kandidaturu se postavily i Francie, Rakousko či Anglie. Odpůrci Beneše i politiky Hradu volají: Nehodláme tolerovat byzantismus i nedemokratické metody Hradu a socialistických stran vnucujících lidu svoji vůli! Bitva začala a zákopy se již nedají zasypat. Národní sjednocení straší, že na funkci prezidenta bude kandidovat Kramář. Antibenešovci mezi agrárníky hledají kandidáta kdekoliv, ale sociální demokraté i lidovci odmítnou. Agrárníci najdou spásu mimo politiku, když nabídku přijme Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor Univerzity Karlovy. Pokud bylo cílem trefit Beneše, povedlo se! Zvláště když se za Němce postaví i Kramářovo Národní sjednocení.

Šachová partie s komunisty i henleinovci

„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už jí mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá s patosem jemu vlastním Edvard Beneš. Jeho Národně-socialistická strana zároveň rozhodně dementuje „hnusné pomluvy“, že by vyjednávala o podpoře Beneše s KSČ. Skutečnost je zcela jiná! Již dlouho před volbou Masarykův kancléř Přemysl Šámal navštívil komunistu Rudolfa Slánského. Šámal navštíví i další komunistické představitele – s jediným cílem – zajistit Benešovi bolševickou podporu a jeho zvolení už v 1. kole. Po uzavření dohody podáním ruky – jak to féroví chlapi mají ve zvyku – se komunisté zřeknou záměru postavit vlastního kandidáta – Klementa Gottwalda. Jsou ochotni Beneše podpořit, bude-li proti němu stát kandidát pravice. Masaryk v zájmu podepření benešovsko-komunistického paktu obratem podepisuje amnestii pro komunistické exponenty. A je to! Edvard Beneš tím podepsal bianco šek, první z řady budoucích. Všechny mají dlouhou splatnost. Splácet je začneme 25. února 1948!

Přesto by hlasy komunistů nemusely stačit, a tak Beneš neváhá osobně jednat i s henleinovci. Jenže ti mají v těle více cti než komunisté a nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem. Navrhují tedy taktiku bílých lístků, což by bylo i pro Beneše lepší řešení a více tajnosnubné. Ale ptají se právem, co za to? Přidává se k nim i probenešovské křídlo v Hlinkově slovenské ľudové straně, kde se v aktivitách ve prospěch Beneše výrazně osobně angažuje budoucí prezident Slovenského štátu Jozef Tiso. Ano, ten, co jej Beneš nechá po válce pověsit! Milan Hodža podává jako ministerský předseda vlády demisi – nemusí být u všeho – ale Masaryk ji nepřijme! Komunisté jsou hotovi vzít si i větší podíl moci, když pravicoví agrárníci naznačují možnost nezvolení Beneše. Ale potřebují požehnání! Proto 12. prosince 1935 hlásí Jan Šverma do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického presidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení.“

V den volby vychází provolání ÚV KSČ: „Prohlašujeme: Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme (…) kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“

Den před volbou, 17. prosince se Bohumil Němec vzdává kandidatury. Den poté, 18. prosince 1935 přichází do Vladislavského sálu 292 poslanců ze 300 a 144 ze 160 senátorů. K absentérům patří Karel Kramář. Další čtyři volitelé dorazili těsně před volbou. Bylo odevzdáno 440 platných lístků, třípětinová většina byla tedy 264 hlasů, přičemž Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší Bohumil Němec 24 hlasů Národního sjednocení. Prázdných bílých lístků bylo 76, všechny od henleinovců! Prezidentem Československé republiky se stal dr. Edvard Beneš. Dobrá věc se podařila, není nad to, když chlapi drží slovo!

Není nad to, když chlapi drží slovo

Druhá Benešova směnka se dostává do rukou komunistů v roce 1943 s cenou daleko vyšší. Za příslib budoucí podpory k funkci prezidenta i po válce podepisuje Beneš vazalskou smlouvu s Moskvou, kterou chce zvýšit svou cenu i v očích západních spojenců. Netuší, že Versailles je opět již jen krásný zámek francouzských králů, nikoliv pupek světa. Když přijíždí do vlasti z Moskvy, ač válku strávil v Londýně, nepřipouští si, že vlak politického vývoje země se jeho vinou řítí opačným směrem.

Po komunisty slíbeném a zajištěném zvolení Beneše prezidentem v roce 1946 se už z kočáru hanby vyskočit nedá. Benešovi druzí největší podporovatelé – henleinovci – již potřeba nejsou, a pokud nevisí, pak s kabáty pomalovanými hákovými kříži a 20 kg dosavadních životů v ranečku – jedou dobytčáky opačným směrem, než se sune jejich dosavadní Heimat. Zbývají jen Gottwaldova slova: „Právě se vracím z Hradu…“. Z Beneše, malého muže s velkým egem, jenž chtěl být chytrou horákyní, která jede trochu na západ a trochu na východ, oblečená trochu v rudé a trochu v trikolóře, je smutná troska. Užírá se pocitem, že byl obelhán, ale pravda je taková, že to jen on obelhal vlastní paměť. Zapomněl, že již v roce 1925 se čeští bolševici stali druhou nejsilnější politickou stranou v Československu a v roce 1929 čtvrtou. Přesto zdánlivý volební debakl nevadil jejich novému šéfovi Klementu Gottwaldovi, když 21. prosince 1929 vystoupil v Poslanecké sněmovně s programovým prohlášením své strany: „A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Přejde vás smích!“

Když při jeho projevu zvolal národní socialista Hatina: „Vy vyhlašujete pořád revoluci a neděláte ji! Jste na revoluci příliš zbabělí!“ Gottwald se na něj jen podíval a klidně dodal: „My ji uděláme.“ Jak slíbil, tak učinil. Mimo návrhu rekonstrukce vlády přinesl Gottwald na Hrad i Benešovy směnky z minulosti. Národ přispěl již dříve 2 205 697 hlasů, tj. 31,2 % hlasů při 93,3 % volební účasti. Díky tomu si mohl dalších čtyřicet let radostně notovat: „Tak už máme, co jsme chtěli…“           Na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a více než 100 tisíc občanů bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Další stovky mrtvých zůstaly viset v drátech plotů pod elektrickým proudem na hranicích. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na 80 tisíc osob a po generace byly pronásledovány i jejich rodiny. Není nad to, když chlapi drží slovo! Přestaňme se jim pouze smát a berme je vážně. Stále platí heslo jejich ikony Julia Fučíka: Lidé, bděte! Je únor!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější