Padesát odstínů rudé: 10. prosinec 1920 odstartoval cestu našeho státu do pekel | Reflex.cz
nahoru

Padesát odstínů rudé: 10. prosinec 1920 odstartoval cestu našeho státu do pekel

10. prosince 2019 • 20:35
Komunisté v roce 1921 pochodují Prahou na prvního máje.
Komunisté v roce 1921 pochodují Prahou na prvního máje.
• foto: 
ČTK

Jako vánoční dárek si Československá sociálně demokratická strana dělnická nadělila 10. prosince 1920 generální stávku. Vnější pozorovatel by se ale mýlil, pokud by se domníval, že smyslem stávky byl boj strany o práva jí zastupovaného dělnického lidu. Šlo jen o jednu z forem boje v rámci hašteření dvou frakcí socanské partaje o prachy a majetek. Vše začalo policejním obsazením sídla strany – Lidového domu, jehož formálním vlastníkem byl stranický předák Antonín Němec, neboť politické strany měly v první republice ze zákona zakázáno vlastnit nemovitosti.

Policie zasáhla ve prospěch původního vedení strany a jejího reformního křídla, neboť Lidový dům již delší dobu neoprávněně využívala k činnosti levicová marxistická frakce. Namísto přijetí soudního rozhodnutí a vyklizení budovy vyhlásila bolševická buňka generální stávku a šla ještě dál! Zveřejnila požadavek na demisi úřednické vlády, zvýšení platů, vznik dělnických rad, které se budou spolupodílet na řízení podniků, a řadu dalších ultimát.

Nebyla zcela neúspěšná! V některých místech došlo k násilným střetům poté, co se zbolševizované dělnictvo pokusilo převzít moc, ale ve větších městech byl klid. Vláda zasáhla nekompromisně! Bylo vyhlášeno stanné právo, povoláno vojsko, zatčeno až tři tisíce demonstrujících a stávka, která nebyla ničím jiným než pokusem o puč, byla velmi rychle potlačena! Události i jejich řešení ukončilo dosavadní období nestability strany a přineslo jasno. Díky ostrému střetu se panáčkové vybarvili. Levicové křídlo sociální demokracie se později – na květnovém sjezdu v roce 1921 – prohlásilo za Komunistickou stranu Československa. Partajní válka o moc měla ještě dohru v bitvě o stranický deník Právo lidu. Když nově vzniklá KSČ v září 1921 spor prohrála, vyšlo první číslo nového deníku Rudé právo. Aspoň bylo jasno, kdo je kdo!

Následky této jinak marginální politické šarvátky byly stejně historicky katastrofální jako důsledky jiné historické šarvátky – té na Bílé hoře 8. listopadu 1620 – a nenechaly na sebe dlouho čekat. Ustavující sjezd KSČ v květnu 1921 v Karlíně nebyl ještě z hlediska pozdějšího vývoje tím pravým ořechovým bolševickým. 569 delegátů zastupovalo 350 tisíc zatím spíš jen zdivočelých sociálních demokratů než komunistů. Za předsedu si sjezd zvolil Václava Šturce s místopředsedy Bohumírem Šmeralem a Václavem Bolenou. Programovým cílem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. Skromné začátky! Přesto v době vzniku byla KSČ jednou z největších komunistických stran na světě a bylo nutné s ní počítat i na domácí scéně. Přestože (či právě proto?) vyhlásila v roce 1925 proces bolševizace, tedy přimknutí ke Komunistické internacionále, skončila ve volbách na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty! To není nejlepší vysvědčení pro naše předky.

Jak zamést se šlechtou

V květnu sjezd ještě nebyl procházkou v růžovém, respektive v rudém sadu. Součástí strany byly zatím jen české, slovenské a rusínské frakce a vstup německých, maďarských, polských a židovských komunistů provedl až v listopadu 1921 slučovací sjezd KSČ. Rozpory o směrování strany byly součástí její vnitřní politiky od samého počátku. Není divu! Mimo dřívějších radikálů ze sociální demokracie se přidávají i anarchokomunisté radikální frakce České strany pokrokové, shluknutí okolo Zdeňka Nejedlého i českoslovenští komunisté žijící v Rusku. KSČ přijala Dvacet jedna podmínek Kominterny a požádala o přijetí do lůna Kominterny, čímž se vydala pod dozor moskevského vedení. Sociální demokracie, dosavadní hegemon české politiky, po odchodu části členstva zeslábl a role největší politické strany v ČSR se ujala Agrární strana. Tu po 2. světové válce vláda, vedená Klementem Gottwaldem – za pilné kolaborace prezidenta Edvarda Beneše – zakáže. V historickém ohlédnutí je to 10. prosinec 1920, kdy se Československo vydalo na cestu do pekel.

Místo aby si mladá republika hleděla deratizace politického prostoru od rudých potkanů roznášejících komunistický mor oháněla se bičem na druhou stranu. Zákonem č.61/1918 – jednou ze svých prvních norem – zrušilo revoluční Národní shromáždění Československa 10. prosince 1918 šlechtické tituly a řády. Sankce za porušení zákona byly připojeny v novelizaci zákona 10. dubna 1920. Za úmyslné a veřejné užití šlechtického titulu měl viník zaplatit pokutu od 50 do 15 000 korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiadvaceti hodin do čtrnácti dnů. V roce 1936 bylo původní znění zákona nahrazeno novým, které zavedlo i zákaz užívání erbů. Když se něco dělá, je třeba to udělat z gruntu. Na základě pozemkové reformy z roku 1919 přijde šlechta po titulech částečně i o pozemky. Další majetek sebere bývalým šlechtickým rodinám stát po roce 1945 na základě Benešových dekretů a zbytek majetku jim ukradnou konfiskace po dokonaném puči 1948. Některé loupeže nebyly napraveny dodnes, a pokud by stát měl vrátit veškerý majetek, včetně pražských paláců, pak by vláda i veškeré instituce státu musely zasedat a sídlit v Campingu Braník.

Je historickou schválností a ironií osudu, že v den výročí vyhlášení zákona o zákazu používání šlechtických titulů si rod Schwarzenbergů nadělil dárek nad jiné výjimečný. Od toho dne – 10. prosince 1937 – slaví narozeniny Karel Schwarzenberg, dle rodové tradice Karel VII. ze Schwarzenbergu, celým jménem Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, kníže ze Schwarzenbergu. Blahopřejeme!

10. prosince se toho stalo dost

Sekretariát hnutí ANO s díky odmítá blahopřání zaslaná příznivci předsedy Andreje Babiše k jeho dnešním domnělým narozeninám. Gratulanti se nechali zmást informací na stránkách Wikipedie. Pod termínem 10. prosinec 1957 je veden záznam narozenin pana Bureše. Narozeniny ale neslaví agent Bureš, ale brněnský herec Zdeněk Bureš, člen souboru Městského divadla Brno. Omlouváme se.

Pozdní odpoledne 10. prosinec 1988 bylo časem naděje. Na pražském Škroupově náměstí v blízkosti žižkovského televizního vysílače se konala první oficiálně povolená protirežimní demonstrace. Hlavním řečníkem byl nedávný vězeň a budoucí prezident Václav Havel. Poměr disidentů a fízlů mezi posluchači v davu je dosud předmětem zkoumání historiků.

Dne 10. prosince 1989 přinesl deník Mladá fronta třaskavou zprávu, že Gustáv Husák jmenoval Čalfovu „vládu národního porozumění“ a odstoupil z funkce prezidenta ČSSR.

Dne 10. prosince 2019 přinesl deník MF Dnes třaskavou zprávu, že Miloš Zeman je zdráv jako ryba, ztloustl o 4 kg a z Hradu ho nikdo nedostane před ukončením mandátu ani párem volů. Znamená to, že naděje jeho odpůrců vkládané do pánů Vratislava Mynáře a Jiřího Ovčáčka se nenaplní.

Prezident Miloš Zeman ohromil na summitu NATO sloupkařku listu The Guardian Hannah Jane Parkinsonovou. Ta nemilosrdně zkritizovala mužské účastníky summitu, kteří při závěrečném fotografování seděli se široce roztaženými nohami. Parkinsonová ocenila, že Miloš Zeman měl nohu přes nohu. Zůstává otázkou, zda se tak nestalo jen proto, že nebyl poblíž nikdo z ochranky, aby mu tu vrchní sundal z té spodní.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější