Trocha alternativní historie: Jak by se žilo, kdyby Němci „zatočili“ s nacisty jako Češi s komunisty | Reflex.cz
nahoru

Trocha alternativní historie: Jak by se žilo, kdyby Němci „zatočili“ s nacisty jako Češi s komunisty

Vladimír Mertlík14. ledna 2020 • 16:35
Různé partičky, různé osudy...
Různé partičky, různé osudy...
• foto: 
Wikimedia / ČTK

„Nebylo příliš příkré tvé hodnocení posledních událostí?“ poznamenal včera přítel Zpětného zrcátka. Měl na mysli skandál kolem chystaného jmenování ombudsmanky pro lidská práva Heleny Válkové – komunistky, autorky textů schvalujících zákony sloužící k perzekuci politických odpůrců zločinecké organizace s názvem KSČ a inspirující k podobným dalším zákonům. „Je to samozřejmě k nevíře, ale kde se bere tvá jistota,“ ptal se přítel Zpětného zrcátka, „že situace je natolik vážná, když voláš po razantnějších protestech?“ To je tak! Ve svých rozhovorech, textech, televizních dokumentech i knihách používá Zpětné zrcátko čas od času jako pointu určité kapitoly událostí frázi: „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy!“ Je totiž přesvědčeno, že ne vždy se lidská společnost – najmě v naší zemi – pohybuje vpřed.

Stopa vývoje lidské společnosti ukazuje spíš na kruh, v lepším případě lehce stoupající kruhovou spirálu. Ta by na jedné straně mohla znamenat v boji se zlem zlepšení, pokud by se ovšem spolu s námi nezlepšovalo i zlo, respektive jeho tvůrci. Dnešní komunisté už nevěší své odpůrce nikoliv proto, že by byli lepší – ono to jen zatím nejde. Ale my nesmíme nikdy zapomenout, že oni své základní umění politického dialogu nezapomněli a uzel na provaze umí rychleji a pevnější než zloději koní. Jako důkaz toho, že nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy, stačí jejich rychlá výměna a převlek během přestávky mezi jednotlivými akty za promluvy na forbíně či v zadním traktu otáčivého jeviště, kterým svět je.

Zkusme si představit jednu z aktuálně oblíbených úprav klasických dramat, převlečených do současnosti. Zkusme jen provedení v obráceném postupu a vraťme se na začátek, do listopadu 1989 v nové verzi a v druhém dějství pak poskočme o třicet let děje vpřed. Možná v této nové optice uvidíme některé věci a děje zřetelněji.

Rudé prapory a hákový kříž vlají společně

Je květen 1945. Pod vlivem okolního vývoje válečné situace (horké války), propukají i v Hitlerově Třetí říši studentské demonstrace navazující na tradici umučených členů protinacistické organizace Bílá růže z Mnichovské univerzity – sourozenců Sophie a Hanse Schollových a Christophera Probsta. Jednotky SS, gestapa, nacistické policie a speciálních oddílů wehrmachtu nejprve – jako již několikrát předtím – demonstrace násilím potlačí. Když se ale ukáže stav neudržitelným, začne gestapo pálit archivy a seznamy agentů z řad NSDAP i opozičních struktur. Po krátké katarzi střetu opozice přistoupí na jednání s nacistickou mocí v zájmu převzetí moci bez masakrů. Dav v ulicích mezitím volá: Nejsme jako oni!

Adolf Hitler, Joseph Goebbels, maršál Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Heinrich Himmler, generál Wilhelm Keitel, Albert Speer, Martin Bormann, Karl Hermann Frank a další po marném pokusu rekonstruovat poslední Hitlerovu vládu NSDAP rezignují na politiku a ujímají se vedení svých společností a podniků. Vláda je sestavena z dřívějších opozičních vůdců protinacistického odboje. Do čela státu poslanci říšského sněmu přes drtivou převahu členů NSDAP v něm výměnou za slib hromadné beztrestnosti zvolí donedávna vězněného demokratického představitele Konrada Adenauera. Funkce premiéra se ovšem ujímá prominentní člen NSDAP a říšský ministr bez portfeje, předseda úřadu říšského kancléře (Reichskanzlei) Heinz Heirich Lammers. Nestačil proto dokončit svůj předešlý úkol – vypracování přísnějšího tiskového zákona chránícího nacistický režim. Turbulentní vývoj v zemi odhalí mezi exponenty demokratického vývoje řadu agentů gestapa, Schutzpolizei či SD, kteří měli od NSDAP úkol pod falešnou politickou příslušností infiltrovat opoziční a nyní vládní demokratické politické subjekty. Na druhé straně se v řadě případů ukážou sebevraždy nacistických prominentů (Otto Georg Thierack) či kolaborantů (Emanuel Moravec) jako zcela nadbytečné.

Demokratické Německo slaví 30. výročí vítězství nad nacismem, píše se rok 1975. Prominentní exponenti dřívějších nazi struktur tráví spokojeně zaslouženě vysoké důchody ve svých vilách, stejně jako funkcionáři vedení SS a gestapa. Prezidentem Německa je bývalý člen NSDAP Hjalmar Schacht, obdivující úspěchy zemí, které navazují na dřívější politiku Třetí říše, Mussoliniho Itálie a Frankova Španělska. Členem NSDAP býval i současný premiér, navíc s bonusem soudně potvrzeného dřívějšího agenta gestapa. Aktuální reinkarnace NSDAP – partaj Neu NSDAP – je součástí vlády a bez ní se nehne v zemi ani list. Místopředsedou Bundestagu je další agent gestapa a současný předseda Neu NSDAP, která nikdy neodsoudila miliony mrtvých a umučených v koncentračních táborech, ani die endgültige Lösung der Judenfrage v podobě holocaustu. Zástupci Neu NSDAP se naopak pravidelně klaní u hrobu Adolfa Hitlera a pomníků maršálů Jodla a Göringa, kteří před šedesáti lety osvobodili Německo od francouzské okupace.

Rudé prapory a hákový kříž nezbytně patří k folklóru artefaktů a dekorací nacistických pohrobků při jejich tryznách, kde nechybějí ani příznivci nacismu ze zahraničí. V dvousetčlenném Bundestagu Spolkové republiky Německo má levé křídlo neonacistů 15 křesel, pravicová hnědka nacistické reinkarnace SDP dokonce 22 křesel a od roku 1933 s NSDAP kolaborující sociální demokraté mají 15 křesel. Ve všech ostatních stranách parlamentu je vždy kolem 60 procent bývalých členů NSDAP, aniž by to někomu přišlo divné. Výjimkou je nová Partei des Freibeuter, složená z lidí většinou mladších, než je samo trvání demokratického vývoje země a táhnoucí káru pro změnu stále víc doleva.

Bývalá členka NSDAP a současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva, díky níž mohli být do koncentračních táborů posíláni odpůrci hitlerovského režimu pod zástěrkou jejich obvinění z kriminality a recidivy, usiluje o místo ombudsmanky pro lidská práva. O koncentračních táborech a zplynování šesti milionů Židů nikdy neslyšela. Neslyšela ani o pracovních výsledcích a předešlé činnosti proslulého předsedy Volksgerichtu Rolanda Freislera, když v srpnu 1944 „soudil“ účastníky atentátu na Adolfa Hitlera.

Nejzábavnějším programem exponentů bývalého režimu na jejich večírcích jsou záznamy přenosů z protivládních demonstrací pořádaných skupinou aktivistů pod názvem Eine Million Momente für die Demokratie, které prezident Hjalmar Schacht – mistr bonmotů – komentuje slovy: „Měli jste jen holé ruce! Teď máte i holé prdele, které vám nakopeme, až nás dožerete!“

 „Tím končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije!“ mohl by zvolat herecký bard ze hry Záskok. „A tak tady žijem,“ řekl by zas strýček Váňa zamyšleně hledící do pustého prostoru Višňového sadu a marně z okna vyhlížející očišťující bílý sníh, který by aspoň do jara zakryl všechnu špínu a hnus. Je jen na nás, zda není lepší nečekat na sníh a včas zahájit úklid. Nebo se nám v tom svinčíku líbí?

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější