Projdou, nebo je zastavíme? Na hranicích komunisté zákeřně stříleli lidi, nelze to nijak relativizovat | Reflex.cz
nahoru

Projdou, nebo je zastavíme? Na hranicích komunisté zákeřně stříleli lidi, nelze to nijak relativizovat

Vladimír Mertlík17. prosince 2019 • 09:20
Pohraniční stráž bývalého režimu střežila státní hranice opravdu nekompromisně.
Pohraniční stráž bývalého režimu střežila státní hranice opravdu nekompromisně.
• foto: 
ČTK

„Dědečku, kdo žije za tím plotem z ostnatého drátu?“ ptá se vnouček hledící v šumavském lese přes vysoký plot do údolí. „My, synáčku, my!“ odpoví děda. Tak zněla nejsmutnější anekdota našich minulých životů, o to tragičtější, že i v této podobě byla příliš odvážná. Než by totiž ve skutečnosti vnouček s dědou k onomu plotu došli, byli by dávno roztrháni psy či zkoseni dávkou samopalu.

Před třiceti lety 17. prosince 1989 se poblíž rakouského městečka Laa an der Thaya odehrála dějinná událost novodobé československé historie. Tehdy se u plotu, který v celé délce československých hranic s Rakouskem i Spolkovou republikou Německo odděloval naši zemi od civilizace, setkali ministr zahraničí Československa Jiří Dienstbier s rakouským kolegou Aloisem Mockem, aby symbolicky přestřihli ostnaté dráty takzvané železné opony. O šest dní později 23. prosince se identický akt odehrál u Rozvadova na hranici se západním Německem, kde Dienstbierovi asistoval německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher.

Jen ta zdejší sláva měla na konci trochu příchuť českého kysaného zelí. Byla to totiž česká delegace, kdo měl zajistit nůžky na silný drát plotu. „Někdo z české strany ale přinesl jen takové malé nůžtičky, s nimiž jsme neměli šanci. Sehnali jsme tedy velké nůžky u nás v Bavorsku,“ vyprávěl později jeden z přítomných. Když ale chtěl po akci bavorský dobrák, který nůžky půjčil, nástroj zpátky, ukázalo se, že se vypařily. „Asi je někdo v Čechách potřeboval víc,“ suše dodal vypravěč události. Tak začala naše cesta zpátky do Evropy! Inu, zlaté české ručičky! Dlužno také dodat, že stříhání drátů na československých hranicích bylo událostí už jen regionální. První díru do železné opony udělali dávno předtím – do Rakouska – v květnu 1989 Maďaři, když ministři zahraničí Alois Mock a Gyula Horn za pozornosti desítek fotografů z celého světa odstranili kus hraničního plotu.

Celoroční lovecká sezóna dvounohé škodné

Zřízení Pohraniční stráže (PS) schválilo podle vzoru sovětského pohraničního vojska dne 11. července 1951 Národní shromáždění ČSR zákonem č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic. Podle jiného, tajného nařízení ministerstva národní bezpečnosti z dubna 1951 se zřídilo podél takzvaných západních hranic zakázané pásmo hluboké 2 kilometry, na které navazovalo hraniční pásmo o hloubce dalších 2 až 6 kilometrů, místy i víc. V tomto zakázaném pásmu nesměl nikdo bydlet, takže do konce dubna 1952 bylo vysídleno 1 249 rodin, celkem 4 300 osob. Zbytky vesnic pak byly v letech 1953 až 1959 postupně systematicky zničeny, aby opuštěná stavení nemohla sloužit uprchlíkům přes hranici jako úkryt!

Šlo tedy o tři pásma plotů, z nichž první, 2 metry vysoký tvořila ona pověstná změť ostnatých drátů. Druhý, ještě o půl metru vyšší byl od roku 1953 pod napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední, třetí plot byl zábranou pro zvěř, aby od skutečné hranice nemohla pronikat k proudem nabitému plotu. Pod všemi ploty bylo zorané pásmo o šířce 20 metrů, aby šlo snadno najít stopy, kde takzvaný narušitel překonal plot. Ploty, jak vyplývá z uvedeného, nestály na hranici, ale zhruba dva kilometry od ní, aby i po jejich překonání stihli pohraničníci prchajícího chytit dřív, než se dostal „na čáru“. Kolem celých hranic vedla ve vzdálenosti jednoho kilometru od nich asfaltová komunikace, která lovcům usnadňovala rychlé přiblížení k místu, kde se oběť pohybovala. Během existence naší železné opony v letech 1948–1989 zemřelo 654 pohraničníků, většina nehodou, v některých případech i sebevraždou. Při přestřelce s uprchlíky zemřelo jen 10 (!) z nich, oproti 450 zavražděným civilistům.

K jejich likvidaci užívala Pohraniční stráž mimo dlouhých automatických zbraní také zvlášť vycvičené služební psy a do konce padesátých let minulého století i minová pole! Šlo vlastně o celoroční loveckou sezónu bez omezení s povoleným odstřelem vysoké dvounohé škodné, jen lovecký lístek nahrazovala často rudá knížka člena KSČ. Taková byla realita cesty ke komunismu a jeho šťastným zítřkům.

Nezapomínejme a nebagatelizujme

Proto smutnější než ukradené nůžky v roce 1989 je fakt, že do dnešního dne nebyl nikdo z iniciátorů bezohledných vražd, stejně jako nikdo z přímých vrahů potrestán. Smířlivost k činnosti důstojnické pohraničářské soldatesky lze cítit také při čtení hesla Pohraniční stráž na stránkách Wikipedie: „Pohraniční stráž (PS) byla československá ozbrojená složka, která měla na starost ostrahu a kontrolu státní hranice… Při jejím střežení bránili příslušníci Pohraniční stráže (zejména v počátcích její činnosti) silám, které byly nepřátelské tehdejšímu režimu a které se snažily pronikat na území tehdejšího Československa (např. agenti chodci), a taky uprchlíkům v útěku z komunistického Československa, a neváhaly při tom používat zbraně v souladu s tehdejšími právními předpisy. Padly stovky lidí ze strany ochránců hranic i emigrujících občanů či vnějších narušitelů státní hranice. Před ní směrem do vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (široké dva až dvacet km), kam byl vstup povolen pouze na zvláštní povolení.“

No, vida! Zřejmě proto byly strážní věže situovány směrem do vnitrozemí, zřejmě proto byly ve vnitrozemí mnoho kilometrů od hranic na krajích silnic skryté palposty a úkryty kontrolující každé projíždějící vozidlo. Proto sedávali již od Sušice na všech náměstích a nádražích vesnic i měst specializovaní důchodci s úkolem udat každou jim neznámou osobu, která z autobusu či vlaku vystoupí. Proto byly již na základním stupni škol vytvářeny z jisker a pionýrů (obdoby nacistických Hitler Jugend) oddíly Mladý pohraničník, které měly na výletech za úkol sledovat bedlivě nikoliv přírodu, ale pohyb neznámých osob a ty promptně nahlásit. Zpětné zrcátko podotýká, že po dobu své existence se k takové ochraně hranic neodhodlala ani Hitlerova nacistická Třetí říše! Čest vaší práci, soudruzi!

Podobně smířlivý korektní duch jako Wikipedie měly i nedávno odvysílané díly dokumentárního seriálu s nadějným titulem Pozor! Státní hranice! z produkce České televize. Slibný a užitečný projekt, jehož údernost se rozplynula v didakticky přesném, ale úzkostně nekonfliktním projevu moderátora PhDr. Přemysla Čecha. Česká televize tak doplatila na svou tendenci svěřovat moderování dokumentárních seriálů prověřeným tvářím, očekávajíc vyšší sledovanost i za ztrátu autentičnosti. Ne vždy vyjde sázka jako u Jiřího Táborského či Luďka Munzara, kteří měli úlohu lehčí díky tématům, které laskavost projevu umocnila. Seriál o vraždění nevinných lidí za to, že touží žít ve svobodě, vyžaduje naléhavost, zaujetí a nesmiřitelnost vůči režimu, který tuto zrůdnost vymyslel, i vůči protagonistům, ať sloužili a zabíjeli z prospěchu za žold, opušťák či jen ze strachu. Je třeba pregnantně definovat a přiřadit k sobě pojmy – komunistický režim, komunisté, KSČ, vražda, teror, zločin a trest. To plnil bezchybně jeden z externích průvodců, publicista a sám bývalý záklaďák PS Zdeněk Roučka. Jeho vstupy přinesly pokaždé do lehce ospalé nálady pořadu ve stylu Večery pod lampou akceleraci a naléhavost odpovídající obsahu a smyslu projektu.

Pamětní medaile pro vraha

Je třeba stále zdůrazňovat, že zatímco i 75 let po válce po právu pokračuje hon na bývalé dozorce koncentračních táborů, kteří jsou souzeni za zločiny a vraždy, které službou v nich způsobili, důstojničtí zupáci Pohraniční stráže – dozorci onoho největšího koncentráku na světě – se beze strachu scházejí pod vlajkoslávou rudých praporů, k nerozeznání podobni svým esesáckým vzorům. Jak jinak, vždyť i lágry, které jedni i druzí hlídali, měly stejnou filozofii – převýchovu. Pokud někdo pochybuje, pak stačí pohled na nápisy nad vstupními branami lágrů – Arbeit macht frei! a Čest práci!

Jestliže pro dozorce z nacistických koncentráků není omluvou, že „jen poslouchali rozkazy a jednali podle tehdejších zákonů“, pak lampasáci bolševických jednotek „head hunters“ užívají rent a výsluh slavíce život pod transparentem: „Generále Šádku, váš rozkaz k ochraně státních hranic ČSR jsme splnili!“ Abychom rozuměli správně: „Zastřelili jsme a nechali roztrhat psy každého, kdo se pokusil z této země odejít!“

Signifikantní pro naši společnost je i fakt, že se gen. por. Ing. Františku Šádkovi, dlouholetému veliteli PS, dostalo pohřbu s vojenskými poctami. Na rozdíl od gen. Fajta a mnoha dalších hrdinů obou front 2. světové války. Nejen to! Klub českého pohraničí, sdružující generálovy pohrobky, dostává zdravice prezidenta Zemana za ochranu vlastenectví a vydal 24. prosince 2016 k 95. výročí generálových nedožitých narozenin: „Na jeho počest a jako ocenění jeho zásluh a uctění památky, pamětní medaili, která nám bude připomínat tohoto pro nás jedinečného a vzácného člověka a velitele. S vlčákem na klopě! Neprojdou!“

Je to někdy složité! I my jsme si to mysleli v roce 1989. A vida, nakonec prošli! Co vydá Klub českého pohraničí, ptá se Zpětné zrcátko, k uctění památky stovek mrtvých, které za poctivou prací jeho členů zůstaly? Budou mezi nimi i tři kamarádi z Bučovic, z nichž nejmladšímu bylo 20 let? Zemřeli vylákáni provokatérem, který je místo slíbeného převedení na svobodu přivedl do pasti, kde si na ně pohraničníci počíhali a spustili palbu,“ jak popsal publicista Luděk Navara. Naplnili tak heslo: Neprojdou! A stačil na to necelý zásobník. Čest práci, soudruzi pohraničníci.

A co my ostatní? Projdou, nebo je zastavíme? Je nejvyšší čas!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější