Jsme s vámi – buďte s námi! V roce 1968 jsme jako své hrdiny vzývali bandu bezpáteřních krys | Reflex.cz
nahoru

Jsme s vámi – buďte s námi! V roce 1968 jsme jako své hrdiny vzývali bandu bezpáteřních krys

Vladimír Mertlík19. srpna 2019 • 12:40
Alexander Dubček během pražského jara roku 1968.
Alexander Dubček během pražského jara roku 1968.
• foto: 
ČTK

Příští dny budou opět plné významného zvedání obočí, plácání se po zádech, jací jsme pašáci, a litování se, jak nám osud tehdy nepřál a nikdo se nás nezastal. A byli jsme jen kousek od vynálezu hranatého kruhu. Vzpomínáte? Socialismus s lidskou tváří. Něco jako kanibal vegetariánem. Strana tehdy zahájila obrodný proces, tedy něco jako když potkan počne novou generaci mláďat. Ve skutečnosti se vymkl z kontroly palácový převrat. Někdo nezavřel výběh a ovce zjistily, že za ním je tráva zelenější. Na cestě za svobodou je vedli ti, kteří mu ji vzali. Jsme s vámi – buďte s námi!, jak dojemné bylo to sepjetí strany a lidu, jak jsme je milovali…

Milovali jsme Sašu Dubčeka, profesionálního komunistu z plastelíny, jenž pro renesanci svobody, kterou celý život zadupával, udělal jen to, že v Podolí skočil do bazénu v plavkách a bez klobouku. Když přijeli jeho učitelé vraždit, už jen plakal a fňukal: Tohle udělali zrovna mně!? Dvacet let se ukrýval před kontrarevolucionáři, kteří ho svedli na scestí, a čekal, zda mu rodná strana zas neotevře náruč. Podruhé plakal, když zjistil, že smysl jeho života – komunismus – je v hajzlu a národy, jimž nechal politický odkaz v podobě pendrekového zákona, jej nepovolaly na knížecí stolec. Podepsal ten zákon 22. srpna 1969, kdy už útočily i jeho Lidové milice se stejně lidovou armádou a střílely do pracujícího lidu ostrými. Saša prý zákon ale „musel podepsat“, i když „pro něj nehlasoval“. Zkrátka: „Kalhoty mám zadělaný, ale posral jsem se jenom napůl!“

Vladimír Mertlík: Kdy komouši znárodní i vzduch?
Vladimír Mertlík 12. srpna 2019 • 11:26

Vladimír Mertlík: Kdy komouši znárodní i vzduch?

Josefa Smrkovského, toho kluka odvedle, který je od mládí členem různých rudých band. Kariéru začal za Pražského povstání 1945, kdy za ČNR odmítl pomoc Vlasovců i americké armády, čekaje na tu Rudou. Dočká se jí víckrát! Umění vést revoluce uplatní při puči 1948, kdy řídí ilegální ozbrojené tlupy Lidových milicí organizované podle vzoru nacistických SA. Svou stopu zanechá i v životech tisíců žalářovaných a stovek oběšených sedláků při masakru zvaném kolektivizace. Zábavnou kapitolou jeho života je snad jen ta z roku 1951, kdy je Josef zatčen za činnost proti generálnímu tajemníkovi KSČ Slánskému, aby poté, co je Slánský sám oběšen, byl Josef obviněn ze spolupráce s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského.

Kriegel si aspoň jako jediný zachoval tvář

To Olda Černík, jiná z rockových hvězd Pražského jara 1968, napřed trochu pracoval, trochu studoval, ale v roce 1945 už našel své místo jako špílmachr s citem pro vývoj hry. Včas vycítil, kdy reformovat i později kdy dereformovat. A tak i po výletu na daču, kam soudruhy pozvalo Huňaté obočí, zůstal předsedou vlády. Měl před sebou ostatně spoustu práce, mimo jiné i krvavé potlačení demonstrací tanky a samopaly v srpnu 1969. Jsme s vámi, buďte s námi! Úspěšný zákrok mu vynesl funkci náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu – kdo by ten podnik neznal. A jen zafoukal vítr změn 1990, Olda obrátil. To víte, jednou reformátor, vždycky reformátor. Bohužel, příliš mnoho lidí si pamatovalo jeho slova z roku 1971, jimiž zhodnotil své působení po 21. srpnu 1968: „Prosral jsem pozici i čest!“ Ano, práci čest!

To František Kriegel byl aspoň dobrodruh hodný své doby. Po studiích medicíny bojuje ve španělské občanské válce a po porážce komunistů prchá do Číny. V únoru 1948 už je ale zástupcem velitele Lidových milicí a zásadně se zaslouží o vítězství lůzy. Když soudruzi zjistí, že je Žid, skončí František na čas jako závodní felčař, ale pak strana uzná jeho zásluhy o puč a vyšle ho podpořit jiný puč – na Kubu! Jediný však učinil pokus vrátit svůj život zpět mezi slušné lidi, když odmítl podepsat Moskevský protokol, a navíc jako poslanec hlasoval proti pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Na podzim 1968 řekl: „Odmítl jsem podepsat takzvaný Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republičce. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země. Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tedy dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“ Škoda, že jej tato slova nenapadla v únoru 1948.

Slezte z jeviště, podvodníci! Jak dlouho budeme ještě sledovat frašku české politiky?

Páteř národa nezlomily ruské tanky, ale lháři

Zvláštní kapitolou je osoba Ludvíka Svobody. Pověst válečného hrdiny jej přivedla na začátku roku 1968 do prezidentského úřadu. Národ žasnul! Kdo by naslouchal řečem o jeho spolupráci s StB a KGB, kdo by chtěl připomínat jeho roli krtka KSČ v únoru 1948 i jeho nečinnost ve funkci ministra obrany, bez níž by puč zřejmě dopadl jinak. Stejně se zachoval i v srpnu 1968. Prý svým neohroženým postojem zabránil převzetí moci takzvanou dělnicko-rolnickou vládou a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. Ale není ohrožení života vůdce cenou za vítězství ideálu a národa i stejným rizikem povolání, jako je pád ze štaflí v případě malíře pokojů? Když z podstavce Jungmannova pomníku proneslo tato slova 27. srpna 1968 tehdy ještě mladé Zpětné zrcátko, zachránilo se před spravedlivým lynčem jen zrychleným přesunem. Dav měl své vůdce v lásce a nemínil je opustit. Jsme s vámi, buďte s námi! Ale jaký byl rozdíl mezi příštími činy signatářů hanebného Moskevského protokolu, vítaných doma se slzami v očích a loutkovou dělnicko-rolnickou vládou? Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka, jména zrady a krys, ale krys aspoň upřímných.

Nebyla chvíle návratu zbabělců tou první z budoucích dvaceti let hanby? Nebyl jejich oslavovaný návrat jen důkazem jejich i naší zbabělosti a strachu nejen o životy, ale i o funkce a koryta? Páteř národa nezlomily ruské tanky, ale lháři, kteří mezi 24. a 27. srpnem 1968 ukázali, jak upřímně myslí: Jsme s vámi, buďte s námi! znamenající tak málo proti jim tak blízkému Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak! A tak si soudruzi stříkli do kaťat, ač to předtím vyčítali vládě v roce 1938. Lid zas marně čekal na vůdce a pokyny, jen už nevolal: Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Ludvík Svoboda, od začátku 2. světové války agent sovětských tajných služeb a krtek KSČ, prý v únoru 1948 na Gottwaldovu otázku: S kým jdeš, Ludvo? odpověděl: S lidem!, aby vzápětí šel s lůzou. Ve funkci prezidenta zůstal i díky zradě po roce 1968 a 1969 jako tradiční sentimentální symbol Čechů, kteří milují své mýty a legendy víc než svobodu a pravdu, která jednou zvítězí. Snad sama od sebe!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík

P. S.: Svobodovo druhé funkční období bylo předčasně ukončeno ze zdravotních důvodů na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č.50/1975 Sb. No, vida, to by byla cesta!

Pařížské povstání: Hitler chtěl při ústupu vypálit celou Paříž, německý generál se vzepřel
Nebojíme se říct pravdu o očkování a lžích politiků, Ovčáček je potrefená husa, říká o…




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Konspirační teorie realitou: Projekt MKUltra a vládní pokusy na lidech
PREMIUM X JXD: Menhiry a erekce aneb Jak se mi tajemnou silou postavila hůl
PREMIUM X Petr Sokol: Sázejte na politiku, dokud se v českých sázkových kancelářích nenaučí určovat kursy
PREMIUM X Ivan Stěpanovič Koněv: Hrdinný osvoboditel Prahy, nebo padouch?
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Proč se Čapí hnízdo nesmělo dostat před soud

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější