Vladimír Mertlík: Jací jsme to my Češi pašáci, nepřátel se nelekáme a na množství nehledíme
„Svět se zbláznil…“. Často používané rčení údivu nad nečekanými událostmi použil svého času vtipně jako reklamní slogan spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard. To, že tak učinil již v roce 2021, je s přihlédnutím k následujícímu vývoji až po dnešní dny důkazem geniality nápadu. Právě obrat „svět se zbláznil“ je v poslední době spolu s kroucením hlavy a obrácením očí v sloup často slyšet jako reakce na aktuální vývoj světové geopolitiky.
Při hlubším zamyšlení a znalosti historického vývoje však někdy lze o pravdivosti jejího obsahu s úspěchem pochybovat. Možná se svět pouze vrací do norem minulosti, které nechceme nebo neumíme přijmout, protože o sobě jako o živočišném druhu máme lepší, ač stejně mylné mínění. Nikoliv pochopení minulosti a historie, ale pouze dvojí krvavá jatka první poloviny 20. století, následné hojení si ran, poté nerovnoměrný technologický vývoj dvou zrozených supervelmocí a spolu s tím i strach ze vzájemného vyhubení. To jsou faktory, které osmdesát let udržovaly na světové scéně zdánlivý soulad bipolárního antagonismu až do dnešních dnů, aby se nesmiřitelné konflikty, vyplývající z podstaty obou bloků, jako příprava a test síly protivníka odehrávaly v bočních portálech jeviště, stranou hlavní pozornosti publika.
Osmdesát let měl svět pevný, zdánlivě neměnný řád, v němž pojmy levice a pravice, komunismus a fašismus včetně jejich občasných vzájemných kopulací, nacionalismus a internacionalismus, dočasně i na věčné časy, vlastenectví a vlastenčení, spolupráce a kolaborace, válka a boj za mír, příměří a kapitulace, láska a prostituce měly jasnou formu i obsah. Ptáme-li se, co nebo kdo způsobil, že tyto pojmy svůj tisíciletý význam ztratily, vzájemně si je zaměnily či se změnily v eintopf chutí příbuzný šlichtě prasat, je odpověď nasnadě…
My sami, naše média a najmě námi většinou anonymně užívané sítě. Od chvíle, kdy přestalo platit, že i v poslední putyce je třeba vlastní názor i obvinění vždy jmenovitě obhájit s rizikem výzvy „pojď ven, ty šmejde“, je lehké zdarma plivat žluč nenávisti. Potřeboval-li kdysi Joseph Goebbels mimo své inteligence a schopnosti komunikace lež stokrát opakovat, aby se stala pravdou, dnešnímu absolventovi „školy života“ s gramatikou řeznického psa na to stačí jeden klik. Jsou to často média, jež v zoufalé snaze prodat neprodejné dávají přednost papouškování katastrofických zpráv o bídě a zmaru, které se tak dobře čtou hnědorudé lůze s mastnou tlamou a lahváčem po boku. Stačí ucpat hlupákům mozkové závity hnojem o světě plném nepřátel a oba dva aretovat, aby neviděli, že naším hlavním nepřítelem je chamtivost, lenost, tupost a šovinismus. Obdivuhodná je jen naše schopnost kreativně nalézat nové nepřátele, když se nám staří omrzí stejně jako zpovykanému frackovi hračka z loňských Vánoc.
A že jich bylo! Němci, Rakušané, Maďaři, Sudeťáci; sladká Francie i hrdý Albion, jak zpíval básník; zrádní ministři; keťasové a kulaci, kteří před námi skrývali to, co bylo jejich; agenti, kteří ve snaze zničit republiku překračovali její hranice směrem ven; mandelinka bramborová, váleční štváči z Wall Streetu, Beatles, Coca Cola i VW jako Volkswagen či Voskovec & Werich. Jen nakrátko jsme podlehli štvavým vysílačkám, než jsme poznali hloubku obětí sovětských přátel při druhém osvobození naší vlasti v roce 1968 a poté úsilí víc než dvaceti let nezištné ochrany (vý)dobytků, které jsme si zvolili. Obklíčeni „ztroskotanci a samozvanci“ jsme se dočkali zvonění klíčů, jež mělo znít svobodou a blahobytem, ale záhy se proměnilo ve zvonění kosy hladové smrtky bídy samoživitelek a důchodců. Nepřizpůsobivé cikány, tyjící z naší práce, jsme se stejně jako naši předkové husité papežence pokoušeli napravit očistným ohněm naší bílé pravdy, až je vystřídali ještě hladovější arabáci, negři a žluťáci, pro které jeden čas nebylo málem kam plivnout.
Odporné pomluvy o českém rasismu jsme vyvraceli morální podporou Palestinců v jejich osvobozeneckém boji se smradlavými Židáky, žoldáky Ameriky. Ani „Ukáčka“ nám nevadí na místech našich služek a nádeníků, jen nesmějí otravovat údajnou válkou, za kterou si stejně můžou sami. My chceme mír! Však jsme za něj pětačtyřicet let bojovali v čele se Sovětským svazem a heslem „Sovětský svaz – mírová hráz“ po celém světě. Dnes změněné na „Rusko – bez tebe úzko!“ zdobí rudé prapory pokroku u Pokrovsku, Buče a všude, kde ruští molodci kypří úrodnou půdu Ukrajiny krví nepřátel a rozsévají hlavněmi děl a tanků mír bez ohledu na oběti. Dostane se i na nás, jejich vítězný marš je blíž, než by se zdálo, jen víc trpělivosti.
Naštěstí máme vůdce, kteří to s námi myslí dobře a v bídě pomohou. Turek levně Jaguára opraví, Rajchl i manželku půjčí, když je nouze, Radim Fiala ví, kde se do zlatého hajzlu sere, Tomio z nás bez naší námahy debily udělá a Babiš by se vydal z posledního, aby nám vrátil, co nám Petr Fiala vzal, jen kdyby netrvali na vydání jeho samotného. My však jsme na jejich straně, nepřátel se nelekáme a na množství nehledíme. Stačí málo, jak ukazuje příklad jednoho z nás.
K hrdinům „našich lidí“ se zas po čase přidal jinak skvělý muzikant Ondřej Hejma. Mýlí se tak Lukáš Vltavský na Super.cz, tvrdí-li, že Hejmovi fanoušci se nestačí divit, jak často komentuje dění v politice i každý krok prezidenta Pavla, jenž Hejmu zjevně prý dost dráždí. Cílem Ondrova ostrovtipu bylo tentokrát odmítnutí Pavla jmenovat Turka ministrem „s tvrdohlavostí malého dítěte (čímž se) postavil proti právoplatně zvolené vládě a po zásluze mu tak zůstává v ruce karta, která znamená prohru“(cit.) i zmijovka, kterou měl na horách, „kdy se mu flanelka zdrcla na hlavu“(cit.), o jeho „prázdném projevu předneseném důrazným tónem z buzerplacu“ (cit.) ani nemluvě. Tak velká sranda nebyla s Ondrou ani tehdá v Lucerně před koncertem Žlutého psa po vydání Cibulkových seznamů spolupracovníků StB, kde jeho jméno zdobí na str. 46 v oddílu „Tajný spolupracovník, agent StB“ hned dva řádky s čísly 030251 44963 a 030215 496301 pod krycím jménem Rony. Hrůzou ztuhlého Hejmu tehdy Lucerna nevypískala a teď už je to jedno. Jen by to možná chtělo trochu víc pokory a studu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
