Vladimír Mertlík: Okamura utržený ze řetězu a s křovinořezem v ruce. Máme se bát o jeho duševní zdraví?
S každým dnem, kterým se blíží první říjnový víkend, se atmosféra konfliktu, který Zpětné zrcátko nazývá studenou občanskou válkou, zahušťuje a vyostřuje na obou liniích zákopů. Na čí straně stojí Zpětné zrcátko, je snad víc než jasné, za zmínku stojí jen důvody, proč dres dnešní vládní koalice obléká.
Poté co lumpenproletariát, ruští švábi, komouši, kolaborantské svině a náckomouši ztratili všechny zábrany, nebyla od listopadu 1989 situace nikdy víc vyhrocená. Bylo-li v předešlých volbách voličstvo mobilizováno hesly o hrozbě příštího směřování země vlevo či vpravo, pak tentokrát je v banku volební rulety, o který se hraje, sama svobodná existence státu. Otázkou dneška je, kde se vzalo 40 % lůzy toužící po cizí ohlávce a biči víc než po vlastním vzdělání. Ptáme se nevěřícně, co žene tohle stádo skotu na jatka, kde nad branou je nápis Čest práci, uboze nepůvodní proti originálu Arbeit macht frei! Odpověď však není složitá.
Poté, co doyenovi rodiny Zpětných zrcátek zničili dospívání nacisté, aktivní zbytek života strávil jako celá jeho generace ve stínu srpu, kladiva a šibenic. Netušil, jak se mýlí, když na prahu sedmdesátky v lednu 1990 s úlevou pronesl: „Teď můžu umřít, když jsou komouši konečně v hajzlu!“ Přesto nezapomněl ani dvacet let poté, když v požehnaných dvaadevadesáti letech způsobil skandál v prodejně Albert na Chodově krátkou diskuzí s vedle stojícím penzistou.
„To je strašný, co?“ obrátil se dotyčný na otce Zpětného zrcátka, který si s potěšením očima vybíral laskominy za sklem lahůdkářského pultu prodejny.
„Co je strašný?“ opáčil zpytavě otec, tušíc konflikt.
„Jak je všecko strašně drahý, hanba! To za komunistů jsme se měli vo hodně líp, co?“ dokončil neznámý důchodce sentenci, doufajíc v nadšený souhlas.
„To jste musel bejt pěkná svině,“ opáčilo Zpětné zrcátko senior, „protože nikdo jinej než svině se za komoušů líp než teď neměl…“
Veselá historka z nákupu je přímo vzorovou odpovědí na časté reakce nesouhlasu, že to nejsou důchodci, kdo podporuje odporné šmejdy, kteří jako nejvýnosnější byznys po kastrolech a zázračných larisách objevili kšeft s iluzemi, sliby a lidskou blbostí. Obvyklým argumentem odporu bývá tvrzení: „Například já Babiše, Okamuru ani Konečnou nevolím,“ ač nikdo neřekl, že co důchodce, to blb, protože starý blb byl kdysi mladým blbem.
Přírodu a vzdělání neošálíš ani Babišem, schopným slíbit po volbách důchodcům potenci s výronem síly karlovarského pramene, pravidelnou výměnu manželek nejen v TV show, důchodkyním týdně salon krásy a milostný mail od admirála US Navy či Brada Pitta dle objednávky. Přesto však platí pravidlo přímé úměry: sice ne každý důchodce je voličem ANO, ale všichni voliči ANO – až na pár vychcánků – jsou důchodci.
Hůř jsou na tom náckomouši zbaběle se ukrývající pod značkou (ne)koalice SPD. Poslední výstupy Tomio Okamury totiž budí vážné obavy o jeho duševní zdraví, zvláště poté, kdy na scéně řezal křovinořezem siluety politiků SPOLU z překližky s popisem jejich hříchů, které hnědokošiláči po volbách odstraní. Postižení myšlenkou výše jeho IQ způsobilo Tomio Okamurovi i apel na změnu názvu pražského letiště. Někdejší průvodce plyšových turistů nejprve uvedl, že za dobu svého působení v turistickém ruchu přivezl do Česka miliony Japonců (!), aby vzápětí zdůraznil, že jich v budoucnu bude mnohem víc, pokud letiště změní název po „kontroverzním politikovi, jakým byl Václav Havel“ (cit.) na Letiště Bedřicha Smetany.
Nechme stranou, že i průměrně vzdělaný řeznický pes na rozdíl od Tomia Okamury ví, že světově a v Japonsku zvlášť je nejproslulejším českým skladatelem Antonín Dvořák, když už… Ale stejně je neuvěřitelná míra drzosti této nuly, která nebýt odvahy „kontroverzního politika Václava Havla“ (sic!), by se zřejmě dosud kvůli šikaně okolí počůrávala a koktala, pokud vůbec kdy s těmito projevy přestala.
Není divu, že anekdotou měsíce je odpověď na dotaz: „Jaký je rozdíl mezi Švejkem a Okamurou?“ jejíž pointa je prostá: „Rozdíl je v tom, že Švejk blbýho jenom dělal!“
O blížícím se propadáku SPD svědčí i poslední televizní souboj vůdce Tomia s rudou carevnou Kateřinou, v němž Konečná čněla nad po břiše se před ní plazícím náckem stejně vysoko jak blahé paměti na Letné Stalinův pomník nad Prahou.
Vraťme se ale k otázce, kde se bere z ničeho nic oněch 40 % hlupáků různého stupně toužících po režimu bez dámských vložek, hajzlpapíru, 20 dkg šunkového salámu a dvou zubních past na osobu a kvartál, jak můžeme vidět v televizní reportáži z dob budování socialismu. Odpověď je snadná. Nikde se nevzali, oni jen nikdy neodešli. Byli s námi pětačtyřicet let od stejně zásadních voleb v květnu 1946 přes únor 1948 až do srpna 1968 i následného 1969 a zůstali s námi i po listopadu 1989. I odpověď na otázku, co je žene do lágru v době, kdy se občanstvo má historicky nejlíp v dějinách této země, je prostá. Někdo ze sousedů se má líp! Je snazší krást úspěšným než se učit a vzdělávat. Žlučovitá nenávist závisti bude vždy mnohem vyšší než jakákoliv životní úroveň. Kde je tedy kořen zla?
V nedávných dnech uvedl režisér @JanHrebejk na síti X následující tweet: „Když koukám na totální odbržděnost Babiše, Okamury a Konečné, už už se těšících na změnu dosavadního demokratického režimu, kromě strachu mám nekonečný vztek na diletantství současné vlády, která to nechala takto daleko dojít.“
Přes respekt, který Zpětné zrcátko k Janu Hřebejkovi cítí, je těžké souhlasit s jeho vývodem v celém významu i detailu. V čem spočívá diletantství současné vlády? Je skryto v tom, že Petr Fiala neskáče ve fuseklích s tříletými dětmi v nafukovacím hradu? Že Markéta Pekarová Adamová „nepostuje“ fotku, jak se mazlí s chobotem slona? Měl Zbyněk Stanjura slíbit učitelům 65 000 Kč, když jim Babiš slíbil 55 000 Kč? Měla by Eva Decroix od tohoto pondělí ležet před vstupem do Vladislavského sálu, aby vlastním tělem zabránila prezidentu Petru Pavlovi ukrást tam vystavené korunovační klenoty a odvézt je do Bruselu, jak se obává Jana Bobošíková?
Možná lze omluvit naši naivitu devadesátých let, kdy jsme netušili, že hadí vejce uložená v Prognostickém ústavu vydají snůšku plazů s váčky plnými jedu, kterým otráví mysl někdejších účastníků Bůčkové revoluce 1989. Mohli jsme se vymlouvat i potom, co se první ze zrádců nechal korunovat rudými potkany, ale až poté, co jsme jim my předali klíč od sněmovny. Měl je Havel zakázat, vymlouvali jsme se uboze, ač stačilo a stačí je nevolit. Výsledkem je, že minulý týden předsedkyně KSČM plivne s úšklebkem do ksichtu nám všem poznámkou: „Nejsem komunistka, jsem Stačilo!“. Je diletantstvím současné vlády volba největší hanby v historii Pražského hradu, nebo jsme si vypitého alkoholika dvakrát zvolili přímou volbou jako svého reprezentanta my voliči. Hraběcí rady chytráků, že vláda nenaslouchá hlasu lidu a nekomunikuje s „vystrašenými voliči vyššího věku a nižšího vzdělání“, přinášejí aktuálně výsledky.
Na mítincích vládních politiků je to místo diskuze a vzájemného naslouchání festival nejprimitivnějších označení členů vlády za pohlavní orgány. Měla snad vláda poslat na tyto „vystrašené a zklamané voliče“ oddíly policie či armádu? Žádný strach, brzy se toho po vítězství současné „konstruktivní opozice“ dočkáme! Do nekonečna bude Zpětné zrcátko opakovat: „Buďme jako oni!“ Nemusíme je věšet, jak by to už dávno udělali oni s námi. Škoda provazu! Stačí nakopat jim prdel ve volbách namísto povýšeného ohrnování pysků arogantních nadutců, kteří nepůjdou volit, protože jsou znechuceni politikou. Tady však neplatí „Ano, šéfe!“ První říjnový víkend jde o to, aby vám po vítězství primitivní nenávistné lůzy zůstala aspoň vařečka!
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
