Počátkem února cirkuloval ve veřejném prostoru otevřený dopis vládě, prezidentovi a zahraničním výborům Poslanecké sněmovny i Senátu. Signatáře textu označila média za „výrazné české osobnosti, angažující se v oblasti lidských práv“ či „osmdesát významných osobností z kulturních, duchovních i akademických kruhů“. Jejich výzva vládu obvinila, že „ignoruje humanitární katastrofu v Pásmu Gazy“, a základní požadavek pamfletu trval na „přehodnocení její politiky bezvýhradné podpory Izraele ve válce v Gaze“. Zpětné zrcátko přirovnání obrany Izraele ve válce s Hamásem k ruské agresi na Ukrajině odmítlo a text „80“ označilo za projev radikálně levicového antisemitismu.
Přes zásadní pochyby, nakolik je postoj „80“ validní s ohledem na kořeny problému, však nešlo textu upřít znaky politické erudice i dospělosti a rozhodně nebylo možné signatáře podezřívat ze snahy získat si touto cestou pozornost. Se vším respektem k nim mělo Zpětné zrcátko polemiku za uzavřenou, stejně jako odpovědi na otázky: kdo je útočící agresor, kdo bránící se oběť a kdo oběť agresora, jehož přitom adoruje. Jenže…
Březnové idy bývají spojovány s náboženskými obřady a atentát i smrt Julia Caesara v roce 44 př. n. l. (15. března) učinily z Idus Martiae zlom v historii Říma i lidstva. Nemenší význam budou zřejmě mít i březnové idy 2024. Písničkář a autor popěvků pro dětské a postpubertální fanynky se po propadáku blockbusteru Vlez do spacáku ve snaze získat znovu pozornost zjevil lidstvu s olivovou ratolestí míru mezi zuby jako Tomáš Klus Spasitel(TKS), hebrejsky תומס קלוס מושיע , jidiš טאָמאַס קלוס גואל a arabsky توماس كلوس المنقذ .
Spasitelský komplex TKS vytryskne z jeho nitra jako blues černého sběrače bavlny pokaždé, když se nedaří, jak by mělo. Ve stopách jeho bosých nohou spolu kráčejí v objetí vrazi i oběti, kterým nad hlavami poletují hejna mírových holubic a v záři Tomášova úsměvu dokonce občas tu a tam „Pravda a láska remízují s rumem a pivem“.
Je vždy na straně prohrávajících, byť jsou vrahy, kteří si začali. Všeobjímající láskou vymazal obrazy falešných proroků, děda Vševěda s jeho mantrou „falešná zlá slůvka“, stejně jako Kouzelníka Žito 44 s kohoutem, kterého mu v minulých dnech ukradl jiný kouzelník Andrej Motýle Babiš.
Zpětnému zrcátku bylo v únoru podezřelé, když mezi signatáři „80“ nenašel na špici Tomáše Kluse. Netrvalo ale dlouho, než TKS„vylezl ze spacáku“ a silou nevídanou, jak je jeho zvykem, vstoupil jako mediátor do událostí v Pásmu Gazy. Nejenže napsal text delší než oněch osmdesát osobností, on k výzvě přidal i stejně varující a tklivou a zároveň roztomilou píseň a poslal ji na násobně víc institucí vč. zrušené lampárny na nádraží Praha-Vyšehrad.
Ale konec legrace a nevázaného vtipkování. Věc je totiž více vážná i smutná, než aby stačilo dělat z Tomáše Kluse vola, a přijde-li na to, on to dokáže sám.
Zpětné zrcátko strávilo víc než třicet let života v roli producenta a manažera umělců, jakými byli Eva Olmerová, Radim Hladík, Oldřich Veselý, resp. jsou David Koller, Jana Kratochvílová, Lešek Semelka, Janek Ledecký, Michal Pavlíček aj. Jaký je tedy jeho vztah k tvorbě a interpretaci Tomáše Kluse, je nasnadě. Přesto je jeho uměleckou kariéru nutné po obchodní stránce stoprocentně respektovat, neb cíl pop byznysu – prodat co nejméně not za co nejvíc peněz – plní dokonale. Pravda, Tomáš Klus netvoří pro Zpětné zrcátko, a proto mu jeho názor může být a nepochybně i je zcela ukradený. A tak je to v pořádku, to je třeba respektovat! Horší je to ve chvíli, kdy se Tomáš Klus rozhodne být aktivistou Spasitelem. Z jeho boje za mír v Gaze ční jak vidle z kupky sena prvoplánová snaha na sebe upozornit. Mnohem horší je však nevzdělanost ve věci a z toho plynoucí neznalost kořenů problému i historických konotací. Obojí se TKS snaží nahradit namátkovou citací pramenů, které jsou však spíš stokami než prameny.
Co je tedy obsahem výzvy TKS? V čem je rozdíl oproti dopisu „80 nekováků“? Kde jsou její příčiny a kořeny? Mimo počet slov a adres je rozdíl mezi dopisem „80“ a výzvou Spasitele v řadě dalších věcí. Text se frázemi podobá slovníku aktivistů Hnutí obránců míru sedmdesátých let minulého století, místy obratům dospívajícího jinocha, který první milostné nezdary a jizvy hojí namísto masturbací veršíky „slunce/žblunce“, „láska/páska/samohláska“! Obstojí-li taková literatura v písních Tomáše Kluse, budiž, ale v apelu „Zastavte palbu!“ je smutně k smíchu.
„Za čtyři roky bylo ve světě zabito při válečných konfliktech 14 000 dětí, stejné množství bylo zabito izraelskou armádou za čtyři měsíce. Každý den je v Gaze zabito průměrně 64 žen. Stovky civilistů umírají denně proto, že jsou bombardováni a nemají kam utéct,“ sumarizuje TKS dopady odvetného útoku Izraele podle statistik Hamásu. Zhůvěřilostí je již fakt, že „statistiku“ masových vrahů užívá jako argument. Uvedené „výpočty“ lze obratem vyvrátit základními matematickými úkony děleno/násobeno, ale Zpětné zrcátko se odmítá nechat strhnout ke stejně nízké argumentaci. Důvody, proč civilisté nemají před bombardováním Gazy kam utéct, jsou prosté. Mimo to, že Gazu letecky nikdo nebombarduje, je vyloučené vyhnout se zcela palestinským civilním ztrátám, když „hrdinové“ Hamásu palestinské civilisty odmítají do evakuačních zón pustit, neboť je používají jako živé štíty. Cesta k příměří je přitom prostá. Propustit zbývající polovinu izraelských rukojmí – prakticky jen dětí, žen a starých lidí – protože mladí izraelští muži se ve chvíli naplánovaného útoku 7. října v přepadených osadách jen těžko nacházeli. Na rozdíl od „bojovníků Hamásu“ museli jít totiž ráno do práce! Pikantní je i fakt, že okolní arabské státy, najmě Egypt, odmítají k sobě Palestince pustit z obav, že s uprchlíky by pronikla do aktuálně klidných oblastí i maskovaná komanda Hamásu. Žádný z těchto států netouží, aby se dostal do situace, v jaké se nyní nachází Libanon a Jordánsko. Stejná je i příčina blokády humanitární pomoci ze strany Hamásu s cílem vyvolat masové nepokoje, které pak Hamás zbytky sil s chutí podpoří za hlasitého potlesku levicových užitečných idiotů.
Elementární zájem Hamásu situaci v Gaze eskalovat až za hranici termínu „nelidské podmínky“(cit. TKS) tak způsobuje, že nelze vyloučit „operace raněných dětí a císařské řezy při porodu bez anestezie“ (cit. TKS). Stejně pravděpodobné, ale hraničící s jistotou je, že sklady operačních sálů Hamásu v tunelech pod školami a nemocnicemi Gazy na povrchu jsou prostředků pro anestezii plné a nejen těch. V té souvislosti zůstává otázkou, v jaké míře byla poskytnuta anestezie izraelským těhotným ženám, kterým byly po hromadném znásilnění zaživa vyříznuty plody z těl, a jaké utišující léky byly poskytnuty dětem před tím, než jim byly uříznuty hlavy… Pokud odpovědi na tyto otázky Tomáš Klus zná, pak se s nimi Zpětné zrcátko rádo seznámí.
Místo toho Tomáš Klus burcuje světové mínění slovy, u nichž je čtenář poněkud na pochybách, kdo je adresátem: „Palestinsko-izraelský ‚konflikt‘ je výzvou pro všechny, kteří nevidí etnikum, vyznání a územní politikaření jako důvod k nenávisti či zástěrku agrese. Utrpení palestinských civilistů nemůže zůstat nepovšimnuto a má být vykoupeno aktivizací soucitného srdce každé lidské bytosti, schopnosti postavit se za princip nenásilí a znovunastavení hranic toho, co je a co už zcela určitě není lidské!“
Pro méně vzdělané tedy připomeňme:
Organizace spojených národů přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit 50:50 na arabský a židovský stát, zatímco Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán ihned přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť (!), zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s tím, že porušuje „ustanovení Charty OSN, jež dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.
Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948 a den poté (!) byl napaden spojenými armádami Jordánska, Egypta, Iráku, Libanonu, Sýrie, Jemenu a Saúdské Arábie, jejichž jasně a veřejně deklarovaným cílem byla naprostá likvidace Izraele!
Po „1. arabsko-izraelské válce, která skončila 20. 7. 1949, následovalo dalších šest, vždy s jediným proklamovaným cílem – zničit Izrael a vyhubit Židy: Sinajská válka (1956), Šestidenní válka (1967), Opotřebovací válka (1967–1970), Jomkipurská válka (1973), 1. libanonská válka (1982), 2. libanonská válka (2006) o dvou tzv. Infatiádách nemluvě. Zdá se, že v hromadě adres, které postihl kobercový nálet výzvou TKS, jich pár chybí. Jde o adresy pohádkových paláců v Kuvajtu, kde si za peníze daňových poplatníků USA, UK a EU ohřívají ve zlatých vanách prdele masoví vrazi politického a vojenského vedení Hamásu, zatímco zfanatizovaní palestinští civilisté s již více než osmdesát let vymývanými mozky a životní filozofií Zabij Žida! žijí v ruinách. Proto si Tomáš Klus koleduje o výzvu začínající slovy: „Zalez do spacáku a drž se svého kopyta!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
