Prababička české politické scény ČSSD se probrala z umělého spánku, rozhodnuta vstoupit znovu do Strakovy akademie hlavním vchodem. Taková je vize předsedy Šmardy, který skromně předpokládá, že během dvou let se socani z aktuálních 5 % dostanou na patnáct a v další dvouletce na 30 % volebních preferencí. To učiní podle něj ze socanů žádanou nevěstu a vyvolá rvačku ostatních partají o koaliční kopulaci s ní. Způsob, jak dosáhnout cíle, je v novém názvu partaje socdem a logu, kterým je abstraktní obrazec cihlové barvy údajně představující lístek růže s názvem partaje. Ideovému obsahu cílů nových socanů by ale jinak slušel titulek legendárního článku Nová vlna se starým obsahem fiktivního Jana Krýzla z plátku Tribuna (12/1983).
„Máme záchranný plán pro české finance, s jehož pomocí snížíme deficit o zhruba 180 až 200 miliard korun,“ fantazíruje Šmarda po svém znovuzvolení.
„Stačí dotáhnout do konce projekt, z nějž máme za sebou první dvě etapy. Máme stranu, která má zaplacené dluhy (sic!) a změnila organizační strukturu! Rád bych, aby přišel i někdo mladší, mohla by to být další žena…“ zasní se předseda socanské perestrojky a vzápětí jmenuje řadu odborníků, které by v týmu rád přivítal – Vladimíra Špidlu, Lubomíra Zaorálka, Libora Roučku nebo Milana Štěcha… Stejné jako s uvedeným seznamem mladých krasavic je to i se zaplacenými dluhy. Dědici advokáta Zdeňka Altnera, jimž musí socani zaplatit téměř čtyři sta milionů, by mohli vyprávět.
„Je třeba se odstřihnout od pověsti, že sociální demokracie jen rozhazuje,“ moudře pokyvuje dál hlavou nový léčitel krize a nabízí recept na cestu do ráje:
- zavedení progresivní bankovní daně,
- zavedení progresivní daně u právnických osob, zejména větších podniků,
- zavedení digitální daně,
- zvýšení úhrad za vydobyté nerosty,
- zdanění kapitálových výnosů,
- zavedení progresivní daně z příjmu fyzických osob.
Mávnutím těchto šesti kouzelných proutků zmizí obratem nejen zadlužení státu, ale poté, co se spojí proletáři všech zemí a přijmou Šmardovu terapii, skončí celosvětová bída a hrozba válek. Kámen se srdce spadl Zpětnému zrcátku ve chvíli, kdy Michal Šmarda ujistil veřejnost, že sociální demokracie není parta tlučhubů. Je k zamyšlení, zda by straně neslušel více dotažený rebranding – místo názvu socdem identifikačně přesnější označení socky a jako logo ruka v cizí kapse.
Strana se marně snaží nalézt řešení, které vyvede zastydlý socialismus přelomu 19. a 20. století ze zapomnění a vzdálí ji další bezpodmínečné kapitulaci. Hledání vůdce sexappealu George Clooneyho, který by zvýšil rating, se po každém castingu octne v úrovni zábavného pořadu TV Barrandov. Problém je totiž v samotných kořenech vzniku strany.
Socani se sice chlubí více než 140 lety trvání partaje, ale tvrzení při bližším pohledu neobstojí. V letech 1878 až 1918 byli socani jen frakcí rakouské sociální demokracie. Další intermezzo přišlo s jejím rozpuštěním do Národní strany práce, navíc s jepičí životností pěti měsíců 1938 až 1939. Neexistence strany 1939 až 1945 je omluvitelná okupací, ale v roce 1948 přestává na dvaapadesát let existovat poté, co se dobrovolně spáří s KSČ. Do roku 1990 tedy existovala ČSSD jen třiadvacet let. Hlavní problém strany není v marketingu či v osobě vůdce strany. Primární otázkou je, zda vůbec někdo sociální demokracii dnes potřebuje! Je lhostejné, zda aktuální marginalizace je její anihilací (tj. zmizením, zničením částice nebo kvazičástice, obvykle přeměnou na částice jiné) či atrofií (tj. zmenšením, ztenčením pův. normálně vyvinutého orgánu, tkáně, buňky).
Vznik sociální demokracie, ať již za něj považujeme rok 1878 či 1893, byl reakcí na společnost rozdělenou na proletariát a buržoazii. Dělníci byli tehdy nuceni pracovat za bídných podmínek a sociální ochrana i zákonodárství byly abstraktními pojmy, a proto byla sociální demokracie subjektem, který se ujal radikálně role ochránce. Na výsledcích to bylo znát, když do roku 1920 má strana mezi 25 až 37 %. Pět let poté přichází katastrofa, když se propadá na pouhých 8,9 % voličské (ne)přízně. Většinu voličů (13,2 %) přetáhla KSČ, zrozená z puče 1921, když k radikalismu socanů přidala i útoky na podstatu státu. Vynecháme-li volební výsledky restartu ČSSD v letech 1990 a 1992, pak horšího výsledku dosáhla ČSSD jen v letech 2017 a 2018 (7,27 %) a dnes!
V uvedených faktech je klíč k současnému stavu. ČSSD získávala zpočátku přízeň dělnictva – svého hlavního elektorátu – radikálností. Časem ale hospodářské elity samy zlepšovaly postavení pracujících. Vyšší sociální inteligence zaměstnavatelů a vědomí, že dělník, nehladovějící na hraně vyčerpání, odvádí lepší výkon, se staly samozřejmostí a korelace zájmů obou stran držela přiměřený sociální smír.
Ale nikdy nikdo nemá míti nic za definitivní, zní v písni levicových umělců. Část voličů, kterou sám vynálezce bídy Karel Marx označil jako „lumpenproletariátpro politickou práci nepoužitelný“, nemá dosažené benefity za dostatečné! Nálad inspirovaných úspěchem kriminálních živlů v bolševickém Rusku využilo v roce 1921 extremistické křídlo sociální demokracie k puči a založení KSČ. Dnes bychom řekli „nového hnutí vymezujícího se vůči tradičním zkorumpovaným stranám“. Situace, která by měla být pro současné socany jakýmsi poučením z krizového vývoje, ale zůstává hrachem házeným na zeď.
Po převratu 1989 se ČSSD pohybuje v číslech nestojících za řeč. V roce 1992 ji vede exilový politik Jiří Horák s cílem vytvořit kultivovanou opozici pravicové vládě, ale volební výsledek 7,67 % není důvod k rychlým špuntům. Krátce po vstupu do strany a jejím ovládnutí se salonní politika prof. PhDr. Jiřího Horáka přesune na pavlač Ing. Miloše Zemana. Výroky o pravicové vládě prostitutek a zlodějů, spálené zemi i řada skandálů vynesou sociální demokracii netušených 32,31 % a v dalších třech letech se jí trend daří udržet. Za předsednictví Vladimíra Špidly a jeho slušnějšího chování ale přichází propad, Stanislav Gross je marnou nadějí a agresivita Jiřího Paroubka slaví úspěch jen zkraje. Později unaví a od roku 2007 připomínají volební výsledky ČSSD tobogán. Od zrodu homo politicus se rodí nové politické strany, aby svou radikálností nahradily staré a později byly nahrazeny také...
A všichni jedli a pili, a jestli nezemřeli, jedí a pijí dodnes. Žádný zvonec a pohádky konec!
Prvním krokem revoluce je rozbití všeho na padrť. Zdi jsou rozmetány, pamětníci povražděni, a když lid otře z čela pot nadšení a z rukou krev, hledí v němém úžasu, čeho se účastnil! Je lhostejné, zda se tak stalo masakrem či parlamentní cestou, jež masakru předcházela. Je lhostejné, o jaký odstín komunismu či nacismu šlo, protože platí: Košile hnědá – spodky rudé! ČSSD střet 1920 přežila, ale 1948 dala pod vlivem své páté kolony přednost možnosti stát v čele lůzy společně se svými likvidátory.
Úspěchy slavila tehdy, když byla radikální, když lid byl nespokojen – a lid je vždy nespokojen. Časem se ale její radikalismus jeví jako pšouk, když úlohu vůdců lidu neomaleně převezmou jiní. Lid miluje rázné vůdce, kteří slíbí ráj již na zemi. Co dřív konala ve prospěch moci cenzura a represe, dokáže dnes nestydatá huba a hry za kulisami. Lid je nevnímá, uchvácen šašky, kteří na forbíně metají kozelce a kopou se do zadků. Není-li Michal Šmarda připraven válet se za předstírání orgasmu v soudní hale po zemi, pak je jen Mr. Cellophane z muzikálu Chicago. Slibovat stažení z kůže všech úspěšných a schopných, kteří méně odvážným dávají práci a příležitost, je prd a umí to kdekdo. Sociální demokracie se musí rozhodnout, zda se postaví do čela toho občanstva, jež si je při znalosti svých limitů vědomo i svých horizontů. Jde o běh na delší trať s větší přidanou hodnotou. Boj o vrtkavou přízeň lumpenproletariátu je kratší nejen cestou k cílil, ale i délkou trvání úspěchu. Socani mají nepochybně dost hráčů pro oba způsoby, záleží na tom, koho nasadí do základní sestavy.
Moderní autentická levicová strana je na politické scéně třeba a sociální demokracie by jí mohla být. Musí však dřív, než zahájí boj o voliče, vyhrát boj sama v sobě.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
