Blíží se půlnoc a něco zlého číhá ve tmě pod měsíčním světlem
Vidíš pohled, který téměř zastaví tlukot tvého srdce
Pokoušíš se křičet, ale hrůza ti vezme hlas dřív, než začneš
Začínáš mrznout, jak se ti hrůza dívá přímo do očí Jsi bezvládná
…
Na zemi padá temnota, půlnoční hodina je na dosah ruky
Nestvůry se při hledání krve plazí, aby terorizovaly tvé sousedství
A kdokoli může být nalezen bez duše za to, že sestoupí
Musíš stát, čelit pekelným psům a hnít uvnitř mrtvolné skořápky
…
Protože tohle je thriller, napínavá noc
A nikdo tě nezachrání před bestií, která se chystá zaútočit
Víš, že je to thriller, děsivá noc
Bojuješ za svůj život uvnitř thrilleru…
Ano, text písně Michaela Jacksona Thriller vyjadřuje v parafrázi poměrně přesně stav a atmosféru v zemi. Pohrobci nejkrvavějšího režimu v historii lidstva, komouši všech barev se opět spojují, aby se jako zombie vylézající se železnou pravidelností z hrobů pokusili z politického záhrobí provést rituál pomsty a odvety. Konají tak za podpory existencí frustrovaných vlastními nepodařenými životy a lidmi s životním motivem závisti vůči úspěšnějším a nenávisti, jakou cítí ptáci vůči všem jiným s jinou barvou peří. V očích se září rudých hvězd, vyzbrojeni srpy a kladivy, nad hlavami s českou vlajkou, ztrácející se v záplavě rudých fanglí s písmeny KSČM místo SS či hákového kříže, pod transparenty Poslední bitva vzplála. Pokud by se svými symboly vystoupili stejně veřejně čeští nacisté, nestydící se za svou zhůvěřilost, chrabrá česká policie by nepochybně zasáhla. V případě rudé pakáže se omezuje jen na ochranu jejího srocení a podivné svobody slova a projevu – plného nenávisti vůči všem s jiným myšlením, resp. všem s myšlením vůbec.
Česko proti bídě volají poté, co vstali z mrtvých hlady a zimou a oddaně hledí do tváří vůdců v oblečcích za statisíce, kteří na tento sabat dorazili v milionových limuzínách. Chceme mír řvou a plivou na vlajku devastované země a jejího cíleně masakrovaného obyvatelstva. Chceme mír, neposílejte Ukrajině zbraně! Nebraňte ruskému dubisku zavést v cizí zemi pořádek a zachránit tam utlačovaného Rusa! Jsou dvě možnosti, jak vysvětlit toto uvažování lidí, kteří by za stejné výroky a chování v třicátých letech minulého století skončili o sedm let později na šibenici nebo v žalářích. Tou první je jejich vědomá kolaborace s cílem comebacku bolševické okupace Česka. V tomto případě jde o stejný cíl, jako tomu bylo v případě pronacistických zrádců, kteří měli z okupace země takový prospěch, že touží po jejím návratu. V případě druhém jde o nevzdělanost pitomců domnívajících se, že by v retro rudém režimu zůstal dostatek všeho zboží a volný pohyb osob, jen by se opět mohlo více krást v práci, vrátila by se sezení pracujících v putykách v pracovní době a televizní edukativní pořad Výměna manželek by se střídal s rozhovorem předsedy sovětského kolchozu, v němž soudruzi rozdojili kozla. To jsou představy blbů v tričkách s nápisem Jsem Chcimír a nestydím se za to.
Svět se zatím naštěstí nechová podle mantry Zpětného zrcátka, že Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Evropa i Amerika je na tom ve své většině tak, že modří již vědí, neboť situace v Evropě poslední doby je kopií Evropy třicátých let minulého století. Tehdy vyhrotil Adolf Hitler národnostně politickou krizi v českém pohraničí zvaném Sudety natolik, že se stala prizmatem politiky celoevropské. Připomeňme si výroky tehdy největšího Chcimíra, britského premiéra Nevilla Chamberlaina, které pronesl k situaci k sudetské krizi – například 27. září 1938 – jen v řádu hodin před Mnichovskou konferencí: „Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že bychom zde (ve Velké Británii) měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli hádce ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme. Zdá se stále nemožnější, aby byl spor, který již byl v zásadě vyřešen, předmětemválky.“
V týchž dnech se objevuje v jeho deníku zápis: „Nevidím důvodu, proč bychom nemohli říciNěmecku– dej nám uspokojivé záruky, že nepoužiješsíly, když se chceš vypořádat s Rakušanya Čechoslováky, a my ti dáme podobné záruky, že nepoužijemesíly, abychom zabránili změnám, budeš-li jich chtít dosáhnout mírovými prostředky.“
Do třetice, pokud ještě není laskavému čtenáři jasno, kam Zpětné zrcátko míří, uveďme záznam části jeho soukromého rozhovoru s americkými a kanadskými novináři: „Německé kraje v Československu by měly být odtrženy a připojeny k Německu. To je bez diskuze spravedlivé řešení, protože nelze najít opodstatnění pro to, aby něco jakoby stát, vzniklé náhodným sešitím východních ras, o nichž nic nevíme, mělo nadvládu nad etnickými Němci… Český stát ve své současné podobě nemůže dál existovat tak jako tak a od Anglie a ostatních zemí by se zajisté nemělo očekávat, že budou prolévat krev jedné generace, jen aby chránily něco, co samo o sobě pro nás není životně důležité, ale co má zásadní význam pro Německo.“
Pokud čtenáři tato mírová moudra cosi připomínají, nejde o podobnost náhodnou. Jak zvláštně z českých úst znějí slova Františka Halase v básni Zpěv úzkosti:
„Zvoní, zvoní zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali / Viděl jsem slzy v očích žen / Viděl jsem pěsti zaťaté / Počkejte málo, málo jen / však vy nás poznáte“.
„Po padesát let obehrávaný mýtus národního básníka dobře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes.“
Ano, když dva dělají totéž, pak je to totéž. Svět si naštěstí pamatuje, kam vedla politika appeasementu. Jen sladká Francie v osobě prezidenta Macrona, dychtící po znovuobnovení role světové mocnosti, hraje na notu široké ruské duše prezidenta Putina. Podpora prezidenta Si Ťin-pchinga má jinou, ale pochopitelnou příčinu. Na rozdíl od pitomců všech barev a národností Si Ťin-pching ví, že Rusko prohrává poslední ze svých velkých válek, když blitzkrieg na Ukrajině nevychází. Ukrajinci, zoceleni staletými boji, nejsou žádnými beránky – ale kdo kdy byl na území střední Evropy. A prokazují jiný morální kredit a sílu. Ruský blitzkrieg a obsazení Kyjeva do týdne měl trumfnout vzor ruského imperialismu – Hitlerův wehrmacht – a jeho třínedělní cestu do Paříže 1940. Ano, Drang nach Westen, to je cíl aktuální speciální vojenské operace Rudé armády již od května 1945. Je lhostejné, kdy a na jaké frontové linii válka s Ukrajinou skončí. Jen díky zbabělosti politických úředníků OSN je možné, že Mr. Arogance – Sergej Lavrov – předsedá Radě bezpečnosti ve chvíli, kdy jeho země masakruje dosud svobodnou zemi v centru Evropy v největší válce od porážky třetí říše a Japonska.
Ruský Drang nach Westen skončí však stejně jako nacistický Drang nach Osten a to je chvíle, na niž Čína čeká. Osud Ukrajiny, stejně jako případné osudy zemí s počtem obyvatel čínské okresní metropole jsou Číně a prezidentu Si Ťin-pchingovi šuma fuk! Hranice na řece Ussuri, Sibiř, Mandžusko, Dálný východ, Mongolsko – to jsou cíle, které Čínu zajímají. Cíle, pro které stojí za to Putinovo Rusko podporovat jak chytrá horákyně – ano, ale ne zas moc. Do té chvíle, až z velkého medvěda zbude jen vyčerpaný zesláblý huňáč. Pak bude brod přes řeku Ussuri volný. I ve světové politice platí: Kdo chce víc – nemá nic!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
