nahoru

Návrat do budoucnosti aneb Jak se rodí Jidáši naší politiky

Vladimír Mertlík 20. ledna 2022 • 18:15
Návrat do budoucnosti aneb Jak se rodí Jidáši naší politiky
foto: čtk

Po intermezzu aktuálních dramat české politiky se Zpětné zrcátko vrací 3. dílem k cyklu Návrat do budoucnosti, který má citací projevů i vystoupení našich prezidentů v různých fázích existence země ukázat nejen jejich omyly a chyby, ale i odhalit jejich případné lži a zrady.

Poměrně často si český volič vybíral vůdce, kteří věrni genetice zdejšího historického vývoje opakovali, nepoučeni minulostí, činy předchůdců. Má-li Zpětné zrcátko cyklus přivést až k úvaze, kdo by měl být v den startu kampaně favoritem či favoritkou volby, pak je srovnání s dneškem více než poučné. Nepůjde jen o to jaký(á) by příští prezident(ka) měl(a) být, ale i o to, jaký(á) by být neměl(a)! Hledejme proto paralely i v dnešním díle, který by mohl nést název Zrození Jidáše.

Co zbylo o Vánocích 1938 na obětního beránka Emila Háchu po Mnichovu, abdikaci a úprku Beneše, přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a změně názvu státu na Česko-Slovensko. Po nátlaku okolí přijal Hácha 30. listopadu nikým nechtěnou funkci prezidenta, o niž byla v předešlém dvacetiletí vždy rvačka. Dokonce i Edvard Beneš mu z tepla londýnské emigrace blahopřál a ujistil Háchu, že může počítat s jeho morální podporou. Hácha obojí prostřednictvím Prokopa Drtiny, někdejšího tajemníka prezidentské kanceláře s potěšením přijal, stejně jako příslib Jozefa Tisa, že dosažená autonomie je vrcholem snah Slováků. Zkušenost s dřívějšími sliby obou politiků i hrozivá situace v Evropě mu však nedávala velké naděje. Brzy se potvrdilo, že s ohledem na elementární slušnost a politickou neutralitu byl vybrán muž, který bude k dispozici, dokud bude schopen sloužit bez ohledu na míru oběti a pak bude hozen přes palubu.

Co smysluplného měl pronést v prvním vánočním projevu 1938 poté, co na něj zbyly jen ostatky státu bez Sudet? Poselství plné jen láskyplných frází a falešných nadějí: „…kolik a jak velkých těžkostí a nebezpečenství bude nám ještě třeba překonat. Dnešní večer dává nám podle starodávné křesťanské tradice aspoň na chvíli zapomenouti všech trudů a svincen, které nás obkličují a tísní, neboť Štědrý den je svátek rodin, je svátek rodičů a dětí. Je to den rodinného tepla, jež hřeje dnes více než v kterýkoliv den v roce. Otcové, jimž práce a obecné starosti mnohdy na týdny a měsíce brání říci vřelejší slovo svým dětem, mají dnes více času…Radostná nálada vánoční vypěstovaná staletou tradicí nedovoluje nám zapomenout na smutek, který nás všecky svírá. Jsme ale stále na svém kusu země, jako jsme na něm byli déle než tisíciletí.“ A mělo být hůř, mnohem hůř!

Rok poté, o Vánocích 1939, si posluchač Protektorátu Böhmen und Mähren mohl z prezidentských poselství vybrat podle svého gusta, z okupované Prahy, „slobodné“ Bratislavy či z emigrace v Londýně. Protektorátnímu prezidentovi Háchovi „do řeči moc nebylo“ a tak poté, co projev místo dřívější státní hymny uvedla píseň Narodil se Kristus Pán, řekl: „…není nic lepšího pro lidskou duši nežli učiniti, aby smutná duše byla méně smutnou. Nechť je radost z radosti jiných jednou z největších lidských radostí. Vánoce byly od pradávna a zůstanou svátky těmi… O Vánocích myslíme vřeleji na osud svých maličkých více než kdykoli jindy. Více než jindy doléhá na nás otázka, co že očekává naši přicházející generaci…Každý, kdo může i v dnešní válečné době prožívat tento večer u domácího krbu v plném kruhu svých nejbližších, musí si vážiti více než kdy jindy tohoto vzácného štěstí.“

Kdo chtěl, našel v jeho slovech kryptogram, jímž Hácha naznačoval, že je lepší být v Protektorátu než bojovat a umírat na bojištích jako Němci – a za Němce! Veselejší notu měl na srdci slovenský prezident Jozef Tiso, který zopakoval ve štědrovečerní řeči hlavní myšlenky své inaugurační řeči ze 14. března 1939: „…Náš Slovenský štát nezrodil sa z nenávisti, len z vrelej lásky svojej a odhodlanej vôle pracovať a obetovať sa za svoj ideál…Prvé Vianoce v slobodnom štáte slovenskom sú pre nás preto radostnými, lebo dnes je národ už doma.“

Emil Hácha měl příležitost promluvit k národu ještě v letech 1943 i 1944, ale projevy byly vzhledem k jeho zdravotnímu stavu stále víc jen tragickou groteskou člověka obětovaného situaci, z níž není východisko. Projev 1944 již nebyl schopen přečíst plynule, jeho řeč musela být předtočena a studiově pečlivě sestříhána. Na Háchově fyzickém i duševním stavu se mimo rychle postupující arteriosklerózy podepisoval především brutální nátlak, jemuž byl vystaven ze strany německého protektorátního velení.  Přesto díky spolupráci s generálem Aloisem Eliášem, přes nějž byl ve spojení s Benešem, konal až do příchodu Reinharda Heydricha do Prahy dle premiérovy politiky zadržování. V říjnu 1939 tak odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi, říšskému protektorovi von Neurathovi opakovaně podal protesty proti germanizaci a žádal propuštění zatčených vlastenců vč. vysokoškolských studentů. Ještě 12. dubna 1941 Hácha v tajné depeši sdělil Benešovi: „Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu“, na kterou obratem odpověděl Beneš do Prahy: „Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta.“ Však se nakonec ukázalo!

Označování Emila Háchy jako kolaboranta bylo a je neuvěřitelně nespravedlivé. Je historickou pravdou, že na tento titul je v přehlídce našich prezidentů řada větších favoritů, a nejen v komunistické éře. Situace se zhoršila po příchodu Heydricha do Prahy. Po zatčení Eliáše se Heydrich snažil Háchu zlomit terorem stanného práva i likvidací jemu blízkých osob. Hácha pod hrozbou své demise dosáhl sice dosáhl propuštění některých z nich, ale Eliáše se mu zachránit nepodařilo. Také jmenování Emanuela Moravce do vlády Hácha v lednu 1942 odmítl, ale později se podvolil.

Vše změnil atentát na Heydricha. Při jeho pohřbu jednal Hácha v Berlíně s Hitlerem, který mu zběsile hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě během války.

Po vyhlazení Lidic a masových popravách se Hácha zlomil a od ledna 1943 už nebyl odpovědný za své činy. Přesto ani při jedné z návštěv Berlína neprohlásil, že do Třetí říše „přijel nikoli, aby poučoval o lidských právech, ale aby se naopak naučil, jak stabilizovat společnost“. Ani před jednáním s Hitlerem nebyl Hácha tak vtipný, aby po zjištění počtu novinářů navrhl jejich likvidaci. Přesto osamělý, nemocný a duševně zlomený muž neměl důvěru ani okupantů či českých fašistů, ale ani domácího a zahraničního odboje. „Háchovština“ se stala synonymem pro kolaboraci, tak jako pomnichovské označení, jak se zbavit zrádců – „odbenešit“.

Po útěku do Anglie se prezidentských vánočních projevů nevzdal ani Edvard Beneš ve vysílání BBC. Jeho optimismus se ale ukázal být v roce 1942 vzletnou euforií, když tvrdil, že válka do roka skončí: „Za několik dnů vstoupíme do roku 1943. Bude to rok ohromných, rozhodujících událostí válečných, jež nám vítězství zcela jistě přinesou.“

Na Vánoce 1945 mluvil už pouze restartovaný prezident Beneš, když Hácha v červnu zemřel ve vězeňské nemocnici a Tiso čekal na pověšení.

„Buďme všichni tvořivými, činorodými, realistickými a nepřehnanými optimisty,“ sdělil národu Edvard Beneš, aniž by prozradil, co národu mezitím svou politikou připravil. Díky svému sebevědomí ale také netušil, že ho čekají již jen dvě vánoční poselství a jaké dědictví po sobě zanechá. Nejnebezpečnější bylo Benešovo přesvědčení o vlastní politické neomylnosti i bezbřehý oportunismus. Jeho kroky od prosince 1943 do června 1948 opět přivedou zemi do existenční nicoty a přivodí utrpení i smrt tisícům lidí, aniž by cokoliv z toho šlo omluvit dopadem nevědomých omylů či narcismu. Ale o tom příště!

V čem je dnešní ohlédnutí aktuální? V kartě, kterou hrají poslední dva prezidenti Česka, domnívajíce se, že důležitost prezidenta „pupku Evropy“ je jejich trumfem v rukávě. Esem při hře s ruským dubiskem má být zdejší zaprděné slavjanofilství 19. století, které má z české kotliny učinit bájný most mezi Východem a Západem, po němž navíc povede Hedvábná stezka bohatství. Proto Miloš Zeman i Václav Klaus v celoživotním mindráku ze své existence ve stínu Václava Havla a souženi nezájmem civilizované Evropy o jejich přijetí do exkluzivního klubu, rádi skočili na ruský špek i čínské kung-pao. Duševní masturbace na červeném koberci při chůzi od schůdků letadla je pro ně víc než osud země, jejímž řízením byli na čas pověřeni.              

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.