Jmenují se Železné hory, ale žádné hory to nejsou. Bůhví, kdo jim tohle nadnesené označení dal, když jejich nejvyšší vrcholky nedosahují ani sedmi set metrů výšky. S horským prostředím však mají přesto jedno společné: krajinný půvab.
Železné hory leží uprostřed Česka, jsou součástí Českomoravské vrchoviny. A skutečně jsou jen tou vrchovinou, typicky česky se vlnící, s údolími a oblými vrchy. Jako horský masív vypadají snad jen při pohledu od Kutné Hory nebo Čáslavi – zde se prudce zvedají do výšky, rozdíl činí zhruba dvě stovky metrů. Nabízejí se odtud dobré výhledy do krajiny.
Jel jsem před dvěma týdny do Železných hor na kole, byl to jeden z těch výjimečných dní, kdy teplota šplhala přes třicet nad nulu (předtím bylo stále tak mezi deseti a patnácti). Zatímco v Polabí panovalo vedro k zalknutí, tady bylo trochu svěžeji, foukal vítr. Dojel jsem k jedné z nejhezčích vyhlídek, k hradu Lichnice. Hrad je dnes už pravou zříceninou, ze stavby zůstaly jen velké valy a pár metrů vysoké zdivo. Ale ten výhled! Kdyby nebylo mlžné kouřmo, je odtud vidět snad až do Prahy.
Na cestě z Lichnice se nabízí druhý známý cíl, obec Seč s přehradou a jezerem. Seč bývala klasické socialistické rekreační středisko, kam se jezdilo na odborové, podnikové, svazácké a jiné akce. A taky je v okolí spousta chat. Jenže zdejší hráz tu nestojí od dob poúnorových, ale už od roku 1935. Má také ještě starší design, zdobí ji kameny; byť při její stavbě už byl použit modernější beton.
Sečské jezero působí skutečně utěšeným dojmem. Okolí bylo ještě vcelku prázdné, na plážích jen pár lidí. V hlavní letní sezóně je tu plněji. To pak je nátřesk i na blízké zřícenině hradu Oheb, kam je to od hráze jen kousek. Stojí ve skutečném ohbí řeky, jež dole tekla. Dnes je z hradního ostrohu úžasný pohled na klidnou hladinu jezera. Vstupuje z ní malý ostrůvek, který voda při naplnění nestačila zatopit.
Pokud ale tyhle turistické highlights nevyhledáváte, pak nabízím dvě místa, kde obvykle nikdo nebývá. Jsou to dva vrchy, jedny z nejvyšších v celé oblasti. Ten první je Spálava, výška 663 metrů. Od sečské hráze je to něco přes deset kilometrů. Spálava nemá jasný vrcholek, je spíš zakulacená, její nejvyšší místo poznáte podle toho, že tu stojí rádiová stanice. Okolo jsou louky a vítr ohýbá rozkvetlé traviny. V jednom místě stojí vysoký a košatý strom, zdaleka viditelný. Spálava je přesně to místo, kde se vám chce zůstat, dívat se na mraky i do dáli, užívat si pěkného počasí, klidného dne.
Jen nedaleko odtud východním směrem je druhý vrch, Vestec (668 metrů). Do blízké obce Horní Vestec sem doporučuji dojet po cyklotrase z Barovic, protože pojede typickou alejí, jakých vídáte na Vysočině mnoho. Cestu lemují břízy, jejich listy a konečky větví se stále vlní a ševelí. Právě z aleje u Horního Vestce jsou skvělé výhledy směrem k jihu. Od vrcholku Vestce je zase vidět hlavní část Vrchoviny, Žďárské vrchy.
Pokud jste na kole dojeli až sem, možná máte v nohou už dost desítek kilometrů a únava je znát. Obvykle odtud mířím už na vlak. Mám na výběr, buď sjedu dolů do Havlíčkova Brodu, anebo opačným směrem, do Pardubic. To je sice dál, ale odtud pak jezdí vlaky do Prahy každou hodinu.
À propos, ujel jsem v den výletu do Železných hor 138 kilometrů, což se samozřejmě může ve více než třicetistupňovém vedru zdát hodně. Ale nenechte se mýlit. Například v největším vedru, mezi druhou a třetí, jsem se koupal v Seči a ochlazoval se. Taky když jedete na kole, vedro vnímáte méně intenzívně, než když se válíte na zahradě – protože vás neustále chladí proudící vzduch. Svou roli hraje i nadmořská výška, v těch 500–600 metrech je o tři stupně méně než v Polabí. Tam jsem ostatně dojel až okolo sedmé večer a to už takové vedro nebylo. A taky: jel jsem na silničním kole, nikoli horském. A silnička jede podstatně rychleji, o 20–30 % rychleji než horák.
Andrej Halada, www.navzduchu.cz
