Nová data o duševním zdraví: 65 procent lidí uvažuje o odborné pomoci. Experti varují před šarlatány
Stále více Čechů zvažuje, jak řešit psychické problémy. Podle nového průzkumu řeší až 40 procent lidí problémy samo, otevře se maximálně dvěma lidem. Nadpoloviční většina, zejména mladí, pak uvažují o odborné pomoci. Experti varují, že na terapeutické služby se přisálo mnoho podvodníků.
Vztahy, úzkosti, existenciální tlak. Ať už z politiky nebo třeba z práce. Nejčastěji se takto cítí mladí lidé, podle nových dat se situaci snaží řešit, často se ale obávají reakce okolí, tak si někteří raději povídají s umělou inteligencí. Psychické potíže, které zasahují do běžného života, jsou přitom zkušeností většiny populace. Vyplývá to z nejnovějšího průzkumu psychoterapeutické platformy Hedepy a výzkumné agentury Ipsos.
Celkem 79 procent Čechů v něm uvedlo, že je někdy něco trápilo natolik, že to ovlivnilo jejich práci, školu nebo péči o rodinu, u 39 procent se to stalo jednou či dvakrát v životě a 40 procent přiznává, že se do této situace dostalo opakovaně. Výrazně častěji tuto zkušenost popisují mladí lidé ve věku 18 až 26 let, kde se s podobnou zátěží alespoň jednou setkalo celkem 88 procent respondentů. Rozdíl je patrný také mezi pohlavími. Zatímco víckrát v životě se v této situaci ocitlo jen 34 procent mužů, u žen je to 45 procent.
Lidé se bojí otevřít
„Za spoustou lidí, kteří navenek působí, že všechno zvládají, je často velká vnitřní únava, úzkost nebo osamění. Právě proto považujeme za důležité připomínat, že nikdo by na své potíže neměl zůstávat sám. Pokud se téměř 40 procent Čechů snaží zvládnout psychické problémy bez pomoci, je to důkaz, že o duševním zdraví stále neumíme mluvit dost otevřeně,“ říká Lukáš Krčil, spoluzakladatel a CEO psychoterapeutické platformy Hedepy.
Způsob, jakým Češi své psychické potíže řeší, ukazuje, že velká část z nich na ně zůstává sama. Nejčastěji lidem pomohl rozhovor s partnerem, rodinou nebo přáteli (40 procent), stejný podíl respondentů ale uvedl, že se je snažil zvládnout výhradně sám (40 procent). Odbornou pomoc psychologa, terapeuta nebo psychiatra vyhledalo 24 procent lidí a 8 procent využilo AI chatbota. Data zároveň ukazují, že snaha zvládnout potíže bez pomoci je častější zejména u starších respondentů ve věku 54 až 65 let (47 procent) a u mužů (43,5 procent oproti 36,5 procentům žen).
Průzkum potvrdil, že mluvit o psychických potížích a nepohodě je ve společnosti stále stigmatem. Za mlčením stojí nejčastěji obava z reakce okolí (25 procent), ale také stud (22 procent), neschopnost své pocity přesně popsat (22 procent) nebo obava, že budou pro druhé přítěží (22 procent). Pro část lidí je překážkou i to, že nemají s kým o svých potížích mluvit (16 procent). Jen 23 procent respondentů uvedlo, že jim v tom nebrání nic. Výsledky tak potvrzují, že vedle samotných psychických obtíží zůstávají velkou bariérou také strach, stud a obavy z nepochopení.
„I když se může zdát, že povědomí o péči o duševní zdraví se za poslední dobu výrazně zvýšilo, data říkají, že je stále co zlepšovat. Cítíme zodpovědnost v této oblasti měnit narativ a podporovat lidi v tom, aby neměli obavy říct si o pomoc, podobně jako si dojedeme k lékaři, když máme zlomenou nohu,“ dodává Lukáš Krčil.
Dovolte si být zranitelný, říká psychoterapeutka
A co Čechy trápí nejvíce? Za duševní nepohodou často nestojí jeden konkrétní problém, ale směs vztahových, rodinných, zdravotních i existenčních témat. Lidé se nejčastěji potýkají s náročnými vztahy, nejistotou, úzkostmi nebo ztrátou vnitřní stability. U mladší generace se přitom výrazněji objevují také pocity osamělosti, strachu a nízkého sebevědomí. Data tak ukazují, že duševní zdraví úzce souvisí s tlakem každodenního života i s tím, co lidé prožívají ve svých nejbližších vztazích.
Většina lidí má ve svém okolí jen velmi úzký okruh těch, s nimiž dokáže mluvit opravdu otevřeně. 61 procent Čechů uvádí, že se může svěřit jen jednomu až dvěma lidem, a 13 procent dokonce nemá nikoho. V péči o duševní zdraví lidé nejčastěji spoléhají na vědomý odpočinek a čas pro sebe (53 procent), koníčky nebo tvůrčí činnosti (44 procent) a sport či pravidelný pohyb (40 procent). Otevřené rozhovory o pocitech nebo odborná pomoc tak v běžné péči zůstávají spíše doplňkem než samozřejmostí.
I přes na první pohled nepříznivá data vidí někteří odborníci světlo na konci tunelu. „Dnes vnímáme, že odvaha a síla je dovolit si být zranitelný, ne naopak,“ říká Zuzana Steigerwaldová, akreditovaná psychoterapeutka. Dodává, že dle její praxe už především mladší lidé přestávají vnímat terapii jako stigma. Nová data ukazují, jaké překážky lidem v práci se svým duševním zdravím brání.
Tisíce psychošmejdů bez licence
O vyhledání odborné pomoci někdy uvažovalo 65 procent respondentů. Když lidé odbornou pomoc nakonec nevyhledali, nejčastěji uváděli, že své potíže nakonec zvládli sami či s pomocí blízkých (21 procent). Mezi nejčastější konkrétní bariéry pak patřily vysoká cena terapie (16 procent), pocit, že jejich problémy nejsou dost vážné (14 procent), a také dlouhé čekací doby či nedostupnost péče (13 procent).
Právě kvůli nedostupnosti kvalitní péče někteří experti varují před takzvanými „léčiteli duše“, kteří bez odborného vzdělání a potřebného výcviku vystupují jako koučové, terapeuti nebo třeba lektoři osobního rozvoje. Reflex v nedávné reportáži popsal, jakým způsobem někteří terapeuti pracují. Jeden reportérovi ukázal falešný diplom s nápisem Lorem ipsum, další zase odmítal jakýkoliv „papír“ ukázat a tvrdil, že je pouze svobodným terapeutem. Zákon takoví lidé (aktuálně) neporušují, i když často bývají na jeho hraně, záleží na tom, jak svou službu přesně nazvou.
V legislativě totiž není ošetřeno, co musí terapeut a další podobné profese splňovat. Stát rozlišuje pouze psychiatry, psychology a psychoterapeuty, tedy profese, ke kterým je nutné mít vysokoškolské vzdělání a praxi. „Terapeuti bez licence“ toho využívají a naskakují na poptávku, podle dat Národního zdravotnického informačního portálu bylo za rok 2024 kolem 700 tisíc Čechů u psychiatra a přes 900 tisíc jich bralo antidepresiva. Objednací lhůty u psychologů či psychoterapeutů bývají na měsíce i roky. Lidé tak často hledají alternativu.
„Máme tu určitě tisíce parazitů, psychošmejdů a nevíme, co s nimi. Přisáli se na psychologii a psychoterapii, doopravdy spočítat ale nejdou, jsou v takzvané šedé zóně. Ti nejmarkantnější jsou vidět, spousta z nich ale jen tak sonduje na trhu a zkouší, co jim projde,“ sdělil Reflexu v rozhovoru psycholog Michal Walter, šéf Unie psychologických asociací a akreditovaný dopravní psycholog.
