Společenští pavouci překonali vrozené nepřátelství a spolupracují.

Společenští pavouci překonali vrozené nepřátelství a spolupracují. Zdroj: Bernard DUPONT (CC BY-SA 2.0)

Anelosimus eximius
Jednu nevýhodu kolonie mají: servírují hostinu predátorům.
Společenští pavouci se nerodí do různých kast jako včely.
Cyrtophora moluccensis
Ve dvou se to lépe táhne.
9
Fotogalerie

I pavouci žijí společensky. Tisíce osminožců na jedné megapavučině

Pro někoho je jeden pavouk až až, někomu se může hnusit větší chumel. Co teprve tisícovky na jedné velepavučině? Drtivá většina pavoučích druhů žije samotářsky, ale některé z nich se vyvinuly sociálně: spolu loví, spolu stavějí, starají se o cizí potomky. Výsledkem jsou mimo jiné pavučiny neskutečných rozměrů.

Největší sítě tvoří druh Anelosimus eximius, který žije v deštných pralesích Jižní Ameriky. Sedmimetrové pavučiny pro ně nejsou problém: žije na nich až 50 tisíc jedinců. Pěkně pospolu a s dělbou práce.

Normálně jsou k sobě pavouci spíše nepřátelští. Není úplně vzácné, když se tolerují mladí sourozenci, případně se o ně matka stará, ale později se vztahy obvykle zkazí. To neplatí pro hrstku druhů (zatím se ví o 25 z celkových 45 tisíc popsaných druhů pavouků), tam se z tolerance vyvinula přímo spolupráce a soužití. Zpravidla za to může prostředí: například těžké deště. Poničenou pavučinu je potřeba spravit co nejrychleji a k tomu spolupráce pomůže – tyto druhy tak například v deštných pralesích získaly jistou evoluční výhodu. A spolupráce se vyvinula třeba i kvůli nedostatku malé kořisti a potřebě lovit větší oběti – třeba ptáky.

Na rozdíl od včel či mravenců nejsou role či povolání pavouků dány od narození, neexistují kasty dělnic či vojáků. Spíše se jeví, že si každý jedinec vybere podle své povahy a dispozic. Ano, někteří pavouci jsou šikovnější, jiní odvážnější. A tak někteří řeší kořist, jiní ji natráví a vydáví mladým, další se zabývajou opravou pavučin či bojem s parazity. „Povolání pavouků jsou úzce spjata s jejich efektivitou v těchto činnostech,“ říká Jonathan Pruitt z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Dokonce se míra soužití může lišit i mezi různými koloniemi jednoho druhu.

A zřejmě je to dáno spíše zážitky než genetickou dispozicí. Do kolonií totiž zřídkakdy přijde cizí pavouk a genofond je vzhledem k incestu spíše omezený. „Navzdory nedostatečné genetické rozmanitosti vykazují silnou rozmanitost co do nátury,“ dodává pro BBC Pruitt. A na rozdíl od společenského hmyzu se každý člen pavoučí kolonie může rozmnožovat, případně se trhnout a založit vlastní kolonii někde nedaleko.