Herec Christopher Lee vedl zajímavý život. Bojoval u Monte Casina za druhé světové války, stal se popkulturní ikonou sci-fi, fantasy i hororu, natočil metalové album, znal se s Tolikenem i Muhammadem Alim… A když mu bylo sedmnáct, v Paříži viděl poslední veřejnou popravu gilotinou. To je poměrně známý fun fact. Méně známá už je historka o tom, jak těžké bylo pachatele pod tu gilotinu dostat.
Píše se 8. prosince 1937. V Paříži probíhá Světová výstava, na výstavišti proti sobě stojí srp s kladivem a svastika. Celá Francie, a metropole obzvlášť, se hemží turisty i obchodníky z celého světa. Na předměstí postávají dva gentlemani, kteří se právě teď o výstavu ani v nejmenším nezajímají. Detektiv Burkeaun a strážmistr Poigneu zkoumají malou vilku, k níž je přivedlo několikatýdenní pátrání jejich oddělení.
Řeší se záhadná vražda obchodníka s nemovitostmi Raymonda Lesobre. Někdo ho střelil zezadu do krku, ukradl mu všechny peníze a odjel v jeho autě. Na základě vizitky, která se našla v jeho peněžence, francouzští policisté vypátrali jistého obchodníka se spodním prádlem. Ten měl neprůstřelné alibi, ale vysvětlil, že vizitky jsou nové a rozdal jich pouze několik. O necelý měsíc později dva policisté obhlížejí dům.
Na dvoře stojí dvě auta s identickou SPZkou, jedno z nich je stejný typ Renaultu, jakým jezdíval Lesobre. Inspektor se potlouká kolem domu, strážmistr si v civilu čte noviny kousek od něj, když přichází mladý gentleman. Může mu být tak třicet, cestou si pohladí psa a když přijde k domu, zjišťuje, jestli pánové něco nepotřebují. Detektiv vysvětluje, že dělají sčítání občanů z daňových důvodů. Pan Karrer, předpokládám? Můžeme jít dál? Ale prosím, pojďte. Karrer je zve do domu a požaduje po nich legitimaci. Policisté předkládají falešné průkazy a strážmistr Poigneu chce nyní legitku po pohledném mladíkovi.
Ten sáhne do saka a s výkřikem: “Tady máš moje papíry!” vytáhne revolver. Neozbrojení policisté se po něm vrhnou.
První kulka škrábne strážmistra na rameni, ale to už je inspektor Burkeaun na podezřelém a kroutí mu pistoli z rukou. Karrer sebou zmítá, kope, bota zasáhne strážmistra do obličeje a ten jde k zemi. Útočník má strašlivou sílu, takže i hřmotný detektiv boj pomalu prohrává. Padnou další dva výstřely, kulky se zavrtají do stropu, ale nakonec Karrer dostane inspektora na záda.
Jenže v tu chvíli se strážmistr Poigneu vyškrábe na nohy a všimne si kladiva na stole. Hmátne po něm. “Prašť ho!” křičí zoufale detektiv, hlaveň pistoli téměř v obličeji. Policista udeří vší silou po hlavě útočníka a ten se bezvládně zhroutí na podlahu. Policajti vydýchávají, je jim jasné, že na něco narazili.
Tohle bylo naposled
Přestože doposud mluvil Karrer bezvadnou francouzštinou, při výslechu německy tvrdí, že nerozumí a vyžaduje překladatele. Ten je mu dodán. Vrchní inspektor Primborgne během výslechu položí na stůl své kanceláře revolver podezřelého a vysvětluje, že stejná zbraň byla použita k zabití pana Lesobre. Nechce se podezřelý přiznat? A podezřelý se přizná. Nejen k vraždě Raymonda Lesobre, ale dalším pěti vraždám.
Eugen Wiedmann unášel a zabíjel lidi za pomoci dvou kompliců od července roku 1937. Zabil americkou tanečnici, francouzského šoféra, zdravotní sestru, divadelního producenta, svého někdejšího komplice a nakonec realitního překupníka Lesobreho. Modus operandi byl vždy stejný. Vylákat na schůzku s penězi, střelit zezadu do krku a utéct s kořistí. Kromě Jean De Koven, tanečnice, tu uškrtil vlastníma rukama. Během následujícího roku je Wiedmann odsouzen k trestu smrti, jeden jeho komplic dostane doživotní vězení a druhý, který nevěděl o vraždách, pouhých dvacet měsíců. Poprava je naplánová na na 17. června 1939.
Koná se za věznicí Saint-Pierre ve Versaille, je veřejnosti přístupná a přestože je téměř polovina dvacátého století, k popravě je užit tradiční francouzský nástroj - gilotina. Dav je ale během popravy natolik rozvášněn vyvrcholením mediálně sledovaného případu, že francouzský prezident Albert Lebrun nakonec zakáže další veřejné popravy. Kvůli “davové hysterii”. Dnes je tedy výročí poslední veřejné popravy gilotinou, nicméně za zdmi věznice se používala až do roku 1977.
