Vraždící klaun, nebo kanibalové z Třebíče. Jakého vraha vytěží Netflix teď?

John Wayne Gacy • Foto Profimedia

John Wayne Gacy putoval poprvé do vězení ve 26 letech, kdy byl obviněn ze zneužívání mladých chlapců. Ve vězení se z něj stal zdánlivě úplně nový člověk. Vystudoval psychologii, naučil se vařit a pomáhal s rehabilitací ostatních vězňů. Z desetiletého trestu mu proto byla velká část odpuštěna a Gacy se ocitl na svobodě. Založil si firmu na stavební práce, stal se aktivním lokálním politikem a ve volném čase chodil bavit děti do nemocnic přestrojený za klauna. Jestli vám teď zatrnulo v zátylku, tak máte dobrý instinkt. Gacy sice v klaunském kostýmu nevraždil, ale minimálně několik obětí si v něm vyhlédl. Jeho modus operandi se nápadně podobal Jeffreymu Dahmerovi. Vyhlížel si mladé muže a hochy, lákal je do svého bytu, kde je uspával chloroformem, mučil a vraždil. Policie ho kupodivu začala podezřívat až poté, co zmizel patnáctiletý Robert Piest, který nechal přátelům vzkaz, že jde na pohovor do Gacyho firmy. Vyšetřovatelé našli záznamy o Gacyho předchozím odsouzení, prohledali jeho dům a okolí a našli pohřbené ostatky 33 těl. Během čekání na popravu se naučil malovat a jeho obrazy smutných klaunů obklopených malými dětmi se dodnes prodávají v aukcích za šestimístné sumy.

Harold Frederick Shipman • Foto Profimedia

Harold Frederick Shipman byl v komunitě obyvatel městečka Hyde u Manchesteru považován za váženého pana doktora. Pracoval zde celá 80. léta a pro svou galantnost a seriózní vystupování byl oblíbený hlavně mezi postaršími dámami. V roce 1998 upozornila zaměstnankyně místního pohřebního ústavu, že jméno dr. Shipmana nápadně často figuruje na kremačních protokolech. K podezření se přidala místní lékařka, která prověřila úmrtní listy Shipmanových pacientek, ale policie stále s vyšetřováním ctihodného lékaře váhala. Klec spadla až v okamžiku, kdy právnička Angela Woodruffová ohlásila policii, že její matka těsně před smrtí změnila závěť a odkázala celé jmění právě dr. Shipmanovi. Jelikož matka nebyla na rozdíl od většiny pacientek pohřbena žehem, policie exhumovala její ostatky a našla v nich vysokou hladinu diamorfinu, léku používaného na tišení bolestí. Během následujícího vyšetřování bylo zjištěno, že vážený doktor zabil vysokými dávkami léků na 250 pacientů, u mnohých z nich potom zfalšoval závěti ve svůj prospěch, a nastřádal si tak milionové jmění. Byl odsouzen k patnácti doživotním trestům, čehož se nedožil, protože se oběsil v cele na ručníku.

Karl Denke • Foto wikimedia commons

I Karl Denke byl ve své komunitě oblíbenou postavou, dokonce natolik, že si vysloužil přezdívku Papa. Hodný táta žil před 1. světovou válkou v tehdejším německém Muensterbergu (dnes leží na území Polska), byl aktivní v místní farnosti, obdarovával štědře chudé a ve svém domě často ubytovával pocestné a tuláky. Měl z čeho rozdávat, protože vlastnil prosperující koloniál, kde prodával kožené zboží, opasky a nakládané vepřové. Sousedům tedy nepřišlo divné, že často vyléval do kanálu kbelíky krve a že jeho dům pořád podivně zaváněl. Tajemství Tátova domu prasklo těsně před Vánoci v roce 1924, kdy projíždějící forman zaslechl z domu děsivý křik. Vtrhl do dveří a ve světnici našel svázaného muže pokrytého krví. Papa Denke sice tvrdil, že jde o zloděje, kterého musel zpacifikovat sekerou, ale policie ho přesto vzala do vazby. Během domovní prohlídky pak v domě našla pláty vydělané lidské kůže, sudy naloženého masa a knihu popsanou záznamy o čtyřiceti obětech včetně jmen a tělesné váhy. Denke se soudu nedočkal, protože se ještě toho samého večera oběsil na kapesníku.

Hiroshi Maeue • Foto wikimedia commons

Hiroshi Maeue si první pobyt za mřížemi odbyl ve třiatřiceti letech, když byl obžalován z pěti pokusů o vraždu. V lékařském posudku měl napsáno, že zažívá sexuální vzrušení při dušení obětí, a je nejasné, proč byl odsouzen pouze k ročnímu vězení. Po propuštění změnil taktiku a začal lovit oběti na internetových fórech, kde se scházeli lidé fascinovaní sebevraždami. Maeue své oběti přesvědčil, že zemře zároveň s nimi, a vymýšlel si pro ně nejrůznější způsoby, jak odejít ze světa. První z nich například napovídal, že se spolu zavřou do auta a otráví se dýmem z dřevěného uhlí. Své sliby samozřejmě neplnil, oběti většinou uškrtil nebo zadusil a jejich smrt si natáčel na video. Jelikož se v online komunitách příliš nenamáhal svou identitu tajit, přišla mu policie brzy na stopu a dalším vraždám zabránila. Byl odsouzen k smrti oběšením, proti čemuž se z nějakého důvodu neodvolal.

Když dávali vyšetřovatelé dohromady úryvky života Adolfa Constanza, zjistili prý, že jako malý kluk vypil v kostele lektvar z vyvařených lidských kostí. Je to docela dobře možné, protože Adolfa vychovávala na Floridě patnáctiletá kubánská emigrantka, která ho přivedla k voodoo a ke kultu Palo Mayombe, rozšířeného mezi africkou diasporou ve španělském Karibiku. Constanzo si postupně vypěstoval přesvědčení, že je vtělením ďábelské entity Kadiempembe. Působil jako médium, vykladač karet a čaroděj, spolupracoval s drogovými kartely a shromáždil kolem sebe fanatickou komunitu „Narco Satánicos“, která terorizovala mexicko-texaské pohraničí. Její členové věřili, že jim jejich „El Padrino“ dokáže přičarovat neviditelnost a ochránit je před smrtí, a neváhali mu přinášet lidské oběti. Klan hrozným způsobem vraždil členy nepřátelských gangů i místní farmáře a pořádal rituální kanibalské hostiny. Když jim za oběť padl americký student, vložila se do případu justice USA. Vyšetřování zavedlo detektivy k El Padrinovu ranči, kde našli lidské a zvířecí ostatky, podivné lektvary a řadu hrobů. Constanzovi se podařilo uprchnout do Mexico City, kde byl ale obklíčen policií a během přestřelky spáchal sebevraždu.

Každé dítě má v mládí jiné zájmy. Grahama Younga odjakživa fascinovaly jedy. Celé dny sbíral rostliny, studoval knihy o toxikologii a životopisy slavných travičů. První pokusy začal provádět na své rodině a spolužácích, když mu bylo 14 let. Sestra, otec a několik kamarádů jeho pokusy přežili, nevlastní matka ale zemřela a patnáctiletý Graham putoval do blázince. I tady pokračoval ve studiu a experimentech a vypráví se, že dokázal otrávit svého spoluvězně kyanidem získaným z listů vavřínu rostoucího na zahradě. Po devíti letech byl propuštěn a našel si práci v laboratoři v Bovingdonu. Ve městě postupně otrávil tolik lidí, že se úřady domnívaly, že tam vypukla epidemie neznámého viru. Younga nakonec usvědčil jeho vlastní zápisník, kde si vedl podrobné záznamy o jednotlivých obětech, dávkách jedu, příznacích a úvahách, jestli je nakonec zabije nebo nechá žít. Byl odsouzen k doživotí a v roce 1990 zemřel ve vězení.

Kanibalové z Třebíče • Foto Muzeum Vysočiny Třebíč

V pověstné třebíčské špeluňce V Prdeli se jednoho únorového večera léta páně 1925 opil místní cihlář a recidivista Dvořáček. V deliriu blábolil, že ví, kde hledat bratry Polické, dva podivíny, kteří před pár lety zmizeli a o kterých šla po Třebíči fáma, že utekli do Ameriky. Ožralý Dvořáček pak začal vykřikovat jména Fejta a Kunst a vyváděl tak dlouho, dokud se o incidentu nedoslechla policie. Ta si druhý den přišla jak pro Dvořáčka, tak pro Fejtovy a Kunstovy. Nemuseli je dlouho hledat, protože všichni bydleli v místním chudobinci zřízeném v polorozpadlé budově bývalého Kohnova mlýna. Při výslechu se Dvořáček přiznal nejen k vraždě bratrů Polických, ale i k tomu, že společně s Kunstem a Fejtou zavraždili a oloupili šest polských židů, které nalákali do mlýna a ubili sekerami. Hrůzné výpovědi ale neskončily, protože se u výslechu sesypal i nejmladší z rodu Fejtů a vyprávěl, že obyvatelé mlýna mrtvoly rozřezali, maso nasolili do škopků, vyudili a ve spolupráci s místním řezníkem prodávali jako psí maso, které bylo v poválečné bídě žádaným artiklem. Následný proces a soud provázely zmatky, kdy obvinění svá přiznání různě odvolávali, házeli vinu jeden na druhého a předstírali šílenství. Jeden z Fejtů, Dvořáček a jeho žena dostali trest smrti, ale prezidentský pardon jim ho zmírnil na doživotní žalář. Ostatní byli pro nedostatek důkazů propuštěni. Jeden z potomků Fejtovy rodiny se prý odstěhoval do Vídně, kde nechával každý rok zvonit kostelní zvon, aby u pána Boha hříchy svých příbuzných odčinil.